Prvotina polského spisovatele Mikołaje Łozińského Reisefieber (Znak, 2006) stojí v jisté opozici k převládajícím trendům v mladé literatuře našich severních sousedů. Její autor se také vydává poněkud jinou cestou, než jakou sledují tamní literáti a již zároveň propagují vydavatelé. Svým románem se nepokouší ani o bourání neexistujících stylistických mezí, ani o generační manifest proti zdánlivé spoutanosti čímkoli, co by neslo náznaky tradičnosti a tzv. „polskosti“ (s níž se ve své tvorbě vyrovnává nejeden polský spisovatel, a to i starší generace). Jeho román je totiž klidný a dospělý. Z těchto důvodů bychom ho, zejména pro svou harmonickou vyváženost, mohli považovat za jeden z nejoriginálnějších textů nejmladší polské literární generace. Z této generace, pro niž se psaní slangem, a to především o subkulturách, stalo hlavním poznávacím znamením, Łoziński vyčnívá tím, se nebojí psát o světě vybočujícím z obvyklých problémů jeho vrstevníků, a zaměřuje se na svět lidí ze střední generace.

Hlavní devizou knihy je zralé psychologické vykreslení emocionálně rozechvěného hrdiny. Osmatřicetiletý Daniel, osobnost nijak nevýrazná, přesto dosud spokojeně plnící roli celkem úspěšného umělce v New Yorku, odlétá do Paříže, aby zařídil formality spojené s pohřbem matky, s níž před mnoha lety přerušil veškerý kontakt. Na krátkou dobu takto opouští nejen roli spisovatele, jenž se snaží napsat svůj „román ze současnosti“, je to však zároveň poprvé, kdy na dobu blíže neurčitou zanechává tisíce kilometrů daleko svoji přítelkyni Annu. V Evropě ho potom nečekaně zahltí nejen cestovní horečka, ale především traumata z dětství a neúprosné vzpomínky, které postupem času vycházejí najevo. A také matčino odhalené intimní tajemství, jež pomůže vyjasnit původ jejich poněkud složitého vztahu.

Reisefieber je kniha o dospívání dospělých lidí, a už jen sama postava hlavního hrdiny je plná protikladů a pochybností o sobě samém i o druhých. Daniel se nedokáže vypořádat se zdánlivě triviálními problémy - s nedostatkem tvůrčí energie nebo s neschopností provést jakékoli základní životní rozhodnutí. Místo toho vede život ve spokojeném „mezistavu“ opřeném o polovičatá pseudořešení a váhavé uhýbání před zodpovědností, které je v knize vykresleno jednak vnitřními monology s oběma ženami, a také jeho těkavými myšlenkovými pochody. Ve chvíli konfrontace s dávno minulou realitou vychází najevo Danielova emocionální nevyspělost a nesnáze při navazování mezilidských vztahů, které jsou vylíčeny v subtilně projektovaných scénách.

Zaoceánská cesta se tak pro Daniela nečekaně stává i poutí k poznání sebe sama. Postava, která se na posledních stránkách knihy vrací za přítelkyní do Ameriky, není identickou osobností, která se s ní před odjezdem loučila. Smrt matky, jež, jak čtenář velmi záhy pochopí, přes veškerá nedorozumění či hádky zůstávala pro Daniela blízkou a milovanou osobou, v něm evokuje především obrovský smutek. Zároveň v něm však probouzí snahu vypořádat se s vlastními citovými problémy: Daniel si začíná být vědom tíhy problémů, které v sobě po léta skrýval a dusil, a je velmi pravděpodobné, že konečně dospěl k prolomení fasády svého zdánlivě spokojeného života. Jedinou otázkou zůstává, „jestli nebude příliš pozdě“ na to, aby měnil svůj stávající život, jako je již příliš pozdě k tomu, aby si promluvil s matkou a smířil se s ní. Zdánlivě banální zápletka je tedy osnovou pro vyprávění prosycené bergmanovskou atmosférou s vykreslenými psychologickými portréty. Také skici vedlejších příběhů vpletených do děje a postav spojených s Astrid a jejím pařížským světem jsou neméně propracované. Vypravěčský styl Łozińského je precizní i po jazykové stránce, k poukázání na krizi středního věku používá neprocovské prostředky, díky čemuž nevadí ani použití tak prostého signálu pro vyjádření psychické nevyrovnanosti hlavního hrdiny, jakým je neurotické stříhání nehtů.

Dalším výrazným rysem knihy je důraz na podvědomou, temnou stránku lidského osudu, jehož povaha je zde podána s citlivě a uměřeně dávkovanou nahořklostí. Navzdory své prostotě tématická složka vychází paradoxně zpod povrchu rušného sociálního života: poukazuje se zde na význam několika základních hodnot, jako jsou láska či úcta k rodině, o nichž se z různých důvodů v současné době píše čím dál tím obtížněji. Łoziński se však rozhodně nepřibližuje jakémukoli moralizování a jeho příběh nevznikl se záměrem udělit čtenáři didaktickou přednášku. Reflexe aktuálních problémů vyspělé společnosti, v níž nefungují základní mezilidské vztahy, se z příběhu vyvine naprosto přirozeně a samovolně.

O samotném Mikołaji Łozińském se čtenář chtivý informací příliš nedozví - ročník 1980, fotograf, absolvent oboru sociologie na pařížské Sorbonně, přivydělával si v mnoha zaměstnáních, mimo jiné i jako asistent nevidomé psychoterapeutky (tento autobiografický motiv je další silnou rovinou románu). V říjnu 2007 do jeho stručné bibliografie přibyla důležitá událost. Autor, který měl už na svém účtu několik literárních vyznamenání (mimo jiné ocenění v Soutěži mladých tvůrců Nadace Kultury z roku 2006), obdržel cenu nadace Kościelských. Nejde sice o tak prestižní cenu, jakou je každoroční NIKE (jejímiž držiteli jsou například Czesław Miłosz, Jerzy Pilch či Stanisław Barańczak), avšak pro svůj význam bývá považována za polskou obdobou Nobelovy ceny za literaturu.

Autor, který se sám částečně prezentuje jako podivně naivní osoba, jistě zaujme čtenáře zejména svou upřímnou vnímavostí. Podobné stanovisko ostatně zaujala i nadační porota, která komentovala své rozhodnutí tím, že v psychologické subtilnosti a citlivosti textu nelze nenajít porozumění mezi sobě blízkými lidmi.