Tak jako ostatní knihy tohoto profesora archeologie na Universita degli Studi Suor Orsola Benincasa v Neapoli, inspektora pompejských vykopávek a ředitele vykopávek v Herkulaneu, upoutá i tato publikace nejprve dokonalými fotografiemi, což je samozřejmě pro knihu, která se zabývá antickým divadlem, dobré vysvědčení.

Kniha obsahuje poněkud schematický úvod do problematiky (L´evoluzione dell´archittetura teatrale, str. 8-27), v němž jsou vysvětleny tři typy antického divadla, nazvané zde divadlo řecké, římské a galsko-římské, je tu malé pojednání o typu teatrum tectum (odeion, odeum), o scénické mašinérii (mezi níž se samozřejmě počítají i velaria – pěknou rekonstrukci pak poskytuje obr. na str. 71), o památkách, z nichž se dozvíme o produkci antických divadel a konečně o konci antického divadla (tam jej jako archeologa nejvíce zajímá kolymbetra). Odtud přechází k Teatro Olympico ve Vicenze, které mu symbolizuje to, co z antického divadla zbylo, aniž reflektuje odkaz antického divadelního prostoru v moderní době.

Poměrně velkou část knihy (str. 34-127) zaujímají pojednání o řeckých i římských divadlech in situ – od Řecka (Athény, Epidauros) přes Itálii (Syrakusy, Segesta, Taormina, Řím, Pompeje, Herkulaneum, Neapol a Verona), Švýcarsko (Aventicum, Augusta Raurica), Francii (Arles), Španělsko (Merida, Saguntum, Italica, Saragozza), Lybii (Leptis Magna, Sabaratha), Sýrii (Filippopolis) až k Turecku (Pergamon, Hierapolis, Side, Perge, Aspendos). Nemohu při nejlepší vůli najít důvod, proč byla zvolena tato a nikoli jiná divadla, i když uznávám, že bylo nutné udělat výběr a že je možné, že jej diktoval materiál, který měl autor k dispozici. Nicméně je překvapivé, že celou Francii zastupuje jen divadlo v Arles, zatímco u Švýcarska nalézáme hned dvě divadla.

Další část knihy (str. 128-199) obsahuje jakési více méně literární dovětky. Některé jsou z pera autorovy spolupracovnice Daniely Borreli, která se specializuje na helénismus (její doktorská práce však na žádné spojení jejího výzkumu s divadlem neukazuje). Napsala informační kapitoly La letteratura teatrale greca, La letteratura teatrale romana, spolu s autorem pak vytvořili stručné přehledy I grandi tragediografi greci, I grandi commediografi greci a Gli autori latini. Pappalardo pak ještě přidává krátkou kapitolu Gli attori, l´abbigliamento e le maschere a poměrně obsáhlejší a daleko zajímavější L´influenza del teatro sull´artigianato. Výklad je několikrát přerušen kapitolami věnovanými Vitruviovi a dále Sofokleově Antigoně, Euripidově Médeii a Senekově Phaedře (v nich se vykládá děj, osoby, jsou tu ukázky z textu). Knihu uzavírají velmi šikovně udělané chrologické tabulky a bibliografie, v níž je dávána přednost dílům obecně známým a dílům psaným italsky nebo do italštiny přeloženým.

Paradoxně právě vynikající fotografie nás hned na počátku varují před přílišným obdivem ke knize: počátky divadelní architektury jsou ilustrovány známou „divadelní“ scénou z Boscoreale, k výkladu o řeckém divadle je přiřazen snímek římského odeia Heroda Attika v Athénách, na pojednání o počátcích tragédie shlíží herec z pompejské nástěnné malby, v kapitolce věnované maskám dostala své místo maska s pohyblivým falem z neapolského muzea, zatímco proslulý fragment herce s celoobličejovou maskou z Würzburgu, datovaný zhruba do roku 340 př.n.l., najdeme až dále a terakotové masky až v poslední kapitole. Občas netušíme, proč u některých důležitých divadel nenajdeme fotografie (Dionýsovo divadlo!) a u jiných se prodlévá u pěkných, ale z hlediska výkladu ne zcela vhodných obrázků. Čas zřetelně pro autora nehraje žádnou roli, což se projevuje i ve výkladu tím, že klidně mísí řecké reálie s římskými (kapitolka Velari předchází Le macchine sceniche, kde se mluví o řeckých scénických strojích). Autor se samozřejmě věnuje s potěšením tomu, co nejlépe zná. Z jeho známé knihy Il golfo di Napoli čerpá podkapitolka věnovaná divadlu Vedia Polliona v Posilippu, nemýlím-li se jedinému soukromému divadlu, které zaznamenal, bohužel bez jakéhokoli plánu či fotografie, ačkoli jde o skutečnosti neodborníkům neznámé. Své bohaté znalosti také zužitkoval nejlépe v poslední kapitole, kde se věnuje vázovým malbám, maskám, nástěnným malbám (zvláště pompejským) a mozaikám (připomíná také stříbrné zrcadlo s Faidrou z Neapole a prsten s komickou maskou z Pompejí). Pojetí antického dramatu jako jediného divadelního žánru antiky je sice v kontextu knihy pochopitelné, ale bohužel už opravdu zastaralé a neodpovídající našim dnešním znalostem.

Z knihy nelze vyčíst, kdo má být adresátem. Pro odborníky je příliš povrchní, pro laiky by možná potřebovala podrobnější výklad i ilustrace méně nádherné, zato však skutečně ilustrující (není tu např. místo pro ilustrace kostýmů). Zdá se, že můžeme podepsat na první pohled trošku zlomyslný výrok o jiné knize (Donatella Mazzoleni - Umberto Pappalardo, Domus: Wall Painting in the Roman House,  J. Paul Getty Museum, 2005): „Lavishly produced, with unfailingly gorgeous color photographs, this volume joins a long list of coffee-table books“ (John R. Clarke, in Bryn Mawr Classical Review 2005.08.32)

Pappalardo, Umberto: Teatri greci e romani. Con la collaborazione di Daniela Borelli. Arsenale Editrice, Venezia, 2007, 215 s.