Útlá knížečka Kdože je ten Jan Olik? je jedovatá, nekompromisní a chytrá satira na literární sdružení všeho druhu, kluby a svazy, a vůbec veškerou průměrnou básnickou havěť, pro kterou je psaní něco jako „lifestyle“. Toto ješitné prostředí poznáváme očima mladého pisálka Jana Olika, obyčejného človíčka, který je v jednom provinčním literárním klubu zasvěcován do tajných pravidel poetického úspěchu. Starší kolegové ho ochotně učí jak „dojit dojnici poezii“, to znamená jak co nejzručněji psát o ničem, vynalézavým způsobem lepit slova na papír a věřit, že díky vhodnému sekání řádků na kousky může vzniknout mistrovské dílo. Nebo alespoň dílo tisknutelné v klubovém periodiku Časopísek – ve kterém ostatně lze vytisknout skoro všechno.

Jan Olik samozřejmě žádný zvláštní talent nemá, což ale vůbec nevadí, protože podle klubových mistrů podstatné je naučit se psát podle určitých pravidel, zaručujících textu „umělecké“ vyznění. Několik příkladů: Adept by měl „dojit dojnici poezii, ale proboha nepředojit!“, což znamená, že stručnost j ctnost. Dále jazyk básní musí „plout a klouzat“, což se v klubovém žargonu označuje zkratkami „plou“ a „klou“ (v originále „pły“ a „śli“ od „pływać“ a „ślizgać się“), verše je třeba „holit a stříhat“ (co nejvíce zkracovat), bez předsudků „vni-kat“ do cizí tvorby (opisovat kolik to jen půjde), formovat básně v „šňůrky“ (řádky nesmějí příliš vyčnívat) atd., atd. Velmi podstatné je také najít si vhodný sáhodlouhý pseudonym (např. Mariusz Dariusz Janusz Cynadryk-Nadryk), nebo naopak krátké chytlavé iniciály (N. N.) a také „emanovat poetickou vůni“ – cokoli to znamená. Důležité je nevyčnívat a psát podle pravidel „mistrů“, nesnažit se o přílišnou originalitu, která nováčkům nepřísluší. Co je ale nejpodstatnější? Ano, patřit do sdružení, zúčastňovat se schůzí, organizovat besídky a trpělivě tleskat ostatním v očekávání vlastních „pěti minut“. Poezie pro outsidery prostě není, síla vězí v jednotě! Jen dodržováním těchto všech pravidel může adept básnického umění vydat sbírku (průměrný náklad 20 kusů), a dokonce zasloužit si recenzi v periodiku nějakého jiného spřáteleného klubu.

Z toho všeho vyvstává velice nelichotivý obraz lidské a umělecké průměrnosti, která se narcisticky dožaduje potlesku, i když podle zásady „dnes já chvalím tebe, zítra ty mně“. Při tom ale nejvíce trpí samotná poezie, ve jménu ješitnosti znásilňovaná a deformovaná do podoby quasi-uměleckých, prázdných neologismů. Tuto hroznou manýru mluvení a psaní dokázala Bołdak-Janowská bravurně parodovat pomocí vynalézavého jazyka plného úderných neologismů. „Tak jako Bołdak-Janowska nepíše v Polsku vůbec nikdo“ – řekla o olštýnské spisovatelce Olga Tokarczuková. Každé slovo této knihy jako v křivém zrcadle poukazuje na obsahovou samoúčelnost zvláštního žargonu mnoha literárních příruček, workshopů, podřadných periodik. A přitom dokáže svou přehnanou absurditou čtenáře pobavit. Knížka obsahuje také mnoho autorčiných vymyšlených básní, jež jsou ukázkovými příklady chudého jazyka moderní grafomanie („vlhký penis nebe“, „makrela ze znečištěného moře“), které se ale tváří velice objevně a svoji klišovitou prázdnotu si vůbec nepřipouští.

Humoreska Kdože je ten Jan Olik? se tak s nikým nemazlí, je inteligentní, svižně napsaná, ale přece jen trochu hermetická. Není to zkrátka „počteníčko pro každého“. Aby se čtenář dobře pobavil a přišel na chuť hořké ironii Bołdak-Janowské, je asi nezbytná nějaká tvůrčí nebo společenská zkušenost s druhořadými literárními sdruženími, soutěžemi a časopisy, nebo alespoň záliba v ostře cynickém jazykovém humoru.