V pořadí třetí kniha mladého izraelského spisovatele Dudu Busiho je barvitým obrazem moderní společnosti, ve které ale i nadále přetrvávají nenávisti a zášti spojené s nejrůznějším původem imigrantů. Román Mámě se stýská po slovech tak představuje souboj východu a západu, tedy aškenázských a orientálních komunit, a současně odlišný postoj rodičů a jejich potomků k tradici, neboť ne všichni mladí lidé přebírají hodnoty a zvyky předchozích generací. Klíčovými pojmy jsou revolta a uvěznění v určité životní situaci, ať již dobrovolně, či nikoli.

Všichni tři hlavní protagonisté, otec Rachamim, matka Nezima i syn Ovadja, jsou do jisté míry obětí vlastního původu, rozhodnutí a přemrštěných požadavků. Na počátku revoltuje mladičká a vzdělaná Iráčanka Nezima proti rozhodnutí rodičů uzavřít sňatek s bohatým strýcem, utíká z domu a bere si nemajetného Rachamima. Důsledkem této “svobodné volby” je nejen zapuzení a ztráta rodinného zázemí, což vede k naprosté izolaci mladého páru, protože Rachamimovi rodiče jsou již po smrti, ale i přijetí jistých omezení, která s sebou život s poněkud jednodušším mužem stoprocentně lpícím na správnosti vlastního konaní a na úctě, kterou jsou mu členové rodiny povinováni, nese (například zakazuje Nezimě vycházet z domu a ona se tak posléze uchyluje k rozhovorům s vlastním obrazem v zrcadle).

Mladý pár hned zpočátku musí čelit problému s neplodností. Během nejrůznějších vyšetření se přijde na to, že chyba je na Rachamimově straně, ale Nezima se celé dva roky bojí manželovi pravdu vyjevit, aby ho neurazila. Když se nakonec k tomutu kroku odhodlá, zabere jí to dalších dvanáct let, než se jí podaří manžela přemluvit, aby podstoupil léčbu. Tak se jim až po celých čtrnácti letech čekání narodí syn Ovadja. I on je omezený představami a očekáváním, které do něj vkládají rodiče. Kromě toho nese stigma “cizího elementu”, který je viditelný i přese všechnu snahu zapadnout a nakonec vede k extrémnímu řešení útěku do Německa.

Forma trojhlasného dialogu členů rodiny, která v románě převládá, a hojné užívání arabských idiomů dodává této knize na čtivosti a vtahuje čtenáře hlouběji do děje. Ukazuje též odvrácenou stranu osudu některých přistěhovalců, kteří se musí vyrovnat s novou životní realitou, a současně značnou generační propast mezi rodiči, kteří se i nadále cítí připoutáni ke staré vlasti, a dětmi, jež se naopak snaží co nejvíce splynout a pokud možno nevybočovat.

Trochu slabším místem je Německo, které se nejen v tomto románě stává jistým literárním klišé (ať již jde o “oplácení” zvěrstev holocaustu anebo hrdou proklamaci orientálního původu, jak je tomu v našem případě).

I přes to je knížka Mámě se stýská po slovech milou, i když místy neveselou rodinou freskou, která čtenáře nezklame.