Karafiátovi Broučci v české kultuře
Brožová, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře

Karafiátovi Broučci v české kultuře

Na poli výchovy Broučci výraznější odpůrce neměli až do první světové války, kdy je zemská školní rada nařídila vyloučit ze žákovských knihoven obecných škol kvůli nevhodnému obsahu – v té době to ovšem nebyl ojedinělý případ. Jinak spíše platilo, že v pedagogických kontextech doby Karafiátova knížka musela působit jako zjevení. Byla jedním velkým argumentem, že lze napsat mravně a nábožensky vyhovující, navíc estetický a psychologii dítěte přiměřený text.

Na poli výchovy Broučci výraznější odpůrce neměli až do první světové války, kdy je zemská školní rada nařídila vyloučit ze žákovských knihoven obecných škol kvůli nevhodnému obsahu – v té době to ovšem nebyl ojedinělý případ. Jinak spíše platilo, že v pedagogických kontextech doby Karafiátova knížka musela působit jako zjevení. Byla jedním velkým argumentem, že lze napsat mravně a nábožensky vyhovující, navíc estetický a psychologii dítěte přiměřený text. Právě díky mnohým místům, kde lze jednoduchost a naivitu reakcí postav vnímat současně jako symbol průzračného, nezáludného vztahu k přirozenosti bytí i jako konkrétní potvrzování a významové zatěžování věroučných a biblických pravd, text Broučků vydržel interpretace vedené z různých pozic. Bylo jedno, že tu jedna strana, tak jako Gustav Gamma Jaroš, vyzdvihovala krásu, pravdivost a čistotu v předvedení všech aspektů života a druhá, tradičnější, spíše zbožnost a bezmeznou důvěru v Boží vůli. V Karafiátově knížce se dalo najít obojí.

Gamma Jaroš zjevně stál o to, aby veřejnost Broučky viděla z první pozice. Nutno přiznat, že i když svou recenzi ladil také pedagogicky, podařilo se mu v jejich textu najít strunu, kterou sice, jako stoupenec estetických názorů Johna Ruskina, přímo nehledal a ani necenil nejvýše, na kterou však začínala být naladěna i část uměnímilovné společnosti a kritiky.

V nové evropské hudbě, výtvarném umění, literatuře a divadle se hledal odpovídající výraz pro tápání moderního člověka ve změti odcizených, neautentických vztahů a prožitků a pro záchytné body, které jsou s to navracet ho jeho vlastní přirozenosti a duchovním kořenům. V pražském klášteře Na Slovanech našli roku 1880 azyl benediktinští mniši tzv. Beuronské umělecké školy, kteří ve svém sakrálním umění nacházeli jednoduchou krásu tvořenou Bohem-umělcem v základních geometrických tvarech přírody; pozdní tvorba Julia Zeyera se vztahovala i k průzračné naivitě přirozené víry, před kterou se musí sklonit i vysoký klérus (Samko pták ze Tří legend o krucifixu, odkazující k „chuďásku božímu“, sv. Františkovi) či k ado­raci jednoduchosti a pokory (pohádkové drama Pod jabloní) atd.

Pokorné, naivisticky čisté přijímání jednotícího mravního řádu v Broučcích jako by také předjalo jednu z dimenzí výrazu krásy v umění přelomu století, kam začalo stále více pronikat estetizované vidění světa ve stylizovaně jednoduché mysticko-symbolické rovině. Realizovalo se mimo jiné v estetizujících aspektech insitnosti, předváděné v opozici ke konstrukcím materialisticky konzumního způsobu života a morálního pokrytectví dobové většinové společnosti. Jednoduché, dětinské vyjadřování tu bylo chápáno jako průzračné (leč ve všem prvoplánově primitivistickém i nevyřčeném vrstevnaté) sdělení, jako specifický symbolický jazyk. Symbolistní drama, pracující v období tzv. velké divadelní reformy přelomu století ve Francii se specifickým a komplexním divadelním tvarem, zahrnujícím jak vizuální stránku scény, tak režijní vedení herců, připomínalo někdy nejen snovost, ale i loutkovitost či dětskost, a právě těmito prostředky směřovalo k obdobnému účinku. Jak uvádí teatrolog Jan Hyvnar, „za zjevnou skutečností pro syntetizující symbolisty měly být ukryté, ale stále přítomné a trvající zákony kosmické, které rovněž svíraly a předurčovaly veškeré lidské činy“. Vzpomeňme, s jakým zápalem k nám byla uváděna díla Maurice Maeterlincka (pozoruhodné je, že i on byl od začátku století fascinován životem společenství hmyzu). Např. v recenzi na drama Aglavaine a Sélysette (1896) připomněl Jaroslav Vrchlický Maeterlinckovu „mluvu zpola dětskou, zpola mystickou“ jako prostředek k vyjádření metafyzické zkušenosti, Arne Novák spatřoval „podstatu Maeterlinckovy bytosti“ v „diletantismu“, přísný kritik Jindřich Vodák byl už roku 1896 silně zasažen mystickou rovinou jeho Života pokorných: „Jeho kniha jest skutečně z těch, které z pokorných dovedou učiniti každým okamžikem hrdiny, které učí žíti s větší úctou ku své duši a svému životu.“

Gustav Gamma Jaroš ovšem, jako nikdo v jeho době, do tak extrémních interpretačních poloh u dětské knížky nemířil – ani by je tam s čistým svědomím nenašel, i když Karafiátovi hrdinové jako jednoduché přírodní bytosti také zrcadlili minimalistický, přirozený přístup k životnímu údělu. Ten pak mohl i symbolicky odkazovat k významu rodinné a přátelské semknutosti, poslušnosti vůči povinnostem nastaveným věčným řádem a v neposlední řadě (výběrem druhu hmyzích protagonistů) i ke vnášení světla do temných míst lidského světa. K druhé, opozitní a rozhodně ne esoterické interpretační rovině, která byla vzhledem k povolání autora, faráře evangelické reformované církve nasnadě, však Gammova recenze vůbec nepřihlížela.

Ani první vydání Broučků v roce 1876 totiž neprošlo bez povšimnutí, naopak, evangelický tisk jimi byl velice zaujat a též je vnímal jako výjimečný literární počin. Referáty či recenze o nich přinesly časopis Hlasy ze Siona, zaměřený k reformovaným, tj. ke čtenářům helvetského vyznání, tzv. kalvinistům, Evanjelický církevník, mířící hlavně k recipientovi vyznání augsburského, k luteránům a obecně evangelická Česká rodina, časopis pro zábavu a poučení, vydávaný v Pardubicích Spolkem Komenského, organizací finančně podporující vydávání evangelických spisů zvláště odborného rázu. Všechny časopisy velmi prakticky reflektovaly výchovnou dimenzi knihy, ale zajímal je i efekt jejího uměleckého zpracování, poslední dva listy zvláště výrazně. Vyjadřovaly se k němu sice slovy jednoduššími a nehledanějšími než později Gamma Jaroš, ale s nadšením, v kontextu jejich další recenzní činnosti až překvapivým. Vzhledem k jednoznačným uměleckým kvalitám textu a bez ohledu na případné věro­učné konfesionální nuance už tady bylo možné rozlišit přístup konzervativnější a liberálnější.

Hlasy ze Siona Karafiátovy Broučky vnímaly jednoznačně jako výchovnou pomůcku, balenou do stravitelnějšího hávu: „[…] nebude na škodu, když i my vysvětlíme, jaká to vlastně jest knížka. Jest sepsána pro děti malé i veliké a připodobňujíc některé lidi a dítky jejich k broučkům, způsobem vážným i žertovným líčí osudy lidské a zejména dětské, aby děti malé čtouce to, učily se poslušnosti k rodičům i ku Pánu Bohu, a rodiče i vychovatelé, aby se ze čtení toho přiučili, jak vážně a laskavě mají cvičiti dítky v bázni Boží, aby z nich vzor hříšnosti jejich pošlo něco dobrého. […] Protož bychom měli takových pomůcek sobě vážiti, neb pro křesťanské dítky a rodiče jest napsána tato knížka. Čtenáři světští nepoznají cenu její.“ I zde však přes vážnou přísnost, se kterou recenzent vymezil užitečnost textu, probleskla zdůvěrňující, jakoby z autopsie vyvozená poznámka, mířící k jeho účinku: „Dítky slyšíce knížku čísti, i ty nejmenší usmívajíce se dávají pozor a rozumějí jí.“ Referent Evanjelického církevníka už své emoce nebrzdil. „Nemohli jsme od ní oči odvrátiti, až jsme ji přečetli,“ lakonicky shrnul dojem z knížky a doporučoval věnovat jí zvláštní pozornost. Dotkl se přitom i Karafiátových uměleckých prostředků: „Řečí průhlednou, vábnou, s pěkným přídechem alegorickým líčí se tu rodina křesťanská, rodiče v díle vychování, vzrůst a vývin neposedného ale vnímavého broučka, s radostmi i žalostmi křesťana, jak jest v nich vždy spokojen a blažen, byť i slzu utíral.“ Příspěvek České rodiny se jako první dokonce snažil literární tvar Broučků, dnes považovaných za první českou autorskou pohádku, žánrově vymezit a otázku, cože to vlastně děti budou číst, zkoumal s pozoruhodnou erudicí: „Co do formy jest nesnadno ustanoviti, ke kterému rozdělení by se tato báseň přičísti měla. Není to vlastně ani povídka, ani bajka, ani pohádka, ačkoli se v ní nacházejí živlové z každého z druhův těch. Nejvhodněji nazvali bychom ji pohádkou, ale jiného způsobu, než jsou ony obyčejné, v kterých si svou vede sama fantazie na úkor jiných mocností duševních.“ Proti recenzi České rodiny se Karafiát ohradil. Za celý svůj život to v souvislosti s Broučky učinil pouze dvakrát.

Poprvé reagoval v soukromí a výhradu směřující k České rodině dnes můžeme pouze rekonstruovat z dopisu, který Karafiátovi 16. června roku 1877 zaslal z Hradiště farář Ludvík B. Kašpar (autor Broučků z něj cituje i ve svých Pamětech): „Prosím Vás, nepřičítejte mi na vrub, co páše příloha České rodiny. Sestavuje se ona v Praze. – Mrzí mne, že jsem pro Broučky tak málo učinil.“ Těžko říci, zda se jednalo o případné další kroky, které měly dílo přiblížit lépe, nebo zda se Karafiáta dotklo, že v recenzi na úkor rozvah o tématu knížky dominuje úvaha o jejím formálním tvaru, na kterém mu záleželo podstatně méně.

Podruhé vystoupil v roce 1903, když se v Máji, časopisu Spolku českých spisovatelů beletristů, po dalším vydání Broučků Dědictvím Komenského ozval zpochybňující hlas a výzva současně: „[…] je nepochopitelno, proč jméno autorovo není na titulním listě vytištěno. Mimoděk svádí to k domněnce, bezpochyby mylné, že snad historie Broučků není práce naprosto originelní, že snad pan Karafiát inspiroval se na literatuře anglické, bohaté na práce podobného druhu. Bylo by příjemno vědět s jistotou, že povídka Broučků je docela, naprosto naše. Je třeba dotknout se této otázky, neboť se u nás opravdu vydávají knihy pro mládež takových záhadných původů.“

Jan Karafiát v roce 1876 zjevně Broučky vydal anonymně ne proto, že by se k nim nechtěl hlásit, ale protože, stejně jako pozoruhodní sakrální umělci Beuronské školy, programově setrvávající v anonymitě, považoval za hlavní výsledek, který by nebyl možný bez Božího úradku a vedení, a v němž se autorská individualita jeví jako nepodstatná. Nařčení z nepřiznaného plagiátorství ho snad po nedávném rozruchu kolem pseudonymu Petr Bezruč donutilo reagovat obšírněji, tak, jak se ke svému ranému dílku nikdy nevyslovil. Vypsal genezi knížky do detailů. Podrobně, jako z denních záznamů, uváděl, jak a kde o ní uvažoval, jak a kde ji po částech psal, s kým se o ní radil, co o ní soudili jeho zahraniční přátelé, kteří ji četli z dosud nepublikovaného překladu; s přídechem ironie se opřel i do mladé učitelské generace, která zjevně pátrala po možných zdrojích textu. Už tady bylo zřetelné, že autor Broučků je svébytná individualita, že se jedná o člověka, který si je přirozeně, bez ješitnosti a nadsazování vědom své vlastní ceny i hodnoty svého díla: „[…] prohlašuji, že jsou Broučci naprosto originelní, tedy ,docela naprosto naši‘, a že spisovatel ani v anglické ani v jiné literatuře nic takového neb podobného nečetl. Neboť i Andersena, o němž někde byla řeč, on nikdy ani neviděl. Bylť on k tomu spisku inspirován na mezi, když se za parného dopoledne ubíral z Peček do Bošína. Odpočívaje nedaleko Hořátve, pozoroval on ten veselý rej a shon všelijakých broučků a nosil odtud s sebou zárodek toho spisku po několik roků.[…] Jsou pak Broučci přeloženi i do němčiny i do angličtiny, nikoli však vytištěni. Ukázaloť se nám, že jsou oni šťastná náhoda, která se v ledakterém jazyku nepovede. Mnohé české zdrobňovací slůvko nám přímo voní, v překladu se však musí vypustit. Ba už ten šťastný název Broučci se nedá přeložit. Každý český otec vidí hned při tom slově své předrahé dítě v tom půvabném jeho věku, kde ono čtvermo lezlo po zemi, a tolik toho nabroukalo. Chtěje nechtěje, vám se tu probudí celá vaše česká nátura; vy cítíte, že jsme všickni jedna rodina; a jste rádi, že jste také Češi. […] Proč jsem se na tom spisku nejmenoval? Tak se mi to líbí. Mně samotnému ten spisek znamenitě posloužil. Více nechci. Kdyby si jej pak chtěl český národ prohlásit z svůj majetek, rád mu své právo postoupím. A nyní se arci musím plným jménem podepsat. Jan Karafiát, spisovatel Broučků.“

Karafiátovu nabídku rozhodně nelze vnímat jako laciný pokus vetřít se do národní literatury. Úkol, na němž mu opravdu záleželo a k němuž napřel všechny své síly, byl podstatně náročnější: revize textu Bible kralické. Jak sám uvedl, Broučky v mládí psal, když se cítil přepracován, vnímal je jako milé rozptýlení při duchovní službě a s ní spojených povinnostech, k nimž se cítil povolán.