Literární prvotina je vždycky událost. Je-li ale taková událost zároveň autorovým confiteor, měl by čtenář i literární kritik zpozornět. Tohle se neděje každý den a v hubených letech ani každý rok. Kniha Zuzany Dostálové Proč všichni odcházejí představuje vyznání, které se dotýká nás všech. Vzpomínání malého děvčete na zřejmě nejdůležitější chvíle v životě by nám mohlo být něčím povědomé. Autorčino vyprávění se točí kolem odchodů blízkých, které milovala a kteří jí vstoupili do života. Nečekejte v jejím vyprávění jen a pouze sentiment a nostalgii. Její prvotina žádné velké melodrama nevytváří. Jde o příběh, díky kterému se dá růst.

Zuzana Dostálová, absolventka Pražské konzervatoře a Hudební fakulty JAMU, je známá hudebně založenému publiku jako violoncellistka. Její vstup do literárního světa bylo možno sledovat na sociálních sítích. V roce 2014 založila na Facebooku stránku s názvem Povídky ze zdi. Různí autoři psali povídky formou štafetového psaní, svobodní ve výběru témat i literárního žánru. Dvaatřicet povídek pak bylo představeno čtenářům při veřejném čtení a zdá se, že tento projekt rozhodně není u konce. Se spisovatelkou a překladatelkou Pavlou Horákovou (např. Tajemství hrobaříků. Bratrstvo odhaluje zločin, Olympia 2010; Přišel befel od císaře pána. Polní pošta – příběhy Čechů za první světové války, Argo 2015) pořádá i živé přenosy z různých kulturních akcí. Hledá nové formy sdělení a sdílení, je pro ni důležitá bezprostřednost a přirozenost.

Autorčin knižní čas, to je čas vysokého léta, plného světla, tepla a bezstarostnosti. „Obilí je už docela žluté, podél cesty vlčí mák, sluníčko pálí do očí a my jedeme na prázdniny do Konice.“ Jako by se dění celého roku a života shromažďovalo v šedesáti dnech prázdnin; a jako by se z něj pak žilo dalších deset měsíců. Vzpomínáte? Při četbě vás překvapí intenzita dětských prožitků a inspirativní prostředí, v němž Zuzana Dostálová vyrůstala. Její tatínek, Zeno Dostál (1934–1996), renesanční osobnost své doby, z nezbytí člověk mnoha profesí, ale hlavně spisovatel a režisér, vytvářel místo k životu, které muselo být pro citlivé a talentované dítě příjemné a atraktivní. Čtenáři si vzpomenou na Dostálův prozaický, „zvěrokruhový“ cyklus Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983), Vodnář (1987), Vrata (1987), Rekrut (1989), Labuť (1991), Blíženci (1993) a Ryby (1994) i na filmy, na kterých spolupracoval nebo jejichž byl hlavním autorem.

Do duchovního a myšlenkového světa otce a rodiny zarámovala autorka své vzpomínání a hlavně znovuprožívání. Její anamnésis není pouhý popis minulosti. Nejde o kopii. Otisk jejího příběhu je hlubší. Ich-forma psaní, jazykově civilní, bez kudrlin a velkých liter, kterou si zvolila, má více poloh. Jednou cítíte, že k vám hovoří malé děvče, které jako by doposud nechápalo, co se tehdy přesně stalo. Jindy je patrné, že malý či velký prožitek, vyprávěný dětskými ústy, prošel dobou zrání a promýšlení, a tak je v něm zřetelně poznat dospělý svět Zuzany Dostálové. Svět rozvahy, doufání a víry, že se jí i prostřednictvím literární prvotiny zjeví smysl událostí, kterým je někdy těžko porozumět. Proč jsem to já, kdo má štěstí na dobré, milující rodiče, a proč holka, se kterou ležím v nemocnici, takové štěstí nemá? Proč jsem to já, kdo se učí hudbě a žije ve světě živého umění, literatury a vytříbeného estetického vkusu, zatímco někdo jiný žije v podmínkách, které žádnou velkou naději nenabízejí? Proč odcházejí ti, které mám ráda? Proč?

Tyhle teologické motivy se mi jeví jako uvědomělé. Tvoří podstatu jejího spirituálního podhoubí. Jsou tím cennější, že se ptá jak malá holka, tak dospělá žena, proměněná dny vysokého léta a každým okamžikem mezi tehdy a teď. Právě proto by nám mělo být její „vzpomínání“ povědomé. Dopisy, které si psala s přítelkyní, nemusíte nijak složitě dešifrovat. Jsou to i vaše dopisy, vaše sny, vaše vnitřní investice do kamarádství, které – ač předěleno odchodem či smrtí – spoluutvořilo váš duchovní svět. Žijete z něj dodnes. Nejen pojmenování, ale hlavně zpřítomnění tohoto spojení mezi kdysi a nyní je jednou z klíčových poloh jejího psaní. Ilustrace Jindřicha Hájka pomáhají (do)pochopit to, co je zčásti psáno mezi řádky a nad slovy, i to, co slovo vyjádřit neumí nebo se k tomu prozatím neodvažuje anebo pro to zkrátka ještě nedozrál čas.

Kniha Proč všichni odcházejí je autorčino confiteor. Domnívám se, že v její další práci bude její anamnésis vystupovat z ještě větších hloubek. Čtenář, který zná literární a filmové dílo jejího otce a alespoň zčásti její kulturní a umělecké směřování, se po přečtení knihy bude možná rovnou shánět po druhém dílu. Nejde tu podle mého mínění o nějaký závazek nebo povinnost jako spíš o čtenářskou důvěru, kterou si Zuzana Dostálová zaslouží. Je na ní, co a kdy napíše. Zdá se mi ale, že se brzy dočkáme nové knihy. Mýlím se?