„Pracovat s vulgarismy dovede málokdo a Petr Měrka je jediný, kdo si mohl dovolit jejich macdonaldizaci,“ sumarizuje anotace na zadní straně knihy. Sbírka povídek Telekristus a Mentál staví na fascinaci potřeštěnou fabulací, která je plná bizarních představ, automatismů a černého humoru spáleného na uhel.

Napoví už samotné názvy: Hyperprostorový fuck, Říkal svému penisu bože, Jsem tlustý, ale mám iniciaci či Hajlující Ježíšek. Nebo jedna z mnoha situací – třeba když si Ladislav Klíma a Karel May dávají spolu v hospodě páku, připlete se do toho nejapný hospodský a na absurdní polízanici je zaděláno. Stěžejní princip Měrkových vyprávěcích rozcviček, v nichž je popírán řád, resp. logika realistického vyprávění, je zde převrácena naruby, zakládá se na migraci představ. Autor se bleskově přesouvá od jednoho nápadu k druhému, aby mohl jednoduše poukázat na fakt, že svět je šílený. Posuny lze vysledovat už v rovině jednotlivých vět, jejichž uzavřenost způsobuje, že se s každou další čtenář dostává v textu výrazně kupředu. Jinak řečeno: Hérakleitovská proměna je tu naklonována s pečlivou důsledností. V Měrkově světě není konce stejně jako počátku, existuje pouze trvání.

Autorova bezprostřednost má přirozeně svá úskalí: Někdy je to přízemnost evokující prostořeké humoristické povídky, někdy přece jen chybí vlastní prožitek, takže slova literární prostor zaplňují jaksi samoúčelně. Tedy alespoň do chvíle, než se situace zvrhne, čímž se opět dostane do normálu.

Petr Měrka zvolil cestu, na které z okraje literárnosti pošilhává po jejím středu. Nešetří nápady a nebere si servítky. Pojem autocenzury je v jeho případě zbytečný, neboť nevinnost, s jakou popisuje většinu zvráceností, by praštila přes nos i kovaného moralistu. Čtenáři zkrátka nezbývá nic jiného než se bavit. To je nesporný klad, ale zároveň i mez Měrkových krátkých próz.