Středočeské divadlo Kladno při svém hledání hry pro dvě herečky narazilo na text Plíseň Marit Tusvikové, který do češtiny (a slovenštiny – originál je dvojjazyčný) přeložila Daniela Mrázová. Marit Tusviková debutovala už v roce 1979 a od té doby napsala několik románů, básnických sbírek a dětských knih. Coby dramatička je dítětem v této chvíli už legendárního bergenského projektu – dílny současného dramatu –, která v letech 1986–1996 probíhala na Národní scéně v Bergenu. Duchovní otec tohoto projektu, tehdejší umělecký šéf Tom Remlov, vyzval už zavedené autory prózy či poezie, aby zkusili své štěstí i s žánrem dramatickým.

Legendární je bergenský projekt především proto, že Norsku vychoval několik nových, skutečně klíčových dramatiků (například Jona Fosseho či Cecilii Løveidovou). I Marit Tusviková prošla touto zkouškou ohněm úspěšně. Autorce v Bergenu postupně uvedli tři hry. Kromě Plísně z roku 1990 to byly dva další texty – Po Williamovi (1993) a Všech krásných dívek hambo (1994). Všechny tři hry se při svém prvním uvedení setkaly s kladným ohlasem, o čemž svědčí vysoký počet repríz. Hru Plíseň navíc ocenila i odborná kritika, když za ni Tusvikové udělila Ibsenovu cenu, což je nejvyšší norské ocenění určené dramatickým textům.

Syžet Plísně je jednoduchý – Maggi a Irma jsou dámy zcela odlišných naturelů, které se řízením osudu sejdou na hotelovém pokoji v Moskvě v průběhu společného důchodcovského zájezdu. Jinými slovy jde o dialog dvou stárnoucích žen v kulisách gorbačovovského Sovětského svazu. Dialog je to třeskutý, vztah obou dam totiž připomíná projížďku na horské dráze. Úhledná, romantická a především vyrovnaná Irma si ze své divoké a nevázané spolubydlící Maggi zpočátku poněkud zoufá. V průběhu dvou večerů si ovšem dámy přijdou na chuť, a i když se o své názory nepřestávají hádat, pomaličku se stávají přítelkyněmi, které navzájem obdivují svůj životní postoj.

Irena Žantovská se rozhodla umístit hru na jeviště kladenského divadla, což komornímu dramatu jen prospělo. Správně nevkusně a spartánsky zařízený pokoj moskevského hotelu posadili realizátoři z velké části na točnu, která se v průběhu představení skutečně dá několikrát do pohybu, to když v dialogu žen zazní existenciálnější tóny. Otáčející se pokoj vnucuje dojem kroužící filmové kamery a dává publiku možnost nahlédnout dvojici diskutujících žen z různých úhlů. Další scénografická řešení už nebyla tak šťastná – tapety z průsvitného papíru rámující vchod do pokoje jsou sice vizuálně pěkné, vzhledem k umístění dveří na krátké straně hracího prostoru (publikum sedí podélně po obou stranách) může ovšem hry se stíny sledovat jen ta část obecenstva, která sedí nejdál. Podobně projekce promítaná na baldachýnový strop pokoje, která má evokovat plíseň, se v kontextu celé inscenace jeví jako zbytečně složité a zároveň málo čitelné technicistní řešení.

Režie s dramaturgií se rozhodla pro posun v pojetí Irmy. Tahle svérázná žena nebyla ani v originálu žádné ořezávátko, kladenští ji ovšem vyložili ještě o trochu razantněji, než měla v úmyslu sama autorka. Česká Irma (Zuzana Mixová) je tedy pořádná „ranařka“, jejíž projev je místy až vulgární. Její životní filozofie je dobře patrná z vnějších charakteristik. „Kuchyňský“ oděv, neupravený účes, láhev nakládaných okurek a okázalé natírání nohou babským mazáním hovoří za vše. Vedle této lidové ženy je v saténu zahalená Maggi (Jana Jiskrová) udržovanou květinkou. Z tohoto kontrastu pochopitelně pramení hrubozrnná komika, kterou publikum vděčně kvituje. Bohužel z dialogu zmizely intelektuálnější narážky spojené s dobou, v níž se dámský výlet koná. Škoda jich, rezonovaly by zajímavě s naší vlastní zkušeností. V razantnosti jevištní akce vážnější poloha textu vůbec trochu zaniká. Režie jako kdyby divákům dostatečně nedůvěřovala a sázela především na zábavu.

Obě herečky nicméně investují do hry maximum energie a dobře vycházejí i s prostorem (hraní do stran vyžaduje mnohem větší herecké úsilí než běžné kukátko). Tusvikové dvouaktová konverzačka je nosná a dokáže udržet diváckou pozornost. Starosti stárnoucích žen, jejich touhy a sny jsou v civilizovaném světě všude stejné, a tak i téma hry k nám promlouvá velmi srozumitelně. Proč si jednou nepřipít na všechny nemoci, které nemáme, jak velí rozparáděná Irma. Skål!