Ze zadní strany obálky této básnické sbírky září příjemný úsměv Jonáše Hájka. Sympaťák. Pod ním můžeme číst odvážné tvrzení Petra Hrušky, že máme co do činění s básněmi již hotového autora. Říkám si, zda taková óda neudělala jeho básnickému debutu psí službu…

Hotový autor… Přečte-li si kdokoliv tato slova, bude od básní mladého autora pravděpodobně očekávat víc, než mohou nabídnout. A je dost možné, že „chyby“, které by čtenář jindy přešel, či se nad nimi s pochopením pousmál, bude vnímat jako prohřešky a zásadní nedostatky (tendence k patosu,přílišná dekorativnost verše…), kterých by se takzvaný hotový autor dopouštět neměl. Ale Jonáš Hájek není „hotový autor“, Jonáš Hájek je mladý básník, který svým debutem vstupuje do světa současné české poezie a zdá se, že má velké předpoklady vydobýt si v něm výrazné postavení.

Co do umělecké přesvědčivosti textů je sbírka nazvaná Suť poněkud nevyvážená. Najdeme v ní básně, které působí poněkud lacině a podbízivě – hlavně v rovině tematické, objevování objeveného, např. Okolí zrcadla, ale proti nim stojí mnohé, které nedovolují pochybovat, že máme co do činění s básníkem velmi talentovaným.

Se mnou se do brnění schováš
v náruči starých zplstnatělých dek –
do básně, jež jak pevný podpalovač
zahoří bíle. Na plný úvazek.

Tato báseň (nepatří k těm nejreprezentativnějším) stojí v úvodu celé sbírky a má funkci motta, i když tak není označena. Demonstruje autorův vztah k poezii i jeho odhodlání být básníkem. Svět poezie je pro Hájka světem, v kterém se chce schovat před tím „okolním“, před světem, který je tak strašně zrychlený, že pokud ho člověk uměle nezastaví, nemůže ho pořádně vnímat, natož ho prožívat. Svět lze zastavit jen na okamžik a zachycení okamžiku je tím, v čem je autor nejsilnější. Některá zastavení jsou trochu násilná (Autoškola, Sám?), jiná velmi přirozená (Ukazuji své milé, Vykácené hory aj.). Rozdíl není ve volbě zobrazované situace (autor volí především skutečnosti všedního života), nýbrž ve způsobu jejího zobrazení. Básník je mnohem lepší tam, kde příliš neplýtvá slovy, dokonce bych řekla, že by mu měl někdo básně delší než dvě sloky zakázat.

Hájek má velký cit pro jazyk – v rovině lexikální, syntaktické, stylistické. Umí zacházet s metaforou, vytvořit působivý básnický obraz a umí to na minimálním prostoru. Umí být lyrikem a zvládá i příjemně torzovitou epiku. Zatím je však jazykem a jeho možnostmi, zdá se, příliš okouzlen, nechce se té hry s ním vzdát, a nechce se tudíž vzdát mnoha slov, mnoha obratů a obrazů. Leckdy tak vzniknou básně přezdobené, vyumělkované a „nepravdivé“. V těch krátkých (někdy i kratších než čtyřverší) má naopak každý výraz své opodstatnění, žádný není navíc, a hlavně, žádný nechybí. Těmito básněmi pak v dálce příjemně zní hlas Jana Skácela. Skácelova poetika je přítomna i v jiných vrstvách Hájkovy poezie. Mám na mysli především rovinu motivů – příroda, venkov, rituály, ticho, samota, které autor opakovaně používá. Avšak každý z těchto básníků pochopitelně vychází z jiné zkušenosti.

Skácelovo nitro bylo přeplněné intenzivními prožitky, Hájkovo nitro po prožitcích touží a hledá je „všude možně“ a bohužel někdy i za každou cenu – v tichu podzimního venkova i ve zmatku u benzínové pumpy. Hájkova poezie je zatím skutečně především hledáním. Hledáním toho, co je pro autora nejzajímavější, nejpřitažlivější, hledáním výrazu, hledáním řeči. Je to hledání odvážné, cenné a ve formě, kterou již dnes má, esteticky působivé.