Bylo to 10. srpna 1999. Do Města Vjela Speciální Pozlacená Tramvaj, Která měla místo oken vitráže s náboženskými motivy. Před tramvají jelo blikající doprovodné vozidlo, jehož kola kryly disky s mnišských tonzur. Uvnitř tramvaje trůnil největší (a možná jediný skutečný) moravský básník Jiří Kuběna. Seděl v bílé laminátové labuti a svíraje jantarový knypl se zataveným slavičím pařátkem, sám tramvaj řídil. Jeho tramvaj byla ve skutečnosti pojízdnou kaplí i rozmarně zařízeným budoárem. S sebou si vozil dokonce blok sprašové zeminy s Metodějovým hrobem.

Kuběnův vjezd se podobal korunovační jízdě. Požíval totiž poct jako skutečný markrabě moravský. Toho dne bylo v Brně pod pokutou zakázáno používání výrazů jako šalina nebo šmirgl, na což dohlíželi pochůzkáři ve slavnostních uniformách obutí do sandálů s křidélky. Ostatně každý kulturní Brňan toho dne nazul okřídlenou obuv, aby uctil příjezd nesouměřitelného básníka, jenž sám sebe považoval za posla antických bohů. Limitovanou sérii tzv. hermovek dodal zlínský Svit. (Mimochodem – hermovky mu později načas pomohly z ekonomických potíží a staly se nepostradatelným atributem tzv. úleťáků.) Pouze Antonín Přidal boty s křidélky neobul. Již deset let totiž chodil po Brně s netopýrem zakousnutým do achilovky.

V některých úsecích v centru města měla být Kuběnova tramvaj odpojena z trolejového vedení a tažena štafetou básníkových učedníků a obdivovatelů. Jako první byl zapřažen polonahý básník Čichoň, rodák z prajských Ludgeřovic se silným saským přízvukem, a několik dalších známých Kuběnových epigonů oděných do bederních roušek ze zbel kavylu čili vousů svatého Ivana, mezi nimiž se vyjímal Tomáš Reichel - flagelant obtěžkaný krosnou naditou kompletní Antickou knihovnou. Tito oddaní bardovi opisovači žili v klauzuře v zahrádkářké kolonie Želetavka, kde bydlili ve starých zpovědnicích a mučili se neustálým strouháním vypěstovaného křenu.

Když byla kola tramvaje zajištěna několika kameny dovezenými z Hostýna, olomouckého Svatého kopečku a Křtin, otevřela se její shrnovací střecha a na hydraulickém ramenu nad ní velebně vystoupala alabastrová labuť nesoucí Jeho – Jediného a Navždy Pravého, Paladium Moravské Země A Jejího Slavíčka Milostného.

Básník teď monumentálně čněl nad zástupy ztichlých Brňanů. (Dav byl poněkud prořídlý, mnozí totiž odjeli do maďarské pusty pozorovat zatmění slunce.) A musel zadržovat slzy. Jednu chvíli se zdálo, že se už už rozvzlyká. On však, ač Nejhlouběji Pohnutý, nepropukl v pláč a počal zpívat tak mocně, až se s ním labuť pohupovala:

Slavím Slovooo-o-o! I zde v městě Brně slavíííím, vždyť i svatí Naši a Vskutku Jedině a Jedině Našííí-í-í Cyril s Metodějem, jejichž lemy pláštů o stvoly dávných luhů brněnských jistě zavadily milostně posvěcujíce tuto půdu, která je odevždy a provždy půdou velkomoravskou, také Oní-í-í zde před tisícem let Slovééé-ém Slavili Slaveníí-í-í! Slavme tedy Boží Stvoření, které skrze Slovo Odnepaměti znovu a znovu se v Básni Opakuje a Slavííí-í-í, protože Nic a Nikdo Než Právě Poesiééé-é-é, Panenská Nevěstka Pravdy, Za Všech Okolností Bezvýhradně Poslušná Je Služebnice Ducháá-á-á, Jež Nikdy Nepodlehne Zatmění!“

Kuběna skončil a vyčerpaně sklonil hlavu, proud vlasů se mu svezl po obličeji. Dav aplaudoval. Zcela stranou, pod rozložitým platanem, pojídal s gustem kyjovský básník Veselský z pověstného malinkatého rendlíčku paštiku Májka, tuto máchovsky skrovnou krmi. Šuškavě se smál, kroutil hlavou a občas vyprskl a ukázal vidličkou v Kuběnově směru. Na rameni a na hlavě mu seděli dudek, skřivan a kominíček.

Kuběna stále zmučeně a nehnutě tkvěl nad dychtivým shromážděním. Po chvíli stiskl tlačítko a zobák labutě počal chrlit papírové vystřihovánky velkomoravských kostelíků. Jásající obecenstvo vyskakovalo a chytalo je ve vzduchu. Mladí básníci ze zahrádkářské kolonie Želetavka zatím rozdávali krajním řadám kusy mramoru, do nichž se pak velký Bítovan podepisoval diamantovým perlíkem. Tato oficiální část Kuběnovy návštěvy ale nebyla pravým důvodem jeho příjezdu do Brna a sloužila pouze jako zástěrka.

Před dvěma dny přistál na nádvoří bítovského hradu model kluzáku Luňák, v jehož kabince seděl malý vyjevený potkan s ovalným pouzdrem na zádech. Zženštělá Kuběnova pážata, která větroň našla, se zvířátka štítila, kopala do letadla svými nosatými střevíci a říkala Fuj a Blé. Nakonec zavolala hradního sklepníka Mráze (provozoval na Bítově filiálku brněnské vinotéky Úmluva), který vzal vývrtku a skrze kabinu potkana nemilosrdně provrtal. Později se ukázalo, že byl nešťastný hlodavec pouhým doručovatelem dopisu, který měl v sotůrku na zádech. List byl adresován básníku Kuběnovi. Stálo v něm:

Přesně za dva dny o západu slunce se bez doprovodu dostavte do lužáneckého parku k bustě spisovatele Josefa Merhauta. Bude tam na vás čekat Průvodce. Došlo k úniku informací, jež mohou vás i vaše Dílo fatálně poškodit. Vemte si teplý svrchník. Váš přítel J.K.

© Bogdan Trojak
Na portálu iliteratura.cz publikujeme se svolením autora.