Bogdan Trojak (1975) je znám především jako jeden z nejvýraznějších básníků mladší generace, Cena Jiřího Ortena za sbírku Pan Twardowski či Strýc Kaich se žení ověnčený Magnesií Literou jsou toho důkazem. Taková reputace však může být dvojsečná – každou další knihu jaksi automaticky provází očekávání, zda se autorovi podaří dosáhnout kvality předchozích textů. Případ „Trojak“ byl možná navíc o něco zajímavější, neboť bylo avizováno, že autor novou knihou hodlá vstoupit na pole prozaické tvorby. Hned zkraje je možné konstatovat, že se mu to povedlo se ctí a grácií.

Brněnská bohéma
V druhé polovině devadesátých let se do čtenářského povědomí dostává skupina mladých moravskoslezských autorů, volně sdružená okolo „básnického gurua“ Víta Slívy, která bývá nazývána „Královopolský okruh“ nebo termínem Ludvíka Kundery „Slezská škola básnická“. Jedním z poetů je i Bogdan Trojak alias Kojál, ústřední postava Brněnského metra, toho času frekventant právnické univerzity, kterého však studium jurisdikce spíše zdržuje od vlastní tvorby. Zřejmě ale ne natolik, aby byl kvůli obojímu nucen zříci se společenského života v prostředí brněnské literární bohémy. V jakém duchu se nese, předesílá už průvodní báseň knihy: „Jsem horká láva pod čediči!/ Jsem rozžhavená hlaveň děla!/ Raději své krátké mládí zničit,/ než s ním vůbec nic neudělat…“

Právě líčení literárního života ve formě krátkých groteskních povídek, jejichž protagonisty jsou známé tváře dnešní literatury (opakují se zde jména Slíva, Stöhr, Stradický, Frič...), je leitmotivem celé knihy, byť sám Kojál v bujarém ruchu zůstává spíše zúčastněným pozorovatelem a prostor přenechává zmíněným literátům. Ti jsou do jednoho s jakousi přátelskou laskavostí a někdy až přehnanou (a tedy proklamovanou) ironií karikováni a jejich dialogy, jichž je využito jako prostředků charakterizace, patří k nejsilnějším stránkám textu.

Ostatně Trojak přesvědčuje hned od začátku, jak vytříbeným jazykem vládne, a ani po stylistické stránce bychom v knize nenašli slabší místo. Zvlášť výrazný je například kontrast dialektismy prodchnutých promluv především Víta Slívy a neutrálním, informativním jazykem pojatých poznámek, které jsou rozmístěny na krajích textu. Ty mají působit zdánlivě objektivním dojmem a jako encyklopedická hesla dovysvětlovat některé v knize se vyskytující jevy. Jejich pravá funkce je však přesně opačná, jelikož i přes vše prostupující nadsázku udržují zobrazované na neviditelné hraně mezi smyšlenkou a věrohodností prožitého. A krom jediné výjimky, jíž je otřepaná a papírem šustící scénka se záchodovým potrubím, které na Štědrý den (překvapivě!) praskne, se jim to také daří. V potřebě většího prostoru po okrajích (krom hesel jsou na nich ještě ilustrace komponované z liter, interpunkčních znamének a počítačových znaků) vidím také jediný důvod, proč se kniha na první pohled tak nápadně podobá Nebi pod Berlínem Jaroslava Rudiše – vazba na kratší straně, na obálce kompozičně úsporná černobílá fotografie.

I přes zmíněnou pasivitu je však postava Kojála svorníkem celého příběhu. Výjevy ze života brněnských spisovatelů jsou totiž proloženy úryvky z jeho deníků (v nichž nechybějí populární symboly doby nedávno minulé, jako céčka či legendární Tygr z Mopracemu, Sandokan) a vlastní tvorby, na jiných místech zase připomíná místo svého původu, Vedryni. Při líčení svérázného slezského kraje je však v porovnání se svou básnickou tvorbou Trojak mnohem škodolibější a nevykresluje ho jako idylický venkov, ale spíše jako místo, kde se před drahnou dobou zastavil čas.

Projektování metra
V druhé části knihy Kojálovu dominantní roli částečně přebírá fantaskní postava pološíleného inženýra a nedoceněného lyrika Jarohněva Kieselacka, hlavního projektanta nerealizovaného brněnského metra, a rozvíjí se téměř detektivní příběh, který svede dohromady Martina Pluháčka, Víta Slívu a „největšího (a možná jediného skutečného) moravského básníka“ Jiřího Kuběnu, přičemž digrese týkající se Kojála střídají retrospektivní pasáže osvětlující postavu Kieselacka i téma obsažené v titulu prózy – projekt výstavby brněnského metra.

Vyústění detektivní zápletky je bohužel jediným místem, kde se kniha „zadrhává“, a je dvakrát škoda, že se to stalo zrovna v rozuzlení příběhu (ačkoliv v poslední větě přichází ještě jedna překvapivá pointa). Příčinou je paradoxně to, co je zároveň i předností knihy – Trojak hodně pracuje s náznaky a zkratkou a dvacet pět krátkých kapitol-povídek mezi sebou propojuje jen velmi volně. Díky tomu děj ubíhá v rychlém tempu, kvůli tomu se však také Trojak Kieselackovými ústy musí uchýlit k doslovnosti, když ozřejmuje důvody únosu pánů Pluháčka a Slívy, protože mu k ničemu jinému prostě nezbývá prostor.

Jinak je ovšem Trojakova perzifláž obdobných neduhů prosta, a kniha tak před čtenáře staví jediný problém: že by v pitoreskním labyrintu příběhů mohla zůstat některá z mnoha aluzí přehlédnuta a dojem by byl neúplný – což však už nejde na vrub autora.

© Vojtěch Staněk 
Vyšlo v týdeníku A2 (37/2007), na iliteratura.cz přetiskujeme se svolením autora.