Maročan Šukrí, narozený v Rífu, se jako malý přestěhoval s rodiči do Tangeru, aby unikli bídě. Brzy však svou rodinu opustil a začal žít na ulici, vydělával si, jak se dalo a zblízka se seznámil se světem povalečů, prostitutek a drog. Číst a psát se naučil až ve dvaceti letech.

Právě neradostné dětství v rodině s agresivním otcem a poté na ulici zachycuje Nahý chleba, kniha, která mohla v Maroku vyjít až v roce 2000, tedy dvacet let poté, co sklidila úspěch v Evropě. Důvodem, proč se ji žádné nakladatelství neodvážilo vydat, bylo nejen to, že její vypravěč otevřeně mluví o sexualitě a prostituci, ale také, jak říkal autor, neskrývaná nenávist k otci, protože otec je v arabském světě nedotknutelný.

Muhammada si můžeme stejně tak dobře představit jako autora i románovou postavu. Skutečnost, kterou před námi odkrývá, je skutečností nanejvýš subjektivní. Násilí, jehož se denně stává svědkem i obětí, ovlivnilo jeho vnímání světa: "V kavárníkově domě jsem uviděl jeho dceru, jak skloněná, s vykasanými šaty pere. Připadala mi větší než dřív. Dlouho jsem ji pozoroval, cítil jsem, jak ve mně vzrůstá agresivita vůči jejímu tělu. Násilí, jehož obětí jsem byl, mi narušovalo vnímání." To se dozvídáme z krátkých, lakonických vět, jak ho vidí dětské oči, svět tak krutý, že ani ony dětské oči v něm nezůstávají nevinné.

Muhammad hledá únik ze vší té špíny, která ho obklopuje, ale nachází ho jen ve snech, do nichž promítá své naděje a touhy. Přesto však z něj nevyzařuje beznaděj, spíš vzdor a jakási síla - ať už v podobě nepředstavitelné nenávisti k otci, nebo touhy něco změnit - která ho nakonec přivede až k rozhodnutí začít chodit do školy.

Nedílnou součástí Muhammadovy každodenní zkušenosti je sexualita, o níž vypráví s až šokující otevřeností. I tady přetrvává dojem nenaplnění – dosažitelné jsou pro něj jen prostitutky, u nichž se ani nepokouší hledat lásku.

Ačkoli autor v této knize porušil hned několik tabu a pobouřil jí islámský svět, šokovat rozhodně nebylo jeho prvotním záměrem. Šukrí do Nahého chleba přenesl svět, jaký znal. Pravdu o odvrácené straně Maroka a Tangeru, který se stal jeho městem, stejně jako se on stal spisovatelem Tangeru. Sám Šukrí o sobě řekl, že neumí psát o vznešených věcech, že psaní je pro něj protestem, ne přehlídkou okázalosti.

Šukrí tedy nepíše o krásných věcech, a krásný a ozdobný není ani jeho styl. V krátkých, telegrafických větách Muhammad sděluje jen to nejnutnější, nenamáhá se s propojováním svých vzpomínek ani s vysvětlováním. Ponechává tak čtenáři obrovský prostor pro představivost, nutí ho k hledání souvislostí. Zde je třeba zmínit i český překlad Anny a Erika Lukavských, kterému se beze zbytku daří dosáhnout stejného účinku.

V knize lze hledat obraz Maroka a Tangeru ve čtyřicátých letech, ale tehdejší politická a společenská situace se v něm odráží jen okrajově, jen do té míry, pokud nějak zasahuje do Muhammadova života. Především jde ale o svědectví o jednom životě, o jednom dětství, které skončilo ještě dříve, než vůbec začalo, a to svědectvím nadmíru živým a krutě autentickým.