Román Nahý chleba současného marockého autora Muhammada Šukrího (1935-2003) vděčí za svůj úspěch u širokého publika jinému marockému spisovateli, Taharu Ben Jellounovi. Ten totiž Šukrího román z jeho rodné arabštiny přeložil do francouzštiny, díky čemuž Nahý chleba v roce 1981 vyšel ve Francii, která má tradičně k severoafrické literatuře blízko. Kniha se ve Francii stala velkou událostí a byla rychle přeložena do dalších jazyků. Podotkněme, že v Maroku však byla dlouhá léta zakázána a vyšla až v roce 2000. Autor totiž v tomto autobiografickém díle nejenže podal syrový popis každodenního života marocké chudiny v 1. polovině 20. století, který neukázal Maroko v právě nejpříznivějším světle, ale otevřeně popsal i některá další společenská tabu.

Vypravěčem příběhu je sám Muhammad Šukrí, jedno z mnoha dětí chudáků, kteří se i s celou rodinou vydali na cestu z hladomorem postiženého Rífu do Tangeru, který se před nimi v dálce rýsoval jako místo, kde už člověk nebude „muset brečet, aby dostal kus chleba.“ Rodina ale končí opět v chudinské čtvrti, žije v jediné místnosti a hlavní starostí je opět protlouct se nějak životem a sehnat něco k snědku.

Otec není schopen rodinu zajistit, jeho kšeftování vystačí akorát tak na tabák a alkohol a dostane ho na nějakou dobu i do vězení. Veškerá starost o existenciální zajištění rodiny se přesouvá na matku, která se svého násilného manžela bojí, ale zároveň ji k němu pojí fyzická přitažlivost, kterou malý Muhammad ještě nechápe. V prodeji zeleniny na hlavním tangerském tržišti pomáhá matce i Muhammad a postupem času také sestřička Ríma, jedna z mála sourozenců, kteří přežili útlé dětství.

Jak Muhammad roste, jeho strach z otce, který neváhá svou ženu i děti verbálně i fyzicky napadat, se mění v hlubokou nenávist: „Kdybych si opravdu přál něčí smrt, tak otcovu.“ Otec svého syna využívá jako levné pracovní síly: Muhammad pracuje v kavárně a později cihelně, ale postupně se vymaňuje z otcova dosahu, což znamená, že tráví víc a víc dnů i nocí na ulici. I přes občasná smíření s otcem a návraty domů se však dospívající Muhammad nadále vzdaluje rodinnému životu.

Objevuje svobodu takového života, v noci přespává kde se dá, ve dne se poflakuje s různými kamarádíčky, krade, rve se, pije, kouří kif a velmi záhy sbírá i své první sexuální zkušenosti, ať už se jedná o spíše snové zážitky s dívkami z okolí nebo o skutečný styk s prostitutkami.

V Muhammadově životě hraje velmi důležitou roli Tanger, přístav, kam se celá rodina přestěhovala z Rífu a kam se Muhammad po intermezzech v Tetuánu a Oranu vrací již sám a vede zde samostatný, byť velmi neuspořádaný život, který se v mnoha ohledech podobá životu, který vedl předtím, jen s tím rozdílem, že nyní je mimo dosah rodiny a rodinných problémů. Muhammad zde dospívá v mladého muže, který již má osvojen způsob života ze dne na den a řídí se heslem carpe diem: Má-li v ruce nějaké peníze, utrácí je po bordelech za sex, za alkohol, kouření a něco k jídlu.

I přes tento chaotický způsob života a množství osob, které do Muhammadova života vstupují a opět z něho vystupují, vznikají mezi ním a jeho kamarády přátelství, která jsou natolik intenzivní, nakolik nemají příliš dlouhého trvání. To samé se týká i milostných vztahů které obvykle navazuje s prostitutkami. I v nich se projevuje bytostná potřeba člověka nebýt sám, najít někoho, kdo mu dodá pocit blízkosti a bezpečí.

Nahý chleba je příběhem Šukrího dětství a dospívání až do zlomového okamžiku, ke kterému dochází během několikadenního pobytu v tangerském vězení, kam se dostal po policejním zátahu na poloveřejný dům: Muhammad se ve svých dvaceti letech rozhoduje, že odjede na kamarádovo doporučení do školy v Larache a naučí se číst.

Šukrí o sobě tvrdí, že jeho schopnost psát se omezuje na tři města: Tetuán, Tanger a Larache a jejich chudinu. Tvrdí také, že není spisovatelem marockým, ale spisovatelem ryze tangerským. Tanger, jeho chudinské čtvrti a způsob života jejich obyvatel, je město, které podrobně zná, ke kterému ho pojí intimní vztahy, a je tudíž schopen s přesností zachytit jeho jedinečné rysy.

Šukrího jazyk je velmi jednoduchý, „nahý“, jak napovídá již sám název díla. Je to jazyk, v jehož prostředí autor vyrůstal a žil, a tudíž se pro autobiografické vyprávění jeví jako nejvhodnější. V Nahém chlebu hrají důležitou roli dialogy, jejichž prostřednictvím se i čtenář stává účastníkem situací, jichž se v minulosti účastnil autor. Postavy mluví pro ně přirozeným jazykem, tj. jazykem chudiny, ulice. Ani popisné pasáže, které dokreslují jednotlivé situace a atmosféru, nevybočují z tohoto pojetí. Šukrí se nerozepisuje, zůstává strohý, popisuje z okolí pouze to, co aktér v danou chvíli skutečně vnímá.

Je samozřejmě nutné si uvědomit, že českému čtenáři se dostává do ruky tzv. překlad z druhé ruky, a počítat s tím, že počet různých významových a jazykových posunů s velikou pravděpodobností narostl, protože již Ben Jellounův překlad do francouzštiny si vysloužil některá slova kritiky. Překladatelé Anna a Erik Lukavští však odvedli po jazykové stránce velmi kvalitní práci a ocenit je nutné i skutečnost, že text prošel odbornou revizí arabisty Luboše Kropáčka. Čtenáři se tak dostává po všech stránkách zajímavé dílo u nás dosud neznámého autora, které rozhodně stojí za přečtení.