Carlo Goldoni, fejeton
Abychom ukázali, jak se Goldoniho výročí slavilo před sto lety, nabízíme „feuilleton“ Jaroslava Vrchlického otištěný v „Národních listech“ 25. 2. 1907.
Abychom ukázali, jak se Goldoniho výročí slavilo před sto lety, nabízíme „feuilleton“ Jaroslava Vrchlického otištěný v „Národních listech“ 25. 2. 1907.
Přestože je Vrchlického text spíchnut horkou jehlou a některé jeho části jsou málo přínosné, publikujeme jej s respektem k dokumentační hodnotě celý. Je však třeba brát jej s rezervou – není pravdou například, že Goldoni neznal Machiavelliho Mandragoru (právě naopak, četl ji několikrát s nadšením, jak píše v Pamětech). Kromě toho téměř všechna jména osob, včetně skloňovaných tvarů Goldoniho příjmení, jsou zkomolená.
Je ku podivu, že zrovna Vrchlický, básník, jehož dílo není zrovna prodchnuto velkými etickými ideály, je vehementně vyžaduje po Goldonim a chce jimi měřit jeho dílo. Zklamaně konstatuje, že v Goldonim žádný etický náboj není, což je tvrzení přinejmenším sporné. Považuje nicméně Goldoniho za představitele „prostřední morálky měšťácké“, čímž se dosti blíží pravdě, narozdíl od komunistické kritiky, která půlstoletí nato bude schopna v Goldonim slyšet hlas porobeného a revoluce lačného lidu.
Jaroslav Vrchlický: Feuilleton. Carlo Goldoni
Starší komedie italská zřídka zabloudí na naše divadlo. Jest nám příliš odlehlá, cizí. Musilo by tu býti zvláštní divadlo retrospektivní, které by bylo živým zrcadlem literární historii, která jinak více méně zůstává mrtvou literou. Nové divadlo má však několik úloh najednou, nestačí ani na výpravu několika domácích novinek, které se během roku objeví, je tlačeno operou a jak ty všechny staré stesky a výmluvy zní, kde pak Vega a Calderon, kde Gozzi a Goldoni, kde Holberg a Marivaux, kde docela antická a jiné starší komedie atd. atd.
Takhle jen nějaká divadelní slavnost, nějaké jubileum, výroční den narozenin neb úmrtí velkého cizího dramatika nutí k sáhnutí po hře staršího data, polozapomenuté neb tlící v archivech divadelních. Vytáhne se tedy, opráší, sehraje a odloží zas... do příštího jubilea. Akt piety byl vykonán, více žádati ani nelze. Impulsu k revisi dramatického díla oslavence, ku prohloubenějšímu studiu jeho fysiognomie, k obohacení repertoiru jeho u nás novými překlady tím rovněž nedostane, není na to času, potřeby domácí mají svůj silnější imperativ a zase ten stesk na operu, na málo činoherních večerů atd. atd.
Nevytýkám toho, líčím jen pravdivý stav věci. Bylo tak vždy a bude asi ještě dlouho tak. Celou řadu cizích velkých dramatiků bude znáti divadelní naše obecenstvo jen z jednoho a téhož, abych tak řekl, jubilejního kusu.
Ale zaplať pán bůh aspoň za to, mohlo by býti ještě hůře...
Tedy letos oslavujeme Goldonia!
Carlo Goldoni byl také jedním z těch, které démon divadla od kolébky posedl. Jemu bylo divadlo životem a život divadlem zrovna jako našemu Tylovi. Jen pokud spřežen byl s divadlem, tvořil a pracoval, odloučen od divadla ztrácel smysl života a odumíral až zahynul. Pro divadlo vil se celý život. A bil se v theorii i v praxi. Nejlíp svědčí o tom vlastní jeho třísvazkové paměti, které jsou vlastně více dějinami a statistikou jeho her, nežli ději jeho vlastního, vnitřního života.
Syn lékaře modenského oddal se studiu práv a na prvních edicích svých her píše se hrdě „avvocato Veneto“. Ale především byl divadelním básníkem cestující divadelní společnosti podnikatele Madebaca. Asi čtrnácte let pracoval pro tuto firmu (1740-1754), dodávaje hry s úžasnou plodností, která připomíná staré španělské dramatiky. Tak za jedinou sezonu (1750) napsal, jak známo, šestnáct veseloher a to jako v soutěži, přímo sázkou. A mezi těmito takřka improvisovanými kusy jsou některé z Goldonia nejlepších. Roku 1761 opustil Goldoni Benátky a tím začla hvězda jeho shasínati. Život v Paříži, kam se odstěhoval, povolán k divadlu Théâtre Italien a později ke dvoru k vyučování královských dcer italštině, nesvědčil příliš jeho pohyblivému a na ovzduší divadelní zvyklému duchu. Psal již málo a psal francouzsky: ještě dvě komedie a ony paměti námi již zmíněné. Konec života byl mu ztrpčen, tak že se až časem v nouzi ociťoval.
Ovšem má divadlo Goldonovo v první řadě největší význam svůj pro Italii. Zde ustupuje nad jiné plodný a životný básník dramatický reformatorovi, jenž se právě v čas dostavil, kdy jej nejvíc vylo zapotřebí. Obě staré mohutné haluze italské dramatické tvorby, jak komedie ryze lidová, čili „commedia dell’arte“ zvaná tak i sestra její komedie klasická, zvaná „dotta“ (učená) byly v úpadku. První rozbujela až do krajností, druhá uvádala a schla nedostatkem pravých talentů básnických. Bylo potřebí nového muže, který by vlil čerstvé nové krve do churavého těla Thalie italské. Ten, kdyby i theoreticky byl nechtěl, nemohl se vyhnouti úloze reformátora, spadlať mu sama v klín jako jablko přezrálé. Kašparády a nesmysly, které prováděla první, a nuda, kterou omrzovala diváky i čtenáře druhá, nebyly prostě dále snesitelny. Šťastná a štědrá náhoda dala hned lékaře dva: Goldona a Gozza. Byla šťastna, ale byla by byla štědřejší, kdyby byla spojila obě tyto velké úlohy v jednu, snad mohl pak italské dramatice vzniknouti její Molière. Ale nám jest dlužno počítati s fakty – a zabývati se prozatím jen jedním z obou lékařů – s Goldonem.
Práce a život Goldonia staly se bojem. Bojem proti staré škole. A boj ten vedl na nůž až zoufale. Škoda veliká, že k jeho vloze tak přirozené a bohatě plynoucí se nedružilo trochu víc vzdělání a znalosti staré komedie a předchůdců. Goldoni byl pravým dítětem přírody. To stačí básníku, ale je to málo pro reformátora. Ferdinando Meneghezi, obránce Goldonia proti neslýchaným a nezřízeným útokům kritika Barettia, sám přiznává, že Goldini neznal ani komedie Ariostovy, ba ani Machiavelliovu Mandragoru. Ale Goldoni neodpovídal učenými polemikami, nýbrž novými kusy a odpovídal tak dlouho, až zvítězil.
Bylo by dnes nanejvýš nespravedlivo čísti útoky Barettiovy a ignorovati apologisty Goldoniovy: Gherarda de’ Rossi, Domenica Gavia a zmíněného již Meneghezia. Tento poslední sám vyváží ostatní obhájce Goldoniovy. Dnes ovšem patří celé tyto úporné polemiky minulosti, jinak zapomenutí. Pro nás jest a bude asi vždy nejzajímavější úsudek Voltairův, který asi nejvíc popudil a podráždil Barettia a svedl jej k jízlivostem a přehmatům neobyčejným. Dlužno ovšem abstrahovati od bombastického výrazu doby. Zní takto:
Můj pane, malíři a synu přírody, miluji vás od té doby, co vás čtu. Viděl jsem vaši duši ve vašem díle. Řekl jsem: Ejhle, zde člověk počestný a dobrý, který očistil scenu italskou, který má obraznost ve vynalezání a který píše rozumně. Ach, jaká jest vaše plodnost! můj pane, jaká ryzost a jak sloh mi připadá přirozený, lehký a příjemný! Vyrval jste svou vlast z rukou harlekýnů. Chtěl bych nazývati vaši komedii Italií od Gothů osvobozenou. Vaše přátelství mne ctí a okouzluje.“ Přeji vám, pane nejdelší, pokud možno, život a nejšťastnější, třeba nemůžete býti sám nesmrtelným, jako jméno vaše jest. Chystáte mi udělati velkou česť a již jste mi způsobil největší potěšení. Na zámku de Ferney v Bourgogni, 24. září 1760.
List je psán vlašsky, ale má francouzskou doušku, která zvlášť pro ješitnost Voltairovu jest charakteristická. „Mám česť vás, pane, po francouzsku ujistiti, že máte ve mně nejrozhodnějšího přívržence a nejupřímnějšího obdivovatele a již teď nejlepšího přítele, jakého vůbec můžete najíti ve Francii. A to platí více, nežli když se podpíši jako váš nejoddanější a nejposlušnější služebník Voltaire“.
Později poslal ještě Voltaire po senatoru Capacellovi Godonovi francouzské verše, jichž osah jest pro musu Goldona ještě mnohem lichotivější. Nestojí za překonávání obtíží s překládáním a proto je podávám prosou: „Ve všech zemích je teď zálibou týrati talenty a tak s Goldonia kritiky rvou se straníci. – Nevědělo se, kterak souditi jeho spisy a v při této vzata Příroda za rozhodného soudce. – A ona pravila nepřátelům a kritikům bez přetvářky toto: Každý autor má své nedostatky, ale tento Goldoni mne vymaloval.“
Báseň jest velmi střízlivá, ale poslední řádkou trefeno opravdu do živého. Patrno, že velký duch velkému duchu neukřivdí. A zároveň označil tím Voltaire to, co jest na Goldoniovi nejlepší, co jej činí opravdu nesmrtelným – jeho věrnou malbu přírody, odkud kypí životnost jeho figur i pravdivost jeho prostředí, že nejlepší z jeho her nestárnou a nesestárnou.
Rozlet velkého genia básnického nebyl údělem Goldonia. Ale genristou byl jedním z největších. Byl pravý malíř miniatur své doby. Jest snadno vytýkati mu nedostatek velkých ideí ethických – ty nebyly jeho kolbištěm, on třímal se vždy raději zlaté cesty prostřední morálky měšťácké, která tak dobře hověla potřebám davu. Jemu se vůbec o morálku v pravém smyslu ani nejednalo, celý jeho způsob připomíná někdy víc staré mistry malíře v Nizozemí a v Belgii. Jest posvícení, kermess. To stačí. Nač tam vkládat ideje jiné než jídla, pití, tance a trochu toho smyslného požitku. Právem o divadle jeho praví Sismondi: „Divadlo Goldonia připadá mi jako veliký a lidnatý trh, kde potkáváme lidi všech povah i stavů“. Definice docela správná. Snad jen Shakespeare by snesl v jistém směru takovou a to jest již veliká chvála. A myslím, že ještě jest u Goldonia více odstínů, zvláště pokud jde o vrstvy nižší, jichž byl malířem přímo nedostižným a nepřekonatelným.
Otevřete hry jako jsou Venkované, Todero Brontolon, Nový dům, jaké to bohatství typů a situací, odstínů v barvě i kresbě! A jaká vše prochvívá láska k tomu lidu nižších ba nejnižších vrstev – až dojemná někdy prostotou a prozářená vnitřní ušlechtilostí. I největší jeho nepřítel, Baretti, vycítil v něm dobrého člověka a nedopustil na jeho povahu stínu. Měl ovšem také slabé stránky a mnohé tam, kde zúmyslně chtěl být básníkem, kde chtěl líčiti a kresliti povahy jako byli na př. Tasso a Molière. Velké pathos nebylo jeho polem, lyrický kothurn zůstal mu vždy cizí. Trocha triviálnosti byla mu za to vždy bližší a dlužno říci, že si zakoketoval s ní nejednou i víc, nežli dobrý vkus snášel. Ale za to jeho humor byl skvostný, škoda jen, že někdy příliš lpí na titěrnostech a že zvlášť v jeho benátských komediích utkvěl na jargonu, čímž se stal nepřeložitelným a těžko záživným národům jiným. Snad v tom také jest jeden z důvodů, že nepronikl do ostatní Evropy, jak by byl zasloužil.
Výtka velkého a světlého vzoru Molièrova dá se ovšem těžce vyvrátiti. „Italský Molière“ nepoví právě mnoho, ale povrchnímu posuzovateli – a tím jest každé větší obecenstvo – tento přívlastek snad stačí.
Ale Goldoni byl víc – aspoň pro svůj lid. Italský vůbec a benátský, kde strávil nejšťastnější leta svého života, zvlášť. Vrátil italské komedii dar dialogu, třeba jen občanského a řekněmež i šosáckého někdy, který tryskal jako zázrakem ze srdce lidu. Ovšem to vše ocení daleko líp rozený Vlach než sebe více a ochotněji vnímající cizinec.
Ale Croesem byl tento benátský advokát – Croesem snad pěší jen Musy, ale při tom i knězem i malířem života, což pro divadlo konečně nejvíce rozhoduje.