Jiné Mexiko
A tak se v průběhu čtení Obřadů chaosu začne do mysli vkrádat neodbytná otázka: Pojednávají tyto eseje opravdu jen o mexické identitě? Je tato kniha jen o současné mexické společnosti, jak nás informuje obálka knihy?
Mexiko. Kaktusy, tequila, sombrero, břeskná hudba v podání mariachi a jejich notoricky známé cielito lindo či cucurucucu. Se vzrůstajícím počtem tex-mex restaurací ještě možná tortilla či tacos. A samozřejmě, Frida Kahlo. Díky Hollywoodu dorazila povědomost o výjimečném osudu této mexické malířky i k nám, aniž se obecně ví co, proč a jak malovala. Tento, řekněme, folklorní pohled na Mexiko, plný klišé, se však u nás v poslední době pomalu začíná měnit. Do Mexika vyjíždí z Česka stále více lidí. Ti, kdo nenavštíví pouze Acapulco či Cancún a rozhlédnou se vnímavým okem kolem sebe víc, přinesou si odtamtud mnohem bohatší a hlubší obraz Mexika, jehož folklorní tvář je jen jednou z mnoha vrstev této rozmanité země.
Situace se pomalu začíná měnit i na naší domácí kulturní scéně. Občas lze i v běžné distribuci shlédnout zajímavý mexický film (Amores perros, Mexická jízda, Kachní sezóna, Fialkový parfém, atd.), občas lze vyslechnout mexickou tzv. vážnou hudbu (kytarový orchestr z Jalapy, filharmonický orchestr mexického hlavního města), lze se seznámit s nápaditou mexickou architekturou (výstava Stavitelé světla v roce 2003 v galerii J. Frágnera v Praze). V poslední době se na knižním trhu objevilo i několik významných překladů z mexické literatury (Carlos Fuentes, Elena Poniatowska), loni navštívil brněnský knižní veletrh Svět knihy spisovatel José Agustín, letos byl po letech v Praze Carlos Fuentes.
Na jaře se do rukou čtenářů dostal výběr esejů z knihy jednoho z nejvýznamnějších současných mexických autorů Carlose Monsiváise Obřady chaosu (Los rituales del caos, 1995).
Novinář, literární a filmový kritik, prozaik a glosátor mexického kulturního života Carlos Monsiváis (*1938, Ciudad de México) věnoval svůj literární talent žánru, který bývá označován jako kronika. Jde o literární či publicistický útvar stojící na pomezí eseje a reportáže, který autorovi nejlépe vyhovuje k tomu, aby kriticky a s osobitým humorem analyzoval jevy charakterizující povahu měnící se mexické společnosti ve všech jejích rovinách: kulturní, společenské i politické. Jeho sondy do společenských jevů jdou hluboko pod povrch, jsou trefné a výstižné, psané neotřelým jazykem a plné metafor, takže Carlos Fuentes mohl v souvislosti se zapatistickým povstáním v Chiapasu na adresu svého kolegy prohlásit: „...mezi klady chiapaské revoluce patří to, že oplývá svěžím, přímým, postkomunistickým jazykem. Zdá se, že subcomandante Marcos četl spíše Carlose Monsiváise než Karla Marxe.“
Tak jako jiné Monsiváisovy knihy i jeho eseje Obřady chaosu se nesou v ironickém tónu. O jaký chaos vlastně jde? Vždyť autor se v knize nezabývá žádnými vyhrocenými událostmi, ale naopak velmi běžnými jevy mexické, v tomto případě převážně městské, společnosti: spořádané davy věřících i nevěřících, zkrátka Mexičanů-dobrých vlastenců, sunoucí se krok za krokem do chrámu patronky Mexika Panny Marie z Guadalupe. Spořádané houfy fanynek toužících alespoň se dotknout svého idolu, uhlazeného a téměř umělého zpěváka středního proudu Luise Miguela. Několikrát zatočené fronty šťastlivců, kteří prošli přísným sítem asistenta a nyní trpělivě čekají, zda je ve své kanceláři přijme věhlasný léčitel. Na náměstích a jiných příhodných místech všech měst a městeček dál stojí monumentální sochy známých hrdinů i těch, kteří si svoji sochu zasloužili jen z titulu veřejné funkce, zatímco většina Mexičanů se lopotí, aby se také přiživila na všem tom úspěchu a bohatství, které se na ni valí z televizních obrazovek a reklam. Vždyť „kdo chce být někdo, nikdy nepřipustí, že je chudý, ať už bydlí, kde bydlí, a vydělává, kolik vydělává. ... Dotáhnout to někam, nespokojit se, být Někdo. ... I když člověk skončí jako Nikdo, i když žije s velkými slevami ve věčném doprodeji, ve velkém výprodeji anonymity, stojí za to žít, jestliže se v noci sní o úsilí, které hory přenáší.“
Co je na tom všem chaotického? Na první pohled nic. Život jako v jakékoli jiné zemi euro-amerického prostoru. Pod spořádaným povrchem však probíhají hluboké změny související se změnou myšlení lidské masy. Chaosem tu je vyšinutí z dřívějších stereotypů, stereotypů společenských rituálů určovaných mexickým státem. Stát se již přestal podílet na formování myšlení. Identita, kolektivní vědomí toho, kdo jsem, vědomí mexičanství, které spontánně naplnilo duše lidí po mexické revoluci na počátku 20. století a později bylo vědomě přiživováno státními autoritami, se dnes už nenosí v té formě jako dřív. Pro mexičanství je třeba hledat jiné způsoby jeho vyjádření, je třeba se ztotožnit s novým ideálem, stále je však třeba někam patřit a anonymně s někým sdílet svoje pocity.
Minulé úlohy státu se dnes chopila média a marketingové agentury využívající přirozenou touhu člověka po štěstí a jako na běžícím pásu nabízejí objekty, s nimiž se lze ztotožnit. Cíleně míří na slabá místa v nitru pachtící se většiny a nenápadně probouzejí pocity vytržení z každodennosti, které lze prožívat v davu stejně smýšlejících a přitom být sám.
Takto donedávna prožíval Juan Gustavo mexickou vlnu na fotbalových zápasech a následné tažení ulicemi po vítězném zápase národního mužstva, než si přečetl sociologickou studii o chování davu. V duši začnou hlodat pochybnosti, jistota prožívání je narušena. Avšak jen do chvíle, než dorazí na stadion a splyne s ostatními. Juan opět skáče, opět skanduje. Na opakující se otázku vyvolávače „Co jsme my Mexičané?“, je povolena „pouze jedna odpověď, jasná a zvučná: ‚MACHŘI.‘ ‚A co ostatní?‘ A ostatní mají a mohou vykonávat přesně určenou funkci: ‚Po-se-ro-vé, po-se-ro-vé.‘“
Každý první březnový pátek proudí davy do oblasti Las Tuxtlas do hor k tajemnému jezeru Catemaco, aby spatřili Ďábla. Že by křesťansky založení Mexičané opouštěli Kristovo učení a dávali sbohem Panně Marii z Guadalupe, patronce Mexika? Ale kdeže. Na Štěstí je však třeba políčit na všech stranách, co kdyby právě tady to vyšlo. V horách u Catemaca působí čaroděj don Gonzalo, ukazovali ho i v televizi. „Tak, číslo 289. Pojďte dál, prosím.“ Šťastlivec s číslem 289 vstupuje do svatyně. Na spoustu ostatních se nedostane. Snad příště, za rok. Vždyť Las Tuxtlas je oblast léčitelů odnepaměti a „oddělení cestovního ruchu státu Veracruz si bere na starost respektování ezoterismů“. Není jistě žádná náhoda, že tajemství Velké pyramidy či učení dona Ruize a moudrosti mnoha jiných mágů oslovily tápající až v daleké Evropě. Turistický průmysl si může mnout ruce. „Díky, Erichu von Dänikene, za to, že tam, kde jsme dřív viděli ruiny indiánských ceremoniálních center, vidíme nyní mezigalaktické přistávací plochy.“
„Ze všech davů ten nejdisciplinovanější a nejukázněnější je dav rockový. Na koncertech není prostor pro náhodu nebo improvizaci a největší novinky jsou ty nejpředvídatelnější...“ Naplnit čtyřikrát za sebou Palác sportů, to je hrdinský čin. Rozhoupat ve společném rytmu několikatisícový sál plný pubertálních fanynek, to je hrdinský čin. Probudit v lidech falešnou sounáležitost, to je hrdinský čin. Pryč se starými hrdiny! Nová generace potřebuje nové hrdiny. Co na tom, že při jejich zrození tahají za nitky manažeři zábavního průmyslu, které žádná ideologie nezajímá, kromě jediné – zisku. A tak se rodí jedna hvězdička za druhou, uměle vytvoření hrdinové, nové idoly. A že narozdíl od toho nejposlednějšího mariachi na Garibaldiho náměstí v hlavním městě Mexika neumějí zpívat? Nevadí. Tento nedostatek nahradí technika, světelné efekty, působivé oblečení. Na koncert se „přichází ze všech možných důvodů, jen ne proto, aby člověk slyšel Luise Miguela, už ho slyšeli a ještě uslyší, sem se přichází vidět Luise Miguela a poslouchat ten křik... Křik je pravým koncertem a k čemu tolik ticha, když je tolik citové prázdnoty.“
Panna Marie z Guadalupe se zjevila indiánskému rolníkovi Juanu Diegovi, nedávno prohlášenému za svatého, v roce 1531. „Pro mě je Juan Diego prvním Mexičanem. Před Marií Guadalupskou nebyl národ, protože všichni, co udělovali dobrodiní, byli cizí svatí.“ To je názor, za nímž stojí podstatná část Mexičanů, když se každý rok sjíždějí z celé země k bazilice stojící na vršku Tepeyac v hlavním městě. I když za vznikem kultu Panny Marie z Guadalupe původně stály mocenské zájmy katolické církve, během staletí se skutečně stala tmelícím prvkem Mexičanů, a to jak věřících, tak ateistů. Pod praporem s její podobiznou se vedl boj za osvobození ze španělského područí, její sjednocující rolí se zaštiťovali kritici, kteří nic nepochopili z poselství zapatistického povstání v Chiapasu v roce 1994 a obávali se rozpadu mexického státu. Století za stoletím, každého jedenáctého prosince se koná celonárodní pouť k uctění této patronky. Pod zdánlivě neměnným povrchem se však v poslední době odehrává hluboká změna, kterou si málokdo z přítomných uvědomuje: místo niterně prožívaného obřadu nastupuje show. „Do jaké míry je postaru uctivý dav, jehož jásot má svůj původ také v tom, že se dá přenášet televizí? Kdoví, doba ničí zvyklosti starodávné zbožnosti, modlit se jen tak není totéž, co modlit se před kamerou, ani bratrská láska se stejně neprožívá ve špatně osvětlených kostelech jako v přímém přenosu placeném společností Casa Domeq.“ Skutečně se stává byznysem a okázalým představením i duchovní prožitek, víra děděná z generace na generaci? Jestliže pro prosté venkovany snad nikoli, zdá se, že pro městský dav ano.
Je něco tak niterného jako víra v patronku pomalu nahrazováno „náboženstvím strachu z neúspěchu“? Životní zdar, touha být vpředu, pracovat na svém zdokonalování, kontrolovat své chování v každé minutě, celý svůj život podřídit jedinému, honbě za úspěchem, se stalo doslova posedlostí mas, jimž knihy severoamerických stratégů úspěšného života vymývají mozky a vtloukají jim do hlavy, že správná životní strategie je cestou k dosažení štěstí v podobě přehoupnutí se z nižší do vyšší společenské třídy. „Přečti si tu knížku, je perfektní, najdeš tam odpověď na své otázky co říkat, když jedeš ve výtahu se svým šéfem, proč si mocní na schůzích málokdy sedají, jaké duševní rozpoložení je vhodné na firemní oslavy, jak motivovat zaměstnance, aby pracovali víc a tobě zvýšili plat, proč okázalé hodinky nefungují jako symbol moci, jak správně telefonovat ..., člověče, je to nepostradatelná kniha. ... Je třeba být odvážný, nedat se, neprojít bez povšimnutí, svět patří ctižádostivým a odhodlaným.“ A v reakci na vyznavače této životní filosofie, jichž přibývá, Carlos Monsiváis podotýká to, co si možná mnoho našich intelektuálů myslí, ale protože se to nenosí, neříká: „Nemá nic a mluví jazykem hromadění. ... Copak nevidí, že je zběsilý kapitalismus nebere v potaz? Copak nechápou, že už pro ně není místo?“ Copak nechápou, že „systém se obnovuje a znovu aktivuje díky chování těch, kteří ho nepovažují za ohrožený a chrání ho svou naivitou“?
Další z kapitol, ta „o vlasteneckých pomnících a jejich obecenstvu“ je skvělou sondou do způsobu myšlení a povahy národa a Monsiváisův ironický tón v ní dosahuje vrcholu. K výčtu „Juárezových hlav“ si můžete dosadit sáhodlouhý seznam „Miguelů Hidalgů“ s pochodní, „Morelosů“ s šátkem na hlavě a zdviženou zatnutou pěstí, či poletující hlavy všech mexických prezidentů, jak je ztvárnil jakýsi muralista-eklektik na stěně radnice v Monterrey. A přejde-li Carlos Monsiváis od výčtu soch hrdinů, kteří v dějinách Mexika alespoň něco znamenali, k výčtu soch bezvýznamných guvernérů a dokonce i policejních ředitelů, je poselství kamene jasné: „nebýt kolosálních projevů úcty z kamene a cementu, nebýt pamětních desek a byst, žili (byste) zbytečně.“ Jak si přitom neuvědomit, že toto poselství není projevem mexické specifičnosti! Jak si přitom nevzpomenout na nepřeberné množství bezvýznamných pamětních desek (byst, laviček, fontánek – dosaď dle libosti) snad ve všech španělských městech i těch nejmenších obcích, jejichž nejvýznamnějším sdělením je nápis: „Tato pamětní deska (bysta, lavička, atd.) sem byla umístěna v roce tom a tom, když byl starostou pan(í) XY.“
A vskutku není těžké přenést se přes Mexiko a Španělsko rovnou k nám do Česka. Čteme o Mexiku a připadáme si jako doma: „Odstraňování soch je jevem, který předchází novým ústavám; ze všeho nejdříve ať padnou k zemi potupné pomníky, které popuzují a zraňují, nechť se hlučně zhroutí neblahé obrazy, ať má obrazoborecký duch volnou ruku při rozdávání ran.“
A tak se v průběhu čtení Obřadů chaosu začne do mysli vkrádat neodbytná otázka: Pojednávají tyto eseje opravdu jen o mexické identitě? Je tato kniha jen o současné mexické společnosti, jak nás informuje obálka knihy? Carlos Monsiváis svým vhledem do chování mexické konzumní společnosti a skrze ni přeci vytváří obraz globální masové identity, jejíž charakteristické rysy jsou společné příslušníkům spotřebitelské masy všude na světě. Jestliže tedy před publikováním Obřadů chaosu existovaly obavy, že se český čtenář bude v mexických reáliích těžko orientovat, pak vhodně zvolený výběr esejů pro české vydání tyto obavy určitě rozptýlil. K lepšímu přiblížení některých typicky mexických jevů a faktů přispěl i zasvěcený slovníček pojmů připojený na závěr knihy, širší společenský kontext českému čtenáři objasňuje předmluva.
Ke knize lze mít jedinou připomínku. Překládat knihu tak originálního autora, knihu s tolika historickými a společenskými reminiscencemi, knihu, která již ve svém originále je charakteristická svou složitou syntaxí, jistě nebylo jednoduché. Škoda, že redaktorka neodvedla lepší práci, která měla zabránit tomu, aby se čtenář při čtení občas nezadrhával. A že se opravdu zadrhává. I přesto je dobře, že kniha Carlose Monsiváise Obřady chaosu u nás vyšla. Je dalším střípkem do mozaiky hispanoamerického myšlení, která se prostřednictvím překladů některých významných autorů z poslední doby (F. Aínsa, C. Fuentes, antologie Druhý břeh západu) začíná v našem kulturním kontextu pomalu skládat.