V únoru se na pultech knihkupectví objevila nenápadná, ale v našem kulturním prostředí ojedinělá publikace Vzkříšení utopie uruguayského spisovatele a esejisty Fernanda Aínsy. Nepočítám-li časopiseckou ukázku z knihy Potřeba utopie, český čtenář se s dílem Fernanda Aínsy mohl dosud seznámit jen krátkou ukázkou z nyní vydávané knihy Vzkříšení utopie, která byla publikována v antologii iberoamerického eseje Druhý břeh Západu (Mladá fronta 2004).

Fernando Aínsa se narodil v roce 1937 v Palma de Mallorca, žil v Uruguayi, odkud odešel v roce 1972. Do roku 1999 pracoval jako literární ředitel nakladatelství UNESCO. Dnes žije ve Španělsku, nedaleko aragonské Zaragozy, odkud pocházejí jeho předkové. Publikuje španělsky i francouzsky. Je autorem románů, povídek i sbírky poezie. Podstatnou část jeho díla tvoří esejistická tvorba. Ústředním tématem Aínsových esejů je téma utopie a kulturní identity Iberoameriky, tedy dvě témata, která v případě Iberoameriky nelze jedno od druhého oddělit. Obojí ozřejmuje na příkladech hispanoamerické literatury. Jeho nejvýznamnějším dílem je téměř šestisetstránkové pojednání s příznačným názvem Kulturní identita Iberoameriky v její próze (Identidad cultural de Iberoamérica en su narrativa, Gredos 1986). Dílo F. Aínsy bylo přeloženo do třiceti jazyků. Letos tedy i do češtiny.

Domnívám se, že v kontextu toho, jak je slovo utopie u nás negativně vnímáno nejen širokou veřejností, ale i podstatnou částí veřejnosti intelektuální, je rozsáhlý esej Vzkříšení utopie knihou velmi potřebnou. Lze ji totiž chápat jako pokus o rehabilitaci slova utopie.

V první části knihy se autor zabývá pojmem utopie a utopickou funkcí z teoretického a filozofického hlediska, dále charakteristickými znaky klasického utopického žánru, upozorňuje na nebezpečí překročení hranice mezi ideální společností blahobytu a totalitou při pokusech o skutečnou realizaci některých vizí. V souvislosti s tím upozorňuje na vznik žánru „kontrautopie“ (A. Huxley, G. Orwell). Následuje kapitolka s vypovídajícím názvem Od utopie '68 k současným ekoutopiím.

Autor dále rozvíjí téma dějinné podmíněnosti vzniku utopií vyplývající ze všeobecně sdílené nespokojenosti s daným stavem společnosti, tedy s přítomností, po níž následuje kritika stávající situace v podobě jakéhosi nastaveného zrcadla, v kterém se promítá obraz ideální společnosti – utopie.

V druhé části knihy s názvem Utopie a země zaslíbená, emigrace a vyhnanství se F. Aínsa věnuje konkrétním obrazům ideálních společností evropského kulturního kontextu, z nichž jeden z nejstarších se objevuje už v biblické knize Genesis, v některých řeckých mýtech a dílech starověkých řeckých autorů a v neposlední řadě i ve středověkých rytířských románech. Po objevení Ameriky a prvních zprávách, které se o ní dostaly do Evropy, pak renesanční člověk do nového prostoru, zdánlivě bez dějin, lehce promítl svoje představy o ideální společnosti.

„Utopie je prostorem ‚hranice‘, nadějí na únik z přítomnosti, a to nikoli díky důvěře v moc budoucnosti, nýbrž díky cestě, která umožňuje přístup do oné země zaslíbené a propustné, kde lze novou skutečnost kout v souladu s touhami přistěhovalce.“ Země zaslíbená, ideální společnost není už po objevení nového kontinentu jen snem, který se – možná – uskuteční někdy v daleké budoucnosti. Amerika se v myslích Evropanů stává prostorem, kde lze začít znovu a lépe, teď hned.

V historii nastala vlna masového odchodu z Evropy do nové země, země, kde bylo možno realizovat vysněné představy. Zmíněná část eseje se podrobně věnuje prvotním pocitům nadšení a pozdějšího rozčarování prvních amerických přistěhovalců, vyplývajícího z konfrontace se skutečností, ze střetu jejich vizí, vzešlých z imaginace, s realitou.

Amerika byla objevena, protože ji Evropa potřebovala pro realizaci svých představ ideální společnosti – utopie. Na starém kontinentě už to nebylo možné. Po svém objevení se Amerika stala nejprve místem pro pokus realizovat utopie, většinou v duchu prvotního křesťanství, v duchu evropského myšlení, za pomoci obrazotvornosti, kterou si přistěhovalci přinesli s sebou. Vznikají křesťanské misie, uzavřené prostory, kde se lidské společenství spravedlivě organizuje podle vzorů sepsaných Tommasem Campanellou či Thomasem Morem.

Většina přistěhovalců žijících mimo misie však záhy zjišťuje, že v Novém světě nebude žít lépe či jinak nežli na starém kontinentě. Začínají obracet svůj zrak zpět a oním šťastným místem se pro ně nakrátko stává místo, odkud odešli. Tam upírají svoje nostalgické vzpomínky.

Brzy však nastává doba pro vlastní americké utopie. Prostor, dříve místo pro cizí utopie, se mění v prostor, kde se utopické myšlení posouvající vývoj vpřed stává způsobem bytí, výrazem americké identity.

Třetí část Aínsova eseje předkládá příklady vlastních amerických utopií. Prvními utopickými projekty byly již zmíněné misie, myšlenkově sice vycházející z evropského myšlení, ale pružně reagující na novou americkou zkušenost. Počátkem zrodu misií je kritika vznikajícího řádu v „rajském“ prostoru a reakcí jsou pokusy o vytvoření tzv. indo-křesťanského státu, kde by původní obyvatelé s přistěhovalci z Evropy žili v harmonii a dostatku dostupném pro všechny bez rozdílu. Myšlenkové zázemí těchto utopických pokusů dokládá F. Aínsa četnými citáty „nejúspěšnějších“ misionářů, jakými byli například Bartolomé de las Casas či Vasco de Quiroga.

Přes zmínky o prvních textech projektujících utopii již z americké perspektivy se F. Aínsa dostává k analýze méně známého textu argentinského spisovatele, esejisty a politika Dominga Faustina Sarmienta (1811-1888) Argirópolis s podtitulem: hlavní město Konfederace států Río de la Plata, řešení problémů znemožňujících trvalý mír v oblasti Río de la Plata prostřednictvím svolání Kongresu, vytvoření hlavního města na ostrově Martína Garcíi, na jehož držení závisí svobodná plavba po řekách, nezávislost, rozvoj a svoboda Paraguaye, Uruguaye a pobřežních provincií Argentiny. Kniha je politickou vizí Argentiny po pádu Rosasovy diktatury, a ačkoli slovo utopie v ní není ani jednou zmíněno, nese všechny znaky utopického žánru a mnozí literární kritici (Horacio Cerruti Guldberg) se shodují v tom, že utopické vize prolínají veškerým Sarmientovým dílem.

V další kapitole se F. Aínsa zabývá vlivem utopického socialismu na hispanoamerické myslitele a v souvislosti s tímto myšlenkovým směrem se podrobněji věnuje utopickému dílu Americké město anarchistů argentinského žurnalisty a spisovatele Joaquína Aleja Falconneta (1867-1938), které napsal pod pseudonymem Pierre Quiroule. Přínosem tohoto utopického pojednání je otevřené nastolování problémů, do nichž se lze při realizaci utopie dostat, a formulace otázek: Co po anarchistické revoluci? Jak v praxi osvobodit lid od monotónní ubíjející a těžké práce, když je k zajištění blahobytu nezbytná, ale v utopickém projektu se hovořilo o jejím odbourání? Přesto je kniha Americké město anarchistů příkladem toho, že i částečně realizované utopie mají svůj smysl, jak dokládá zakládání původně utopických měst, jakými jsou například dnešní Brasilia či argentinské město La Plata. I Quirouleho vize o využívání alternativních zdrojů energie, v jeho době považované za utopické, se dnes stávají běžnou skutečností.

Samostatnou kapitolu věnuje F. Aínsa jednomu z „leitmotivů latinskoamerického utopického diskurzu“, který představují projekty jednoty iberoamerického kontinentu. Úvahy, vize a politické programy nesoucí se v tomto duchu sehrály v iberoamerickém regionu významnou úlohu při definování jeho kulturní identity. Přes letmé zmínky o známých projektech a vizích Francisca de Mirandy, Simóna Bolívara či Josého Martího se autor podrobně zabývá dílem a myšlenkovým odkazem portorického pedagoga a spisovatele Eugenia María de Hostose (1839-1903). Při koncipování ideje jednotné Iberoameriky vychází Hostos z ambivaletního významu španělského slova „único“, tedy jedinečný či osobitý a zároveň jednotný. Chápe tedy Iberoameriku jako jednotný celek jedinečných entit, které v něm budou na jednotném základě rozvíjet své vlastní osobitosti. Antily přitom pojímá jako most mezi tímto jednotným americkým kontinentem a Evropou a Karibik nazývá Středomořím Nového světa. Zatímco Sarmiento vidí budoucnost Ameriky v návaznosti na Evropu a její myšlenkový odkaz, Hostosův projekt je čistě americký. Svobodnou a jednotnou Ameriku si Hostos nedovede představit bez svobodných lidí včetně marginalizovaných skupin, jimiž v té době byli například černoši, výrazná čínská menšina či ženy. Hostosova vize vychází z dějinné reality, autor si je vědom dějinné podmíněnosti a nerealizovatelnosti svých představ v dané době, přináší analýzu současného stavu, definuje problémy a jeho projekt je projektem pro blízkou či vzdálenější budoucnost, což je zároveň jedním ze znaků utopického žánru.

Podle F. Aínsy nelze hovořit o „konci utopií“, i když okolní realita, v níž se celý svět nachází, by mohla svědčit o tom, že přinejmenším v Evropě jsme ztratili smysl pro obrazotvornost a schopnost představovat si, že společnost může být organizována jinak a lépe, než je. V závěrečné kapitole nesoucí název totožný s názvem celé publikace autor nastiňuje úvahy o tom, jak téma utopie uchopit, aby opět přinášelo nové vize a alternativní obrazy k současnému neuspokojivému stavu světa na „planetární“ úrovni, například v ekologii a ve využití výsledků vědy, ale zároveň i na úrovni života jednotlivců, například v pracovních vztazích, využívání volného času „efektivním naplněním zahálky“. Při stanovování vizí budoucnosti je však třeba mít na paměti pluralismus a svobodu, tedy principy, s nimiž utopie obvykle nebývá spojována.

Utopický diskurz lze využít například v představách řešení nanejvýš aktuálního problému multikulturalismu. Esej Vzkříšení utopie mimo jiné dokládá, že díla iberoamerických myslitelů mají v tomto směru Evropě co nabídnout.