IV. Madonna: vytrvalost hříchu
– Chcete-li mé svědectví, rád vám ho poskytnu, i když s sebou nemáte diktafon ani nevypadáte, že byste měl chuť se mnou dělat rozhovor. Ale sešli jsme se na této schůzi, vy jste novinář a určitě chováte, i kdyby skrytou, nějakou lásku k pravdě. Jmenuji se, a předpokládám, že to víte, Humberto Guízar Miranda a patřím ke sdružení, které bojuje za morálku a dobré mravy. Jsem a považuji se za účastníka křížové výpravy a proto vyhlašuji svou víru z oken svého bytu: „V tomto domě jsme křesťané a nepřijímáme protestantskou propagandu. V tomto domě jsme křesťané a nepřijímáme reklamu na prezervativy“. Tolik k tomu, abyste si udělal představu o vážnosti mých přesvědčení.

Povím vám teď, co mi dělá takové starosti. Asi přede dvěma měsíci nám na schůzi naší skupiny jeden kolega, bojovník proti interrupci jako my všichni, téměř s křikem oznámil důvod svého svatého rozhořčení: „Už to víte? Ta ženská, ta zrůda sem přijede a nikdo nic nedělá, aby se tomu předešlo. Je třeba varovat slušné lidi, je třeba je bez meškání zburcovat, není času nazbyt.“ Někdo mu položil tu nevyhnutelnou otázku a můj přítel, který je velmi prudký, mu rozčileně odpověděl: „Jak to, kdo přijede? Nebuďte neznalý Satanových úskoků. Přece Madonna, ta lesba, ta, co kazí nezletilé, ta, co natočila video, kde sváděla barevného svatého, ta, co ji milují stejní zvrhlíci, jako je ona sama.“ Potom se uklidnil a byla řada na nás, abychom se rozzuřili.

Na závěr schůze promluvil náš prezident: „Je nutné tu poběhlici zastavit dřív, než skoncuje s naší národní identitou. Uděláme kampaň ve prospěch Mexika, ať už prostitutky nekazí a neničí naši mládež. Budeme informovat z kazatelen, uděláme podpisovou akci, zmobilizujeme naše spřízněné poslance, odsoudíme v rádiu morbidnosti a ničení dobrých mravů.“ A toho dne začalo křižácké tažení. Já jsem dostal za úkol napsat leták. Tady ho mám. Mrkněte se na něj: „Příteli a sousede: Nehnusí se vám už takové množství nemravnosti? Nepřejete si, aby vaše děti rostly a vyvíjely se v důstojném prostředí? Řekněte Madonně ne. Neschvalujte přítomnost té ženštiny ve vlasti svých předků. Ať morální bahno neotráví ovzduší Mexika.“ Nechci se chlubit, ale všichni mi ten text chválili. Nevím, jak jsem to dokázal, ale tak to tvrdí lidi.

Jak jsme byli smělí a stateční! Dali jsme si velký úkol: přemoci Madonnu, která toužila svést Národ, aby uvrhla jeho duši do propasti. Týden po naší schůzi se v Girlie Show objevila reklama a objevilo se moře záběrů té ženské… A už jako, abych tak řekl, sběratelé zla jsme katalogizovali „nestydatou Madonninu špínu: fotografie, na kterých předvádí svůj kulturistický styl, na kterých se tře o polonahé muže a ženy, na kterých útočí na lidskou důstojnost (ten její záběr s mužem, kterého má na obojku jako psa)“. A náš apoštolský zápal byl tak přesvědčivý, že jsme se najednou, někdy na konci minulého září, stali miláčky médií. Jednu dobu přicházelo do kanceláří patnáct či dvacet novinářů denně, aby se seznámili s naším názorem, a ten jsme jim pěkně vyklopili: „Ta paní, opakovali jsme, využívá své tělo, aby přitáhla naivní lidi, a ohrožuje morálku a dobré mravy, protože sám Bůh dbal na to, aby uložil nejušlechtilejší orgány lidského těla na chráněné místo a takovým způsobem, že nejsou vystaveny pohledu veřejnosti.“ Novináři nás poslouchali s úžasem, jako by nikdy nepřišli do styku s křesťanskými džentlmeny a dámami. A tak jsme toho využili a naservírovali jim pořádné kázání: „Proč média pořád označují jako svatoušky, pokrytce a přehnané vyznavače dobrých mravů ty, co brání veřejnou morálku…? Dnes obětujeme čas a energii, abychom odvrátili postup permisivní společnosti, která nás dovede k dekadenci a nespoutanému divošství.“ A odpusťte, že to říkám sám, ovšem naše zakončení bylo mistrné: „Jak můžeme dopustit, aby paní Louise Veronica Ciccone používala jméno Matky Boží? Madonna je jen jedna a je v nebi!“

Vzali jsme to od podlahy, příteli, a neprosím vás, abych vám směl říkat příteli, nýbrž vyčítám sám sobě, že tak činím. Požadovali jsme po Ministerstvu vnitra, aby té takzvané Madonně odepřel vízum, a podložili jsme svůj požadavek šestým článkem ústavy, ve kterém se mluví o omezení vyjadřování myšlenek napadajících morálku, a odvolali jsme se také na zákon o obyvatelstvu, kde se stanovuje, že úřady mohou odepřít vízum cizinci se špatnou minulostí. A horší minulost, než jakou má ta paní… Naneštěstí si zlo vždy najde spojence. Devětadvacátého října, teprve tehdy, Vnitro v dokumentu, kterým se hluboce zapíše do paměti vlasti, prohlásilo, že není důvod oné ženštině vízum odepřít.

To byly dny! V našich prostorách vykonal kněz několik kázání, kolega vysvětlil, proč si odmítá prohlížet knihu fotografií zpěvačky, a my jsme nepřestávali opakovat heslo: „Ne Madonně! Mexiko, osvoboď se od nečistého!“ Sbírali jsme podpisy, rozdávali letáky lidem vycházejícím ze mší, udělovali rozhovory, moc rozhovorů. Jednoho dne jsme málem uspořádali oslavu. Bylo to 20. září, kdy ve stálé komisi Kongresu unie přednesl svou řeč jistý poslanec. Byl kategorický: „ Madonnino představení nás ponižuje, je to součást odpadu, který jiné země odmítají, a propaguje ty nejpalčivější antihodnoty, jako je homosexualita, lesbizmus, sodomické praktiky, sklon k hříchu a starý generační boj, který proti sobě popuzuje rodiče a děti… Nevypadá to, že by existoval jakýkoliv motiv, proč bychom my Mexičané měli schvalovat šíření zdroje tak nebezpečné nákazy.“ Jak dobře řečeno! Nezdá se vám? Svolali jsme tiskovou konferenci, abychom poslance podpořili, naplnili jsme salónek a dokonce jsme byli v televizi. Neúnavně se nás ptali, jestli považujeme vystoupení Madonny za možné, a vždy jsme řekli totéž: „Ta paní neprojde. Naše věc je spravedlivá a Bůh nás podporuje.“ A poprvé, když jsem vystoupil v televizi, mi sousedé v domě blahopřáli. A všichni říkali totéž: „Jen do toho. My máme taky děti.“

Zaangažovali jsme vlivné dámy, manželky ministrů a velkých podnikatelů. Několik církevních hodnostářů zavolalo nejvyšším úřadům. A v tisku začala ta záležitost nabírat obrátky. Dělali si z nás legraci a my jsme odpovídali tím, že jsme bez servítků odkrývali morální úpadek. A pak zasáhly zájmy hříchu. Odbor ministerstva odpověděl na náš požadavek byrokratickou kličkou: „Povolení jsou udělena a nelze je anulovat.“ Úřední oznámení na hlavičkovém papíře bylo vše, co pro ně znamenala spása duší. A na odchodu ze schůzek s úředníky jsme dělali prohlášení se zbožným rozčílením, respektive já jsem dělal prohlášení, protože můj bojovný styl se médiím líbil nebo jsme si to alespoň mysleli… A přišel onen neblahý a osudný den.

Vím, že vás nenudím, protože otázky morálky nenudí nikdy. Tak jak jsem vám řekl, opatřili jsme si několik lístků na show s pevným úmyslem: jestli tam někdo bude chtít tu bezbožnici vypískat, postavíme se do čela odpůrců, vyhneme se násilí a vytrhneme zlo z kořenů. K auditoriu na autodromu bratří Rodríguezů nás šlo více než padesát, rozdělili jsme se a vyčkávali. Uvnitř jsem si potvrdil průměrný věk publika. Měli jsme pravdu: nejvíce ohrožení jsou právě mladí lidé. Setkal jsem se s několika reportéry a pozdravil je v očekávání, že mě budou obléhat se svými kamerami a diktafony, ale už se o mě nezajímali nebo předstírali, že mě nevidí. Kdo mě však přece jen pozdravil, ovšem poněkud posměšně, byli někteří mí sousedé. Děj se vůle Boží.

Informuji vás o tom, co jsem viděl, pro případ, že jste opravdu novinář. Byl to pekelný rej, ďáblovo spiknutí. Dobře, ne úplně, ale skoro. Na začátek obrovské aplausy; lidem dělala dobře jejich vlastní nestydatost. Nebyli to diváci, byli to spolupachatelé. A show začala tím nejhorším: ta žena s odhalenými prsy, tak jak to slyšíte, sjela dolů po tyči a kroutila přitom celým tělem. Nechtěl jsem se dívat na lidi kolem sebe, abych se nenakazil jejich vzrušením. Ta baba, s krátkými vlasy, úplná mužatka, zůstala na otáčivé platformě a popustila uzdu svým sexuálním představám. Řekněte mi, proč jsme sem potřebovali dovážet chtíč? Copak ho tady není příliš? Mám zprávy o narážkách na sadomasochismus, které dotyčná dělá, ale, i když jsem psycholog, mé znalosti mají své meze a nerozpoznal jsem je. V každém případě, jak říkám své ženě, kdo se na veřejnosti uchyluje k sexuálním symbolům, vystavuje se pohrdání počestných lidí.

Podle mě ta ženská ani nezpívá, ani netančí, a to nebudu žádný znalec, i když jsem slyšel zpívat Ernestinu Garfiasovou a několikrát jsem viděl Labutí jezero. Co ovšem s sebou má, to je mimořádná aparatura, která jí dělá hlas, až člověku praskají bubínky. Potom – přeskakuji, abych vás nenudil – odešla a znovu sestoupila na jeviště z takové té zrcadlové koule, co byly před několika lety tak v módě. Má žena, která mě doprovázela ne z nedostatku důvěry, ale ze solidarity, si zapamatovala kostým: zvonové kalhoty (které si sundá, aby pak předváděla sametové šortky), polyesterová košile a blonďatá paruka jakoby afro. Na podlaze se ta nevěstka pustila do orgie, do orgie!! Jak se o sebe třeli, jaké vlnobití těl! Představte si hry mého mládí, potrestaného osla nebo tamaladu, bylo to něco podobného, jenže mezi muži a ženami, všichni proti všem, taková chlípná chobotnice, vilná motanice. A jakmile ukončila ten spletenec končetin a zadků, měla ta hetéra ještě tolik cynismu, že projevila úctu lidem, co zemřeli na AIDS. Vždyť si o to koledovali, panenko, a omlouvám se za profánní použití svatého slova. Ne náhodou sám papežský nuncius monseňor Prigione popsal AIDS jako trest Boží.

Co vám mám říci, abych se přitom nestyděl za mexický národ? Madonna, jak řekl jeden kněz a můj přítel, není padlý anděl, je to místo, kam andělé padají, něco velmi odlišného. Ta provokatérka vyjde ve smokingu a dotýká se přirození, jako by chtěla vyzývat, a spustí přitom projev ze samého sténání a chroptění. Neměl jsem sílu stočit pohled jinam. Domnívám se, že genitální záležitosti, pokud mi dovolíte to slovo, jsou věcí intimity a ani to ne. Teď je žena oblečená v mužských šatech omluvitelnější, než muž oblečený v šatech ženských nebo žena úplně svlečená. A již během tance ta Madonna jedna vykřikla něco, co mi člověk sedící vedle mne na požádání přepsal: „Fuck you women, fuck you putas, tu madre, cabrón“. Odevzdávám vám ten papírek jako důkaz, jestli jej chcete použít ve svém článku. A té ničemnici to nestačí a ještě se nás ptá, tedy, ptá se svého publika: „Líbí se ti můj zadeček? Líbí se ti můj zadeček?“

Vy víte, že odvažuji-li se opakovat taková slova, kvůli kterým se stále červenám, není to z morbidnosti, ale proto, abych vám ukázal, jak velkým nebezpečím teď Mexiko prochází. Ten ďábel se vysmál svatým symbolům, simuluje lesbizmus na jevišti, vzdává hold bordelům, snaží se svádět a vzrušovat. A lidé jdou na její koncerty po desítkách tisíc a ještě vycházejí šťastní. Jaký úpadek, jaká provinění má na svých bedrech světská výchova!

Otisknete všechno, co jsem vám řekl, že ano? Protože jsem ještě neřekl to nejhorší: od té doby, co odešla, s námi nikdo nedělá rozhovory ani se nezajímá o náš názor a přitom je to právě v době, kdy potřebujeme společnost nejvíc varovat. Něco vám řeknu a není to žertem, někdy bychom si přáli Madonnin návrat, aby nás média zase poslouchala. Je to hrozné. Teď už se mi ani sousedé neposmívají za zády.

[1993]

© Markéta Riebová

Carlos Monsiváis: Obřady chaosu. Přeložila Markéta Riebová, Mladá fronta, Praha, 2007, 162 s.