Útlý konverzační román El corredor nocturno (Noční běžec) úspěšného uruguayského spisovatele Huga Burela vypráví o podivném přátelském vztahu dvou mužů v příběhu, v němž je jen málo věcí černobílých, jehož protagonisté skrývají hluboko ve svém nitru společensky nepřijatelné alter ego, které v průběhu románu vypluje na povrch a převezme nadvládu nad jejich chováním, a v němž se znovu ukáže, že téměř nic na světě není tím, čím se zdá na první pohled být.

Čtyřicátník Eduardo López je výkonným ředitelem menší zavedené pojišťovací společnosti. Se svým zaměstnáním není sice příliš spokojen, avšak zároveň si je dobře vědom toho, že případný další profesní vzestup by nevyhnutelně znamenal více úkolů a odpovědnosti, což nejsou ingredience, jimiž by si chtěl kořenit život více, než je nezbytně nutné. I přes vysoký post ve společnosti je jeho přístup k řešení pracovních problémů krajně pasivní a jeho autorita u podřízených je v nejlepším případě diskutabilní. Jeho největším koníčkem je každodenní ranní či večerní běh po poloprázdné pláži, při němž prožívá naprostou duševní volnost, a zároveň tímto způsobem symbolicky utíká i od stereotypního rodinného soužití.

Jeho monotónní život se neočekávaným a nevratným způsobem změní během návratu ze služební cesty v italském Miláně, když na letišti v Rio de Janeiru pozná Raimunda Contiho. Na náhodné setkání, jež zpočátku nevypadá být ničím více než pouhou zdvořilostní konverzací dvou osob, krátících si touto formou čekání na odlet letadla, totiž postupně navazují společný oběd, osobnější rozhovor nad šálkem kávy a večerní popíjení vína v zapadlém baru. Sám Eduardo je překvapen svým jednáním. Ačkoli mu Raimundo Conti není se svým uhlazeným vystupováním a labužnickým přístupem k životu, příznačně vyjádřeným slabostí pro vytříbenou variaci doutníků Davidoff, ani v nejmenším sympatický, není schopen jeho opakovaná pozvání odmítat. Conti od začátku projevuje nezvyklý zájem o přátelství, přestože oba mužové mají jen pramálo společného, a šikovně počne kolem Eduarda utahovat smyčku svého zhoubného vlivu.

Po několika setkáních, na něž Eduardo odevzdaně přistupuje, aniž sám rozumí proč, začne hrát Raimundo Conti s vyššími kartami. Jednoho večera pošle Eduardovi videopásku, na níž je zachycena jeho dcerka v parku při jízdě na kole. V Eduardově nitru se toho dne rozhoří plamen zuřivosti, obav a zejména nejistoty. Jeho dosavadní životní pouť se odvíjela bez výraznějších výkyvů a náhle je nucen čelit těžko uchopitelné hrozbě. V této zkoušce však selhává na celé čáře. Zatímco na jedné straně donekonečna uvažuje o koupi zbraně a nasadí na Contiho soukromého detektiva, na straně druhé se s ním nadále vídá, přesvědčen o tom, že by bylo nebezpečné dráždit jej odmítáním. Díky tomuto nerozhodnému a zbabělému přístupu se jeho zdánlivé existenciální jistoty začnou hroutit. Manželka Clara, povoláním psycholožka, ztratí paradoxně nervy jako první a extrémní okolnosti pohřbí zbytky vzájemné náklonnosti. V zaměstnání se Eduardo postupně stává bezduchou loutkou, jeho rozhodnutí zarážejí nadřízené a jeho vliv ve společnosti velmi rychle klesá. V nočních můrách znovu prožívá trauma z dětství, které již téměř vytěsnil z paměti. Zmatení a obavy navíc umocňuje skutečnost, že osoby, jež Contiho znají, o něm odmítají hovořit či poskytnout bližší informace o jeho aktivitách. Nejvíce však sužuje Eduarda otázka Proč si vybral právě mě?

Než Eduardo dostane na tuto a na všechny ostatní otázky odpověď, musí snášet další a stále tvrdší výpady Raimunda Contiho. Soukromý detektiv, který Contiho sledoval, umírá za velmi záhadných a nevyjasněných okolností. Po obdržení další videopásky, zachycující tentokrát spící děti přímo v jejich postelích, Eduarda manželka opustí a udržuje s ním pouze sporadický a emocionálně velmi chladný telefonní kontakt. K dovršení Eduardovy osobní tragédie získá Raimundo Conti místo v pojišťovací společnosti jako jeho přímý nadřízený a jeho vliv na nešťastného Eduarda se tím stává téměř absolutním. V posledním záchvěvu zdravého rozumu a ještě schopen jakési systematické akce získá Eduardo o Contim otřesné informace, které vše zdánlivě vysvětlují. Avšak ani jeho bláznivá radost z pochopení, jež je už spíše projevem totálního psychického rozkladu, nemá dlouhého trvání. V úplném závěru románu, za nějž by se nestyděli ani M. Night Shyamalan s Davidem Fincherem dohromady, učiní totiž šokující (avšak v žádném případě samoúčelné) odhalení, jež dává předchozí historii novou a kouzelně mrazivou perspektivu. I kdyby Eduardo po celý zbytek života utíkal, už nikdy se nepohne z místa…

Síla románu Noční běžec se opírá hned o několik rozličných pilířů. Jak již bylo v úvodu naznačeno, nejvíce prostoru dostávají dialogy, jež jsou sestaveny s neobvyklou zručností, přesností a důvtipem. Hugo Burel je navíc skutečným mistrem v deskripci situací, jež se dějí jakoby „mimochodem“, když se protagonisté věnují jiné prvoplánové činnosti – například když si během hovoru hrdina uvazuje (případně rozvazuje) uzel na kravatě, upravuje klopu saka, hraje si s otvíračem dopisů nebo zlehka pohupuje sklenicí s alkoholem a dvěma kostkami ledu. V podobných pasážích je nejlépe rozpoznatelný autorův mimořádný cit pro zachycení a následné vystižení detailu v celé jeho kráse a tato místa jsou zároveň velmi stylovou třešničkou na již značně podařeném literárním dortu.

Troufám si tvrdit, že Noční běžec, ačkoli zřejmě unikne pozornosti tuzemských nakladatelů, se řadí mezi nejzajímavější a nejzdařilejší románové počiny poslední dekády v Latinské Americe.