Poslední román A. B. Jehošuy je rodinným duetem, jehož děj se odehrává v Izraeli a Africe a hlavními aktéry jsou postarší manželé Amoc a Daniela Jaari. Celý příběh se odehrává během osmidenního svátku Chanuka, kterého Daniela využívá, aby se vydala do Tanzánie a konečně se vyrovnala se smrtí své sestry. Amoc zůstává v Izraeli, pendluje mezi Tel Avivem a Jeruzalémem, prací (po otci podědil firmu na opravu výtahů) a rodinou. Stará se nejen o svého starého otce upoutaného na kolečkové křeslo, ale i o jeho bývalou lásku a o rodinu svého syna, kterému se nepodařilo přijet na svátky z vojenské základny.

Celý román by se tak dal rozdělit na zápletku izraelskou a africkou, přičemž se obě vzájemně prolínají, ale současně zachovávají vlastní autonomii. Jehošua se i v nejnovějším románě vrací ke svým typizovaným postavám známým z jeho předchozích děl – mladí muži jsou přitahováni ke starším ženám a zralí muži k ženám mladičkým, muž-manžel je nadán technickými schopnostmi a žena bývá roztržitou učitelkou, která potřebuje mužovo rameno, aby se měla o co opřít.

Dále narážíme na neustále se opakující motivy – odloučení, ať již nevratné (Danielina mrtvá sestra Šuli a její nešťastnou shodou okolností zabitý syn a potažmo i švagr Jeremjahu) anebo přechodné (Amoc a Daniela či rodina jejich syna); zapalování chanukových svíček v rodině Amocova syna, na vojenské základně a nakonec i Danielin pokus oslavit židovský svátek se švagrem, který jakýkoli kontakt s judaismem a Izraelem striktně odmítá. Posledním, trochu podivným, motivem jsou duchové, jejichž přítomnost je naznačena podivnými zvuky, které vyluzují výtahy v telavivské výškové budově a Amoc je pověřen, aby tento problém vyřešil. Otázkou je, má-li zde čtenář tento motiv chápat jako narážku na problematické vyrovnávání se s minulostí a pocitem viny, které se táhne celým románem anebo jako prostý prvek záhady.

Africká zápletka je poněkud složitější a emocionálnější než zápletka izraelská. Vypráví příběh Danieliny sestry a jejího muže, který se po smrti jejich syna Ejala rozhodl definitivně zpřetrhat veškeré svazky s rodnou zemí a přidává se k antropologické expedici pátrající po původu člověka. S celým příběhem se čtenář setkává zprostředkovaně díky náhodné konverzaci, kterou Daniela vede v letadle s jedním britským cestujícím. Daniela nechce na sestru, jež zemřela již před rokem, zapomenout a současně se nedokáže smířit s absolutním řešením smutku, tak jak jej praktikuje Jeremjáhu. Současně švagrovi dává za sestřinu předčasnou smrt trochu vinu, po konfrontaci se švagrem, kterého obdobně jako starozákonního proroka Jeremjáše, stihl dosti krutý osud, je postavena do situace nemilého zjištění, že viníci jsou vlastně všichni. Toto je v podstatě autorova kritika celé současné izraelské reality (Ejal je tragickým omylem zastřelen jiným izraelským vojákem při operaci v Tul Karem, odtud i celý název románu) a naznačuje i extrémní řešení, ke kterému se někteří uchylují, tedy odchod ze země a v některých případech i naprosté zpřetrhání veškerých kulturních či náboženských pout.

Jehošuův román Přátelská palba je tedy z tohoto pohledu možné chápat i v rovině politické a společenské kritiky a zamyšlením nad postavením a rolí člověka v moderním světě. Anebo jako bolesti a strasti jedné rozvětvené rodiny, která se po svém vyrovnává s ranami osudu. Každopádně jde o velmi čtivou knihu, autor opět prokazuje, že mistrně vládne rodným jazykem. Na některých místech sice dialogy působí trochu archaickým dojmem, leč ani toto románu neubírá na barvitosti a poetičnosti.