2
Za několik dní poté, co byl archimandrita Kostin poslán do Bogdanské Doliny jakožto druhý prefekt, má nevlastní matka Colentina Dunková mě povolala z Ivano Frankovska zpátky. I dosud vedle vikáře Peripravy působil jakožto prefekt archimandrita Tizman, avšak nyní poslali do města ještě jednoho, aby společně řídili městské záležitosti. Když se toto přihodilo, vikář Periprava už spal v jednom kuse celé týdny. Jednou ráno se prostě neprobudil a jeho chrápání prozrazovalo – jako by pronikalo vzhůru z podzemního doupěte, z podsvětí – že brzo ani neprocitne. Ačkoli někdy mluvil ze spaní, občas odpovídal i na otázky, dokonce spolkl i jídlo, když mu je nejdřív rozžvýkali, s tím se už počítat nedalo, že zůstane stát, když ho postaví do otevřeného okna, a všecko bude vypadat jako kdysi, když si lehal do okna opřený o lokty, aby pozoroval život ve městě. Do Bogdanské Doliny se jakožto druhý prefekt dostal archimandrita Kostin a já jsem se konečně mohl vrátit z Ivano Frankovska.

Před lety jsem horem pádem z města prchal, protože se mi nechtělo živořit v Izoldě, v táboře pro nemocné tuberkulózou. Vykradl jsem se z Bogdanské Doliny beze slůvka rozloučení, ve spěchu a v převleku, přes hranici jsem se proplížil mezi stíny lesa Popa Sabina, abych se snad už nikdy nevrátil. Má nevlastní matka o mně nechtěla ani slyšet, jako by táhla za jeden provaz s mými nepřáteli.

To všechno se seběhlo tak nečekaně, že ani v den útěku jsem ještě nevěděl, že musím odejít a jak velice se mi změní život. V těch dobách jsem se jakožto jeden ze správců Generálního vikariátu zabýval i zásobováním a onoho dne mě archimandrita Tizman poslal s osmnácti seminaristy k Medvědici sbírat říční škeble. Řeka se nedávno, na jaře rozvodnila, její koryto se změnilo na více místech, například to rameno, které v půlkruhu ovíjí louku Midia, zůstalo skoro úplně suché. Mezi kameny obalenými bahnem se nyní leskl pouze jeden líný černý pramínek; a taková vysychající, náplavová místa jsou obvykle plná škeblí.

Se seminaristy jsem si vyrazil poprvé a rozhodl jsem se, že je odvedu do Paltinského lesa podívat se na tramvaj, než dorazíme k mrtvému rameni. V Bogdanské Dolině kdysi za dávných časů jezdila mezi železniční stanicí a Zenóbiiným chrámem také tramvaj. Po úzkokolejné dráze, z jejíhož jednoho konce bylo vidět na druhý, jezdily dva malé, hnědé tramvajové vozy. V dobách horských myslivců nemělo město proud ani koně, kterého by zapřáhli do vozů, a tak vozíky ještě nějakou dobu truchlily na kolejích, a potom si je lidé prostě odnesli. Nejdříve zmizely ze vzduchu dráty elektrického vedení, potom troleje a tak dále, během několika dní nezůstal z vozů ani šroubek. Po prvním vydatném dešti zaplavilo koleje bláto a odpadky, takže se už nikdy nevynořily; v hlubinách výmolů se místy hnědě zaleskl zrezivělý kus koleje.

Na třetí tramvajový vůz jsem narazil v olšinách Paltinského lesa. Patrně si jej tam ještě v těch dávných dobách ukryl nějaký šílenec. Ani z něj už nebylo nic vidět, uschlé listí jej úplně zasypalo. Jako by se někdo chtěl pobavit tím, že si poskládá vůz ze suchého listí. Navzdory malé oklice jsem jej chtěl ukázat seminaristům, protože ještě nikdy neviděli tramvaj, ale když jsme se k tomu místu přiblížili, vidina se rozplynula. Ve vzduchu se třpytila jen špetka červeného prachu, průsvitný dým rzi, jak se do vozu přes listí opíralo slunce; mezi větvemi se vznášely útržky lehounkého uschlého listí. Mířilo nás tam devatenáct a tramvaj se prostě propadla sama do sebe, zřejmě ji k tomu pohnul blížící se dusot nohou. V hromádce, která po ní zůstala, se dokonale smíchalo spadané listí a šupinky rzi.

Nakonec jsme spatřili pouze jednorožce, jak strnule stojí na kopečku a odpočívá; seminaristé na něho začali helekat, ale ani se nepohnul.

Kvůli té zacházce jsme ovšemže dorazili k mrtvému rameni pozdě, před námi tam mezitím byla liška, otisky jejích tlapek se ještě svěže leskly v blátě. Lišky zbožňují škeble, žádné zvíře neumí vynaložit tolik důvtipu, aby je vylouplo ze skořápky. Ovšem s výjimkou racků. Nad korytem kroužili i teď.

Škeblí nenašli seminaristé hodně, všeho všudy pár hrstí. Nudili se, a tak sbírali spíš oblázky, pod strmým břehem je skládali na hromádku. Když se k polednímu liška vrátila a když viděli, že si vesele hoduje dál, obklíčili ji a začali po ní kamení házet. Protože se jí nepodařilo prorazit obklíčení, házeli po ní kamením tak dlouho, až už nebylo po čem házet; zůstal z ní jenom načervenalý rosol protkaný srstí, ale hlavně jakýsi nakyslý, trpký zápach. Když v poledne přišel otec Mudil, aby na vozíku odvezl kořist do kněžské kuchyně, seminaristé už opět sbírali jen kamení. Otec Mudil viděl, že mají škeblí málo, ale nijak zvlášť se nehněval. Doporučil seminaristům, aby naplnili koše kamením a nahoře aby kameny posypali škeblemi. Bude to povedená taškařice, archimandrita Tizman čeká večer hosty, ten vzteky pukne.

Před večeří stály koše na dvoře semináře v řadě u vchodu do kuchyně. Většinou v nich bylo kamení. Racci na ně útočili i zde, ti bezcitní ptáci se zmocňovali nejkrásnějších kousků, v plechových okapech chřestily prázdné skořápky.

Chystal jsem se domů, když mě vyhledali dva tiraspolští psáři. Zamířili rovnou ke mně, a já jsem se domníval, že jen chtějí poslat vzkaz mé nevlastní matce. Ale ne, hledali zrovna mne. Chvíli si mě jen měřili pohledem s oběma rukama opřenýma v bok a vrtěli vyčítavě hlavami. Civěli na mne těmi svými rozšklebenými lžimnišskými obličeji, v pootevřených ústech se jim leskly zuby.

„Máš váčky pod očima,“ říkali. „Nos se ti protáhl a ušní boltce máš průsvitné. Heleď, patrně je to něco vážného, když vypadáš tak mizerně.“

Nepochopil jsem hned, co asi chtějí, jen jsem krčil rameny a užuž jsem chtěl odejít. Ale nebylo radno si s nimi začínat, byli to pochopové archimandrity Tizmana, jejich ruce dosáhly všude.

„Ale no tak, neslyšíš? Vypadáš fakt děsně blbě. Co myslíš, nebylo by na čase zajít k lékaři? Tak poslouchej, ale dobře. Dokud se na tebe nepodívá zvěrolékař Burduf, už ani nechoď do práce. Na tebe stačí jenom mrknout, a člověk hned vidí, že jsi prachobyčejný bacilonosič.“

A s tím odešli, nechali mě tam. Něco se zřejmě přihodilo, že takové věci říkají zrovna mně, správci Generálního vikariátu. Spěchal jsem na záchod v přízemí a prohlížel se v prasklém zrcadle, jestli mám opravdu průsvitné boltce, jak tvrdí psáři. Tam mě našel otec Mudil. Tvář měl bezbarvou a oči mhouřil tak, že z nich zbyla jenom štěrbinka, jako by měl zrovna zamrkat, dokonce se pokoušel vraštit i nos, jak to dělávají rozzlobení psi, když chtějí vycenit tesáky.

„Můžu vám prozradit,“ spustil, „že vaše taškařice se archimandritovi Tizmanovi nelíbila. Vůbec se nesmál. Nelíbilo se mu to ani náhodou. Takže nejlépe bude, když odtud bezodkladně zmizíte. Můžu vám poradit, že nejužitečnější bude, když nyní okamžitě opustíte město.“

„Já? A o jaké taškařici to vlastně mluvíte?“

„No o té taškařici se škeblemi a kameny. Byl to špatný vtip.“

„Ale otče, to celé jste přece vymyslel vy.“

„Opravdu? Nepamatuji se. Ale i kdyby to tak bylo, archimandrita Tizman to zná jinak. Ba věru že. Ostatně povídá se, že poslední dobou postonáváte. Jestli okamžitě nezmizíte z města, budete ještě dnes večer internován v Izoldě, v kolonii pro nemocné tuberkulózou.“

„Tak to ne. Zdržte je jen tak dlouho, dokud se nerozloučím s nevlastní matkou.“

„Tu teď vynechte. Velkou radost by z vás neměla. Colentina Dunková se o tom doslechla také, a můžu vám říct, že ji to nesmírně zarmoutilo. Ve svém nevlastním synovi se bolestně zklamala.“

Bogdanskou Dolinu jsem opustil ještě téhož večera v převleku za neznámého poutníka. Bylo jaro, tažní ptáci směřovali na sever, jejich křik se jako mléčná dráha táhl po obloze přímo k Ivano Frankovsku.

Po mnoha letech jsem se od neznámých poutníků doslechl, že toho večera nedostali seminaristé večeři. Archimandrita Tizman je s koši plnými kamení poslal, aby mě hledali, ale tou dobou už jsem si vykračoval lesem Popa Sabina. Protože se stmívalo, a oni mě nikde nenašli, na zpáteční cestě se usadili na pozemku Izoldy u táborového plotu a kamení vyházeli z košů na dvůr. Toto všechno se událo před rozdílením večeře, kdy ještě všichni nemocní pobývali venku mezi baráky. Jednoho to velice rozzlobilo, dokonce se rozběhl až k plotu:

„Zbláznili jste se? Co to do vás vjelo, že po nás házíte kamením? Proč nám to děláte?“

„Jenom tak. Protože moc ohrnujete nosy, abyste trošku sklapli. A hlavně se necourejte po dvoře, rozumíte? Jděte si chrchlat do hajzlu, do těch vašich baráků. A abyste věděli, my přijdeme i zítra i pozítří. Teď už sem budeme chodit každý večer.“ Seminaristé svůj slib dodrželi. Od té doby se objevují na pozemku Izoldy se svými koši každý večer a rozcházejí se teprve tehdy, když ze dvora kněžského semináře uslyší zvon, který je svolává k večeři. To pak nemocní vylézají z baráků a kameny skládají na hromady na dvoře.

Uplynulo několik let, a má nevlastní matka mi náhle odpustila a poslala po poštovním holubovi dolinských směnárníků vzkaz – pták přelétal Karpaty a létal mezi oběma městy každý týden – ,abych se ihned vrátil domů. Právě bych se byl ucházel o přízeň kadeřnice Mixandry Slupinské, ale o žádném městě nemohu říci, že bych je nenáviděl tolik jako Ivano Frankovsk, a proto mi vůbec nebylo jedno, jestli odejdu nebo zůstanu. Svou nevlastní matku jsem neodmítl, ale vzkaz jsem jí po poštovním holubovi – byl černý jako havran – poslal také: že prosím o podrobnou informaci; jestli mi slíbí, že mi nebude ublíženo, a dokonce mi podá pomocnou ruku a nějakou dobu mi bude umetat pěšinky, zvážím to, jestli se vrátím domů. Aby se postarala, aby mí bývalí chlebodárci mi neházeli klacky pod nohy, a že z něčeho musím být také živ. Nechtělo se mi předčasně vydechnout duši v některém z baráků na louce Midia nebo v knoflíkářské dílně při jednom z nekonečných záchvatů kašle.

Kolonie nemocných tuberkulózou tvořil šedivý, zaprášený tábor baráků za železničním náspem, ještě na kusu louky Midia přilehlém k městu, za ním se už rozkládaly jen obrovské hory skládky odpadků. Obklopoval jej plot z ostnatých drátů, tak hustý, že přes něj stěží bylo vidět, a nad ním se rýsovalo několik neduživých akátů a koruna mohutného jasanu. V táboře pracovala i dílna, ve které se z jatečného odpadu, z kostí, rohů a kopyt vyráběly knoflíky a hřebeny. Ozdobné hřebínky, spony a knoflíky opracovávali a leštili horkými noži, pilníky a bruskami, dusivý zápach pálené rohoviny bylo cítit po celém městě. Většina lidí si myslela, že tak zapáchají nemocní. Ten, kdo dostal do Izoldy poukaz, ne vždycky byl nemocný, brzy ale onemocněl v zaprášené dílně nebo v některém z baráků, kde se podle zasvěcenců hemžilo ve vzduchu tolik bacilů, že tam panovalo příšeří. Nad táborem se ve dne v noci vznášel šedivý závoj kašle, tomuto zšeřelému místu se ve vzduchu vyhýbali i racci.

Má nevlastní matka mi poslala po poštovním holubovi vzkaz i podruhé: abych si pospíšil, vzduch je čistý, pomůže mi k poctivému výdělku a v osobě frizérky Mauzi Anies mi už vyhlédla i duševní oporu. Nové frizérce se prý už celé týdny před jmenováním archimandrity Kostina mnohokrát zdálo o mém příjezdu, a třebaže mě nezná, probudily se v ní touhy týkající se mé osoby. A pokud jde o mou obživu, o tu se postará sama Colentina Dunková. Celoživotní vášní mé nevlastní matky bylo česat vlasy a vousy, nyní se však chystá otevřít půjčovnu oděvů.

Protože se po Bogdanské Dolině rozkřiklo, že město někdy koncem týdne navštíví arcibiskup, Alej Dvaadvacátého Února a Ulice Svatých Akademiků se v sobotu a v neděli plnily lidmi z okolí, kteří chtěli arcibiskupa bezpodmínečně vidět. Byli to hlavně mladí, kteří potají doufali, že arcibiskup přijede ve svém černém kolejovém automobilu právě toho dne, a když pěšky zamíří od železniční stanice ke Generálnímu vikariátu, oni zrovna půjdou naproti němu. Většina mu chtěla odevzdat žádost, protože celé roky dělali všechno možné proto, aby byli přijati do semináře mimo pořadník. Měli na sobě vytahané, obnošené šaty poseté skvrnami a Colentinu Dunkovou napadlo, že na tu hodinku nebo dvě, které stráví procházkou po městě, by si mohli od ní vypůjčit oblek vhodný pro tuto příležitost. V takovém oblečení je třeba pustí i do chodeb Generálního vikariátu, kdyby arcibiskup náhodou udílel audienci. Cizímu člověku takový podnik svěřit nemohla, a proto si myslela, že obchod povedu já.

V Ivano Frankovsku jsem se právě začal ucházet o přízeň Mixandry Slupinské, když mi Colentina Dunková vzkázala i podruhé a povolávala mě domů. Končilo jaro, stěhovaví ptáci už dávno odletěli, po nocích se v háji ozývali spíše zamilovaní slavíci. Kus cesty jsem cestoval podél řek, po železnici, uchyloval jsem se do brzdařských budek na nákladních vozech. Jednou v noci jsem se někde v okolí Višni Preluky probudil s pocitem, že vlak stojí. Na sousední koleji čekal osobní vlak plný spících lidí, tabulky v oknech drnčely chrápáním, celá noc hučela basovými zvuky zásvětí.

Když osobní vlak potichu vyjel ze stanice, bylo slyšet pískání píšťalek posunovačů a také to, že v březinách Višni Preluky se ozývají tetřevi. A za rozbřesku jsem přes horské hřbety a mraky zaslechl racky z louky Midia, třebaže od Bogdanské Doliny nás dělilo snad sedmdesát nebo devadesát kilometrů. V páteři mi zatrnulo touhou: promáčený rosou jsem z brzdařské budky vylezl a pěšky se vydal na cestu; po vykácených horských hřbetech, po stezkách vydupaných stády divokých prasat jsem po několika dnech dorazil do lesa Popa Sabina, abych znovu spatřil Bogdanskou Dolinu, kde jsem vyrostl.

Nad skládkami odpadků se chvěla nažloutlá kupole z kouře a mlhy a nořila město do šera, zdálky jí pronikalo pouze jedno okno, do něhož se opíralo slunce, a uprostřed se jako bóje kolébala přilba Zenóbiina chrámu. Ve výšce se v neviditelných vzdušných vírech leskly kusy nylonu, kterých se zmocnil vítr, připomínaly kroužící racky. Bylo slyšet i jejich křik.

Ospalost mě přepadla už v katastru města, pach skládky mi pulzoval ve špičce každého prstu. Snad týden jsem spal na jedné polní cestě, smáčený dešti, a šatstvo už ze mne začalo odpadávat, když mě nalezl Hariton Manukian. Na rukou mě odnesl do Bezejmenné Slepé ulice, do kadeřnictví Colentiny Dunkové.

Toho dne má nevlastní matka zavřela kadeřnictví dříve, aby mě představila archimandritovi Kostinovi ještě za denního světla. Otec seděl s nepokrytou hlavou u psacího stolu v jedné místnosti v poschodí Generálního vikariátu a právě jedl. Před sebou měl rozprostřený novinový papír, na němž olej zanechal průsvitné skvrny, a na papíře se blýskal zbytek ryby. Byl to člověk s úzkými rty, myšíma očkama, rychle žvýkal a na obou malíčcích si nechával růst dlouhé nehty.

„Vypadáte dobře, Tino,“ řekl mé nevlastní matce.

„Vy také, pane plukovníku,“ řekla má nevlastní matka archimandritovi.

„Cože jste to říkala, v čem že se ten váš synek vyzná?“

„Ve všem.“

„Tak mu jednou svěříme nějakou menší kongregaci. A zatím povede nějaký obchod. Třeba takový, kde se dá vypůjčit vycházkový oblek.“

Cestou domů mi Colentina Dunková ukázala místo, kde ten obchod bude brzy stát. Měla na mysli nějakou káru, s jakou podomní prodavači obcházejí ulice. Zastavili jsme se u hrobu Neznámého poutníka, toto místo si vyhlédla na konci Aleje Dvaadvacátého Února.

Když se odněkud lidé odstěhují, po nějaké době jsou tam vytlučená okna, vytlučou se jenom tak, sama od sebe. Zatímco jsem žil daleko, mnoho lidí se z Bogdanské Doliny odstěhovalo a na jejich místo přišli jiní. Avšak byty v poschodí zůstávaly většinou prázdné, tam se nyní usídlili hlavně ptáci, sovy pálené, sýčci, mezi spoustou blýskavých skleněných střepin visely cáry vybledlých záclon. V šeru opuštěného pokoje se na nějakém zapomenutém lustru občas zableskl křišťál, jako by zablikala hvězda vzdáleného souhvězdí. Noví obyvatelé seděli v přízemí na schodech, obědvali z novinového papíru a natahovali nohy na chodník. Po ulicích se v ošoupaných šatech procházeli ti, jimž chtěla Colentina Dunková půjčovat vycházkové obleky.

Má nevlastní matka mě večer představila frizérce Mauzi Anies, již si osvojila v době mé nepřítomnosti. To jí se prý o mně nejednou zdálo, ačkoli mě neznala. Očekávala mě v prádelně u díže, z níž se kouřilo, vymyslely si, že nejlepší způsob, jak se seznámit, bude, když mě vykoupe hned večer v den mého příchodu. Také se na to přichystala, kromě tenkého, průsvitného a krátkého kadeřnického pláště, vpředu rozepjatého, neměla na sobě žádné jiné šatstvo. Před ňadry jí jako závoj poletovaly rozpuštěné vlasy, ochlupení na Venušině pahorku měla uprostřed rozčesané do stran a lesklo se lakem.

Nicméně do koupání se pouštěla nerada, když přejížděla houbou po mém těle, dbala hlavně na to, aby se mě nedotkla prstem ani náhodou. Ze džbánu mi lila vodu na ramena a cestu vody, jak mi stéká po břiše, nesledovala pohledem. Ručník mi raději podala, aby na mne nemusela sahat ani přes něj. Nakonec se ke mně přece jen naklonila a řekla:

„Myslím, pane, že to bude omyl. O vás se mi nezdávalo.“

Totéž mi později řekla i Colentina Dunková, po koupeli jsem ještě dlouho slyšel, jak se v ložnici radí.

„A kdo jiný to tedy může být?“

„Nevím. Ten, koho znám ze svých snů, ještě nepřišel.“

Mauzi Anies se ve svých snech zmýlila jenom o několik týdnů. Za několik týdnů dostala Colentina Dunková poštou vzkaz v láhvi, nalezla totiž ve své poštovní schránce lahvičku od léku a v ní bylo jehlou vypícháno maličké psaníčko. Z vězení jí psal vzdálený, neznámý příbuzný, Valter Comes Hamza, že brzy pošle do Bogdanské Doliny svého mladšího bratra pro ostatky jejich otce Viktora Ventuzy.

3

Když v Bogdanské Dolině koncem jedné ranní mše vyhlásili, že do města nezavítá arcibiskup Leordina, nýbrž Butin, o němž dosud nikdo nic neslyšel, prostý polní duchovní Gabriel Ventuza už o tom dávno věděl. A to od svého sourozence Hamzy. Ten ho vyslal do této severní lesnaté končiny, do Bogdanské Doliny, aby byl ve městě, až se začne s exhumacemi. Zevrubně mu popsal polohu města, břeh řeky, skrýše v Paltinském lese a poučil ho, jak se v tak vzdálených krajích chovat k lidem; na konci své přednášky, jako by ho napadla nějaká zanedbatelná drobnost, se mu zmínil: alespoň bude mít někoho, kdo mu jednou bude vyprávět, jak jeho stoupenci skoncovali s arcibiskupem Butinem na dolinské železniční stanici. Patřil přímo do budoucnosti jako nějaký jasnovidec, který ve svém vytržení vidí i přes zdi tlusté několik metrů.

Od doby, co se stopa Viktora Ventuzy při jeho poslední dobrodružné cestě ztratila, uplynulo už osm nebo deset let, když Gabriel Ventuza dostal z komarnického vězení vzkaz od svého bratry Hamzy, že s ním potřebuje naléhavě mluvit. Měli pouze společného otce, Hamza, který měl matčino jméno za svobodna, povětšině vyučoval v kadetních školách a seminářích v Bukovině a byl mnohem starší než Gabriel Ventuza, navíc se od dětství ani jednou nesetkali.

Nyní se Gabriel Ventuza od něho dozvěděl, že jejich otec, pašerák lidí Viktor Ventuza, už dávno nežije a je pochovaný v Bogdanské Dolině na hřbitově vévodkyně Roxany, mezi Armény. Je třeba ho odtamtud odvézt co nejdříve, protože vikář Periprava už spí celé měsíce a městské záležitosti spravuje místo něho archimandrita Tizman, který si v poslední době zamanul, že se jednou provždy zbaví cizinců, a to se přirozeně týká i Arménů. Nejdříve jim zruší hřbitov, potom se začnou stěhovat sami od sebe. Ten hřbitov, kde je k věčnému odpočinku uložen i Viktor Ventuza. A onen Hamza v tom komarnickém vězení věděl, že s exhumacemi se začne brzy.

Toto všechno jako by se přihodilo mně. Po mnoha letech jsme žili s Gabrielem Ventuzou ve vyhnanství v Ivano Frankovsku a často jsme chodili na škeble k mrtvým ramenům Černého Prutu; tam, kde nás nikdo neslyšel, mi začal vyprávět své vzpomínky. Ty, které by mi přiblížily velkou záhadu jeho života. Stokrát, mnohosetkrát mi vyprávěl slovo od slova totéž, všechno doopravdy začínalo s největší pravděpodobností tehdy, kdy Hamza dal nečekaně najevo, že je naživu, a poslal mu vzkaz – ne z nějaké bukovinské strážnice, nýbrž z komarnického vězení.

Gabriel Ventuza žil tehdy poblíž Oršovy na jednom ostrově Dolního Dunaje a zabýval se sběrem bylin, hlavně levandule. Ani tam nebylo snadné se dostat, ten ostrov platil za uzavřený okrsek. A přesto ho našli. Vzkaz mu přinesl dozorce, který velice páchl kriminálem, podnikl dlouhou cestu, z bagančat mu čouhaly žluté erární onuce. Blůzu měl posetou skvrnami od jídla, navíc na něm visela, a přesto mu byla krátká, z rukávů mu trčela fialová zápěstí. V rozpacích se ustavičně uculoval, s Gabrielem Ventuzou mluvil velice poníženě a na důkaz, že ho nechce doběhnout, že nejde o policejní podfuk, ukázal mu i kousek staniolu s dírkami vypíchanými jehlou. Gabriel Ventuza si to hned také přeslabikoval. Na staniolu bylo vypíchané jediné slovo: Hubka. Na celém tom božím světě říkal Gabrielu Ventuzovi Hubka jenom jeho bratr Hamza, a to od dětství. Nemohlo být pochyb, Hamza pověřil dozorce, aby ho vyhledal. Ten se ani nechtěl posadit, žmoulal čepici a lem blůzy, šířil sklepní pach a čekal u vchodu, aby bez prodlení doprovodil Gabriela Ventuzu na místo setkání. Ovšemže do hovorny v komarnickém vězení.

Než vyšli, dozorce ho upozornil, že bude potřebovat cestovní doklady a neuškodí, když si s sebou vezme také všechny peníze. Nejvíce ale budou potřebovat co nejpřísnější utajení: Hamzovo jméno už nesmí vyslovit ani náhodou, nejlepší snad bude, když na ně navěky zapomenou. Ve vězení se totiž jmenuje úplně jinak.

Hamza jistě seděl místo někoho jiného, komu se nechtělo trávit ve vězení dlouhé roky. Přijal jméno a vězeňský mundúr toho dotyčného, jeho zvyky, a buď za těžké prachy, nebo po moudré úvaze, anebo prostě proto, že si hrál na hrdinu, podstupoval něčí trest odnětí svobody, a to v žádné ledajaké věznici, nýbrž v komarnickém vězení, o němž se v lepších kruzích ani neví. Anebo kdoví, třeba si zvolil tento způsob jen proto, aby na čas beze stopy zmizel světu z očí.

Gabriel Ventuza měl o tom všem jen stěží nějakou potuchu, třebaže od té doby, co jeho bratr zmizel, už pomyslil i na nejhorší, ale nedokázal si představit, v které káznici, v kterých dolech nebo na jakých galejích je střežen. Nyní nechal dozorce, aby ho vedl. Než přes různé železniční stanice a autobusová nádraží dorazili do Komarniku, bloudili zemí celé dny.

O Komarniku se dejme tomu proslýchalo to či ono, ale opravdu málokdo věděl, že existuje i nějaký Komarnik–Nord. A úplně bylo zahaleno šerem to, má-li tento Komarnik–Nord – jako každé pořádné město – vlastní vězení. A přitom mělo, na dvoře obklopeném kasárnami. Za tichých nocí se ozývaly zpoza zdí i výkřiky, ale ne jinak, než by zněly z televizoru, z kasárenského kina, anebo dejme tomu ze dna většího soudku: nebyly to opravdové lidské hlasy. Pravda, i řada cel se táhla pod zemí, v hloubce přinejmenším tří poschodí.

Ať si tehdy žil Hamza jakkoli hluboko pod zemí, byl přesně zpraven o tom, že přípravy dolinských kněží vystěhovat arménský hřbitov jsou v plném proudu. A také o tom, že místo arcibiskupa Leordina se chystá navštívit město jistý Butin. Žil tam dole tak, že nezaostával za tím nejdůležitějším.

Hovorna byla malá, zšeřelá místnost, stěny měla vlhké jako v románech, navíc byla obrostlá hustou plísní, aby pokud možno byly veškeré zvuky izolovány. Otvor, jímž bylo možné hovořit, byl asi tak velký jako servírovací okénko ve dveřích cely, a na opačné straně seděl Hamza. Ať už se nyní jmenoval jakkoli, byl to on, Gabriel Ventuza ho poznal okamžitě. V dětství se Hamza připravoval na dráhu bojovníka za svobodu, stále nosil bílé košile rozhalené až k pupku, jako by kráčel na vlastní popravu. Ale v těchto končinách se žádný boj za svobodu nekonal, a proto se mu podařilo dosáhnout leda toho, že se ocitl v komarnickém vězení. Nyní seděl v hovorně na protější straně okénka.

Do otvoru byla vsazena hustá mříž, a třebaže jejími škvírami by se neprotáhl ani potkan, byla potažena i neprostupnou sítí. Když ale lidské oko přivyklo klamu sítě, bylo vidět za ní vězně docela dobře. Hamza měl pleť průsvitnou, jako by byl nějaká jeskynní ryba, čelisti mu trošku světélkovaly a kolem nich pulzovala spleť černých cév. Vlasy měl z hedvábí, zuby ze skla. Na sobě měl hrubou košili z pytloviny, podle svého zvyku ji měl rozepjatou i nyní, jako by se chystal předstoupit před popravčí četu. Nepoužívané knoflíkové dírky už zcela ucpala špína.

I drátěnou síť pokrývala šedivá usazenina, jako by se na ni nalepila spousta váhavých, letmých slov, a když Hamza promluvil, zazářila, zaleskla se jeho blízkostí. Oky v drátěné síti pronikal i Hamzův pach, byl stejný jako pach dozorce, jen byl ještě dusivější, nahořklý, nasládlý, jako pach hnijících hadrů. Gabrielu Ventuzovi se začal zvedat žaludek, vyhrkly mu slzy, na rtech se mu objevily i sliny, protože jich měl plná ústa, bylo jich tolik, že je nemohl polknout. Plíseň na zdi pohlcovala zvuky jako houba, navíc se Hamzova slova zachycovala i na drátěné síti, jako by byla z vaty; spíš si navzájem odčítali hlásky z úst. Hamza si přál, aby Gabriel Ventuza okamžitě odjel do Bogdanské Doliny. Aby se seznámil s některými kněžími ve vedoucím postavení a okamžitě začal jednat s hrobníky. Exhumace je těžké řemeslo, obtížní lidé jsou i sami hrobníci, ať nešetří časem, který jim věnuje. Ať jim projevuje hodně trpělivosti a pochopení, jde přece o jeho vlastního otce. Kdyby narazil na jakékoli potíže, žije tam ještě jedna příbuzná, kadeřnice Colentina Dunková, na ni se může spolehnout v každém ohledu. Je to vlivná osoba, chodí k ní úředníci pravoslavných, češe dokonce i prefekty. A za frizérku se k ní chystá také jistá Mauzi Anies, dávná ctitelka rodiny. Ale opatrnosti nikdy nezbývá: jsou to ženy staré a zkušené, temperamentní a nenasytné. Ať jim odolává až do krajnosti, kdyby si s ním snad chtěly něco začínat.

Gabriel Ventuza sklíčeně naslouchal. Kdykoli se Hamza naklonil k mříži – šeptal čím dál tím ochraptěleji – špína na síti se zaleskla. Dozorce seděl u dveří na stoličce bez opěradla, hlavu si opíral do rohu a chrápal.

„Upřímně řečeno,“ ozval se i Gabriel Ventuza, „myslel jsem, že mě povoláváš ve zcela jiné záležitosti. Myslel jsem, že proto, abych se dozvěděl, kvůli čemu tady jsi a vůbec, jak ses tady ocitl.“

„Och, momentálně je mé místo zde.“

„Kdyby tě to všecko přestalo bavit a chtěl bys mě požádat, abych něco v tvém zájmu udělal, tak řekni. Budu o tom přemýšlet, jak tě odtud dostat.“

„Nebuď směšný,“ otřásl se Hamza na opačné straně sítě. „Podle čeho soudíš, že chci odtud? Jak vidíš, jsem zdravý a mám všecko.“

„Dobrá, nutit tě nebudu.“

„Neboj, až nastane čas, seberu se a před zraky všech vyjdu ven. Namoutě duši. A oni se z toho poserou.“

„A co ta Bogdanská Dolina? Kdybych aspoň věděl, kde to je!“

„Taky ses tam narodil, jenomže otec tě odtamtud dostal. Takže tam pěkně zajedeš a porozhlédneš se. A to okamžitě. Jen co se pan dozorce probudí, pustí tě ven a dá ti pár svazků bankovek. Pokud se chceš s hrobníky domluvit, budeš potřebovat peníze. Dobře si je ulož, za tímto účelem ti doporučuji ponožky.“

„Kolik to asi dělá?“

„Nepočítal jsem je. Podplať je a odvez otce odtamtud, kde ho zabili. Moc se mýlí, jestli si myslí, že jim ho tam necháme. Nic se ovšem nesmí uspěchat. Když budu moct, jednou se tam porozhlídnu taky.“

„Tak když to jinak nejde, pokusím se.“

„A s rodinnými ctitelkami pěkně opatrně. Budou se k tobě přibližovat, přes plášť se tě budou dotýkat svými ňadry, špička jazyka se jim vždycky bude blýskat v koutku úst, aby tě vzrušily, ale ty se nesmíš zaplést se žádnou z nich. Musíš se naučit, že v cizině nikdy nesmíš mít pletky se ženskými.“

„Budu si vařit čaje. Takové, abych na ně ztratil chuť.“

„Však také očekávám, že budeš ukázněný. Ovšem kromě toho, že bys měl vážné úmysly. Kdyby ses tam chtěl oženit, s papíry se netrap. Jen co se začne s exhumacemi, v rakvi vyvezeš kohokoli.“

„Buď klidný, budu mít oči na šťopkách.“

„Přesně jak říkáš. Abys mi pak mohl vyprávět, jak to před železniční stanicí roztrhalo arcibiskupa Butina na tisíc kusů. A jestli bylo vidět, jak se jeho šedivá duše vznáší jako závoj nad lesem Popa Sabina.“

„Jestli tomu dobře rozumím, chceš ho dát zabít.“

„Žil si dost dlouho. Ať nechá své místo někomu jinému.“