Tato monografie I. Radové, současné vedoucí Ústavu klasických studií FF MU v Brně, vyšla v r. 2004 jako první svazek nové ediční řady brněnské Masarykovy univerzity Primitiae. Jak je uvedeno v předmluvě, jde o přepracovanou verzi disertační práce. Pod konfrontačně formulovaným titulem se skrývá literárně komparatistická studie, zaměřená na dvě epická díla, jejichž tématem je výprava Argonautů pro zlaté rouno: řecký epos Argonautika Apollónia Rhodského (4 kn.) a stejnojmenné římské zpracování Valeria Flakka (8 kn., nedokončeno). Autorka si chce „všímat, jak pozorně četl římský básník řeckého a do jaké míry se jím nechal inspirovat“ (s. 9).

Z Úvodu (s. 10n.) můžeme soudit, že monografie je určena širší obci odborných čtenářů, a proto jsou citované řecké a latinské verše velmi vhodně doplněny českým překladem v poznámkách pod čarou, ze stejného důvodu je patrně k první kapitole (Apollónios Rhodský a alexandrijská moderna, s. 12–17) připojen stručný synoptický přehled zahrnující řecké i římské historické a kulturní události od 8. stol. př. n. l. až do smrti Valeria Flakka. Pro uživatele mimo okruh klasické filologie by možná bylo užitečné uvést podobné informace o životě a díle Valeria Flakka a rovněž i stručný obsah obou eposů, resp. standardní verzi mýtu.

Práce je přehledně uspořádána do řady drobnějších kapitol, které v zásadě kopírují průběh epického děje a dávají čtenáři dobrou možnost sledovat popis a porovnávání postupů obou básníků – od líčení předhistorie vlastní plavby (s. 22–36), přes její průběh, zastávky i komplikace (Zastávka na ostrově Lémnos, s. 43–51, Cestou do země Dolíonů, s. 52–54, U krále Kyzika, s. 55–60, Únos Hyla, s. 61–65, Boj Polluka s Amykem, s. 66–71, Průjezd Bosporem, s. 72–73, Setkání s věštcem Fíneem, s. 74–81, Symplégady, s. 82–86, V zemi Mariandýnů, s. 87–90, Poslední míle před Kolchidou, s. 91–93), události v Kolchidě od přistání Argo až po získání zlatého rouna (V Kolchidě, s. 94–121) i počátek zpáteční cesty, kde líčení Valeria Flakka končí (Na cestě do Řecka, s. 122–124).

I. Radová si všímá především dějově a kompozičně důležitých a komparatisticky zajímavých pasáží, topů a postav. Porovnává např. různé pojetí prooimia – odlišnost obsahu, rozsahu (v římském eposu danou mj. tím, že je zde závazné oslovení panovníka) i neobvyklost apostrofovaného božstva (Apollóna – u Valeria Flakka tu nachází možnou souvislost s jeho členstvím v kněžském kolegiu, s. 19). Analyzovány jsou oba katalogy hrdinů, pozornost je věnována působení bohů, především Jupitera, Juno a Venuše, věštbám a věštným snům, popisným pasážím (geografickým, líčení pracovní činnosti, oděvu, darů ad.), aitiologickým příběhům a samozřejmě oběma hlavním postavám, Iásonovi a Médeji. Své rozbory autorka vždy konfrontuje s názory dalších badatelů a na několika místech podává zajímavé interpretace a diskusi. Např. v kap. Argonauti na ostrově (s. 49nn.) srovnává postup Apollóniův, u něhož Iásón přichází k Hypsipylé v plášti od Athény a s kopím od Atalanty, s vynalézavostí Valeria Flakka, jehož hrdina je obdarován pláštěm a mečem samotnou Hypsipylé, a dokládá tak, že římský básník dobře „ovládal metodu zvanou imitatio cum variatione“ a dovedl budovat nové významy v nových kontextech. V kap. Fíneova věštba (s. 78nn.) nabízí k v. IV 599n.: quid tibi, … quid memorem … dvojí možný výklad, a to ve vztahu k Apollóniovi – parodie nebo praeteritio. Ačkoliv mezi nimi není nutně vylučovací vztah, dávala bych zde přednost praeteritio, jímž Valerius Flaccus na pozadí Apollóniova textu vytváří variaci v rámci oblíbených rétorických colores. Čtenář nemusí s I. Radovou vždy souhlasit, ale rozhodně jí nelze upřít snahu podat interpretace co nejpřesnější a argumentačně podložené. K méně přesvědčivým výkladům – alespoň pro mne – řadím ty, v nichž je autorské jednání zdůvodněno psychologicky (s. 47 – povaha jej nutí naturalisticky vykreslovat, s. 81 – římská nátura byla spíše nakloněna bojům, s. 117 – římský básník v souladu se svou chmurnou letorou nahradil veselou příhodu řeckého eposu téměř hororovými výjevy). Považovala bych za lepší klasifikovat takové případy v rámci literární tradice, tendencí a charakteristických rysů tehdejší poezie nebo filozofického zaměření autora, jak je tomu např. při rozboru Valeriova Pelia či Aiéta, kdy je poukázáno na dobový motiv tyrana.

V Závěru (s. 125–130, něm. 131–136) autorka shrnuje výsledky svého zkoumání z hlediska, které považuje za primární, totiž zjistit „míru závislosti římského autora na jeho řecké předloze“, dále přihlíží i k celkovému pojetí epického žánru. Shledává závažný rozdíl v kompozici – AR psal kratší, jakoby samostatné epizody, VF „byl autorem jednoho dlouhého celku“ a narativní technikou připomíná „encyklopedicko-kyklický charakter“ nejstarší epiky. V popředí zájmu AR stála láska a dobrodružství, VF se naopak zaměřoval na mužné činy svých hrdinů a jeho Iáson je „opravdovým hrdinou, jak jej znají čtenáři Homérových eposů“, zatímco řecký Iásón se jeví jako „současný člověk v epickém scénáři“. VF má také „nevšední zájem o postavy tyranů a motiv občanské války“. Pokud jde o Médeu, ta v římském eposu „nebudí sympatie, ruce má nasáklé krví a je budoucí pohromou pro své příbuzné“. VF zdůrazňuje „Médeiiny čarodějnické schopnosti“, kdežto AR „byl ke své hrdince shovívavější … v jeho díle dominuje mladá, naivní dívka, jež postupně upadá do osidel lásky.“ Souhrnně I. Radová konstatuje, že „ačkoliv se VF snažil psát jiný epos než jeho předchůdce, ke konci jako by byl unaven a častěji než dříve se opírá o témata, která nalezl u AR.“ Uznává ale, že „římský básník nepodlehl v boji se svým vzorem“ a že vytvořil dílo, které má své nesporné kvality. 

Jen na okraj poznamenávám, že v práci zůstalo několik nedopatření: na s. 15 – „každý z římských literátů 2. stol. př. n. l.“ – jistě jsou míněni básníci 1. stol. př. n. l.; v tabulce na s. 17 není uveden Tiberius; na s. 26, ve v. I 107–111, nejde o Herkulův příchod do Kolchidy. Catullus není prvním římským básníkem, který spojuje Argó s první plavbou (pozn. 36), to udělal už Q. Ennius, veden Eurípidem. V přehledu na s. 137 je v 10. ř. chybně uvedena VIII. kniha místo I.

Úkol, který si autorka zvolila, nebyl nikterak snadný. Obě srovnávaná díla, ačkoli se shodují žánrem a tématem, jsou velmi odlišná a zdaleka nejde jen o jazyk, nebo rozsah (ostatně v počtu veršů příliš velký rozdíl není). Daleko podstatnější rozdíly jsou dány dobou vzniku, literární tradicí a záměrem obou tvůrců. (I když v případě Valeria Flakka zůstává kvůli neúplnosti díla bohužel zčásti na úrovni hypotéz.) Autorka však již v úvodu (s. 9n.) upozornila na to, že jedním z aspektů jejího zkoumání bude sice „vliv epické tradice na oba básníky“, ale že ponechá stranou „konkrétní vliv Homérův na Apollónia Rhodského a Vergiliův na Valeria Flakka, neboť těmto problémům bylo již věnováno mnoho prostoru“. Této koncepce se pak také až úzkostlivě držela. V případě Apollónia Rhodského je to přijatelné, neboť je pro tuto práci východiskem a kromě toho mu byla věnována úvodní kapitola. Domnívám se ale, že pokud jde o Valeria Flakka, byla by představa o jeho tvůrčí metodě bohatší, kdyby byl – byť i jen stručně – se svými římskými předchůdci (pokud je známe) průběžně porovnáván. 

I. Radové se i přes omezení, které si sama stanovila, podařilo provést čtenáře oběma díly a seznámit ho s nejvýraznějšími rozdíly v postupech obou autorů. Je třeba vyzdvihnout, že předložila českému, především odbornému zájemci první rozsáhlejší práci o epické tvorbě významných autorů, navíc s tak atraktivním mytologickým příběhem. Jistě se nemusíme obávat, že by nenašla dostatek čtenářů. 

Publikace je dobře vybavena přílohami – synoptickým přehledem nejdůležitějších událostí obou eposů, bibliografií, jmenným rejstříkem (s. 137–158). Pokud jde o bibliografii, neomezila se autorka pouze na uvedení prací, které sama cituje, ale podává výběr z nejdůležitějších titulů k tématu, což uživatel jistě ocení.

publikováno in: Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 135-137; na iliteratuře se svolením autorky