Füred a okolí se změnily ze dne na den. Jako by se i zvýšila úroveň hluku. Auta troubila hlučněji, lidé mluvili hlasitěji, rychleji a podrážděněji, dřívější trpělivé fronty před obchody a stánky s langoši a rybami vystřídala beztvará masa lidí. Vlaky přijíždějící z Jižního nádraží ze sebe chrlily davy cestujících, co hodinu zněl stanicí jen saský dialekt, při vjezdu do města silně váznul provoz. Z amplionu na pláži se jako z nějaké poškrábané desky znovu a znovu linulo: „Don´t worry, be happy.“ Od té doby taky, kdykoli to slyším, začnu myslet na konec světa.

Tahle druhá vlna návštěvníků už spadala do doby, kdy doma začínala škola. O to spíš bylo nápadné, že mezi milovníky Balatonu bylo hodně mladých nebo rodin, které vycestovaly se školou povinnými dětmi. Že tihle na něco čekají, jsem věděl i bez hlášení agentů a už tehdy se dalo vytušit na co. Pionýrský tábor v Zánkó se i přes svou třítisícovou kapacitu stal pro naše občany brzy těsným. Třikrát tolik se usídlilo za plotem tábora a na pokraji sousední vsi Akali. Ten, kdo si to mohl dovolit, poněvadž si načerno dovezl západní marky nebo stejně tak nakoupil forinty, vyčkával moment odjezdu v penziónech, motelech nebo kempech. A že se tento okamžik blížil, o tom nemohlo být pochyb.

Ústředí se nenechalo vyvést z míry. Na jedné poradě v Siófoku jsme dostali od plukovníka Zentnera pokyn, abychom se i nadále plně soustředili na špióny a převaděče. Byl to opět on, kdo naléhal, abychom včas zhotovili plán rozdělení agentů na letní sezónu 1990. Léto 1990? podívali jsme se na sebe s kapitánem Kuschelem, šéfem z Keszthelye. Kde budeme my příští léto? Během oběda jsme dumali nad tím, jestli těmhle instrukcím plukovník sám věří. „To sotva,“ mínil Kuschel, „spíš v něm pracuje pud služební sebezáchovy: Rozkazuju, tedy jsem.“

I ve mně pracoval automatismus. Denně jsem se setkával se dvěma, třemi agenty, podnikl jsem inspekce do Vonyarcvashegye, Szepezedu, Álmadi a Fűzfő. Po večerech jsem sepisoval dvacetistránková denní hlášení, prvně rukou, pak je nadiktoval poručíku Bönickemu do stroje. Zvláště jsem dbal na to, abych se nezamotal do záplavy agentových žvástů a vybral pouze faktické údaje. Pečlivě jsem vyplnil nejnovější dotazník Firmy a do filéru vyúčtoval operativní náklady. Čím víc se zdálo, že se blíží neodvratitelné, o to s větší vervou a oddaností jsem se snažil pracovat.

Dokonce si myslím, Hugo, že jsem se tehdy zachoval úplně jako Němec. Co tak čenicháš? V tom kanále nic není. Snad se nebojíš, že bych naletěl těmhle těm nabubřelým buržoazním teoriím o povaze národa? Blbost! To už je prostě naší kultuře dáno. I nesmyslná práce se musí odvést skvěle. A Maďaři? Neskuteční lemplové to byli! Jejich hlášení se hemžila věcnými chybami a když psali německy, to se to pak po nich muselo celé přeformulovat. Podstatné věci zamlčovali, malichernosti zas nafoukli. Na jednáních vyšlo najevo, že klíčové dokumenty zapomněli doma!

V roce 1982 jsem musel nahonem přeložit do maďarštiny jedny materiály, které jim osobně zaslal sám soudruh ministr, a to aby nevstupovali do Interpolu. Proseděl jsem nad tím v Schneller-Straße celou noc, až mně ráno zela hlava prázdnotou. V týž den je vzal zvláštní kurýr do Budapešti. Nikdy si to nepřečetli, Hugo! Byl to přitom na vlas přesný překlad, bez jediné pravopisné chybičky! A samozřejmě že už dávno v Interpolu byli! A tak to šlo až do konce! Oni pustí moc z rukou jen tak beze všeho a my ji za útrap ztrácíme.

Co jsem povídal Hugo o píli, to se vztahuje i na poručíka Bönickeho. S důstojníkem policie, v němž by se snoubila ideologická angažovanost s tak velkým zanícením a ctižádostí, jsem se totiž setkal jen málokdy. To jsem musel uznat dokonce i tehdy, když své, dle mého soudu záviděníhodné, čekistické ctnosti bohužel uplatňoval k dosažení špatného cíle. Úplně je tak promarnil! Tušil jsem to už dříve, ale správnost mých domněnek se potvrdila teprve až v důsledku jeho cesty do Berlína, a sice, že z Ústředí dostal jedinou instrukci: nespustit mě z očí!

Jak už jsem se zmiňoval, můj postoj byl v dané věci zcela jasný: pro Stranu je můj život otevřenou knihou. Ať si mě zkoumají třeba pod lupou nebo mikroskopem, na mé důstojnické cti nenajdou toho nejmenšího poskvrnění. Na druhou stranu se však v lidském životě mohou objevit i momenty, které se člověk pokouší ani ne tak ututlat, jako spíše chránit před zvědavostí druhých. Sebeobranou bdělost Firma nemůže svým spolupracovníkům ani v nejmenším zazlívat. Ostatně lze si i představit, že se člověk dostane do obzoru nepřátelských tajných služeb! Z tohoto hlediska je život bojovníka neviditelné fronty denně čtyřiadvacetihodinovou sebekontrolou. Jak nás učil major Frickhelm: „Koukej před sebe, ale sleduj, co se děje za zády!“

Této poučky jsem se držel takřka doslova, když jsem se asi v půli srpna vracel domů ze schůzky s agentem s krycím jménem „Doktor“. Doktor byl lékařem z Durynska a našim občanům shromážděným v Zánkó vypomáhal s řadou ošetření. Dostal se do úzkého kontaktu s lidmi od Maltézské pomoci, a tak den co den přicházel s novými informacemi. A ne ledajakými! Toho dne jsem se od něj například dozvěděl, že prý maďarský premiér ujišťoval šéfa budapešťských Maltézů slovy: „Žádný z občanů NDR se už nemusí obávat možného vydání zpět.“ To jsme sice věděli taky, ale podle zdroje se prý v zájmu „utečenců“ maďarská hlava státu slůvkem zmínila i u Gorbačova, načež měl sovětský vůdce jen lakonicky odvětit: „Maďaři jsou dobří lidé.“ S touhle zprávou jsem rychle spěchal domů, abych ji zahrnul do hlášení.

S poručíkem Bönickem jsme si rozdělili práci. Když jsem měl něco ve Füredu, tak on jezdil Ladou po schůzkách a naopak. V onen srpnový den měl například schůzku s agentkou „Lotou“, která byla v Révfülöpu vedoucí jednoho podnikového zájezdu z Výmaru. Tuhle ženu sem přeřadili z pododdělení Berlín-Moskva, kde po léta pracovala na vlacích Družby. Musela toho ale nechat, protože se sčuchla s jedním ruským závozníkem, a v otázkách morálky přece naši sovětští kolegové neznali slitování. Pro „Lotu“ bylo přeřazení hotovým debaklem. Proto taky s nevídanou přičinlivostí a precizností usilovala o to, aby se mohla opět vrátit na „sovětskou linku“. Ne z přesvědčení, ani ne ze zištnosti spolupracovala s úřadem. Byla osamělá, nudila se a tohle byl zkrátka její společenský život. Mezi sebou jsme jí neřekli jinak než „výmarská Lota“.

Už jsem skoro zabočoval do Jókaiovi ulice, když jsem se na křižovatce náhle otočil. Patřilo to k takové rutině, ale teď jsem měl opravdu pocit, jako bych před chvíli něco viděl, o čem jen oči zapomněly vědomí podat zprávu. A doopravdy. Za obchodním domem Füred se mezi zaparkovanými auty červenala naše Lada. V letmém pohledu jsem ještě stačil zkontrolovat poznávací značku. Šel jsem rychle a klidně dál, poněvadž jsem si mohl být jist, že poručík Bönicke je už, nebo ještě ve Füredu a že mě sleduje. I bez toho, aniž bych se býval ještě jednou otočil, jsem věděl, že jde za mnou. Slyšel jsem jeho kroky, přestože se kumštu sledování učil na stejné vysoké škole jako já - jen o patnáct let později.

K večeru přišel domů. Zklamaně vyprávěl, že se Lota dost zpozdila a že z ní skoro vůbec nic nevypadlo. „Příští rok tahle ženská nedostane ani skupinku mladých komunistů,“ podotkl výhružně. Zformuloval jsem hlášení a poručík je ihned odeslal dálnopisem. Večer jsem se sám procházel po břehu jezera a vrátil se domů, až bylo jedenáct. Aby se mně lépe spalo, vytáhl jsem z ledničky jedno kinizsijské pivo. Když jsem ji zavřel, hučela dál svým obvyklým tónem. Ale jako by tohle nebyl jediný hluk v pokoji, jako by se někdo vkrádal ke dveřím. Instinktivně jsem se otočil směrem ke kukátku a ještě štěstí, že jsem se k němu nepřiblížil úplně, protože v zorném poli rozptylky na mě zíralo jedno obrovské, široce otevřené oko. „A kurva,“ v duchu jsem zaklel a nejradši bych býval tomu všivýmu Jamesu Bondovi rozrazil dveře přímo před nosem. Ve věci jsem měl ale jasno: jestli tohle dělá, tak k tomu má asi taky příkaz z patřičného místa.

Po tomto zjištění se mi strašně ulevilo, takže jsem ještě před příchodem poručíka stačil v bytě udělat pořádek.