Otázka: „Tamási Cohene! Vyslýchám vás jako svědka v trestním řízení s hlavním podezřelým Ákosem Csatóem, žalovaném z deliktu rozvracení republiky, jenž byl páchán soustavně a v přítomnosti několika osob. Upozorňuji vás, že křivá výpověď je zákonem postižitelná.“ Odpověď: „Protestuji proti tomu, že mě zde policie zadržuje od šesti ráno, aniž bych se mohl najíst a napít. Ani jednou jsem nesměl opustit celu, když jsem chtěl vykonat potřebu.“ Otázka: „Proti instituci, která s vámi vede trestní řízení, máte právo podat stížnost. Ostatně není žádoucí vás zadržovat. Vaše časné předvedení zdůvodňují zájmy tohoto řízení.“

...

Když se za Cohenem v šest hodin ráno zavřely dveře vězeňské cely, cítil se takřka zcela udolán dvěma zdánlivě protichůdnými potřebami. Zaprvé jej trýznila žízeň, měl zcela vyprahlá ústa a svíral ho pocit, že se zadusí, pokud se ihned nenapije. Současně pociťoval tlak ve střevech, přičemž si jasně představoval, jak si ona tmavá masa razí cestu tělem, jak se dere směrem k řitnímu otvoru a jakou strašlivou silou se vzpírá vůči svěračům. Těžce litoval, že svou potřebu nevykonal dřív. Policie jej však vytáhla z postele už v půl šesté a na záchod ho nepustili ani jednou; jako by se báli, že by mohl uprchnout záchodovým okénkem přes světlík.

Rozhlédl se po cele. Na základě svých poznatků z literatury se domníval, že zde někde musí být kýbl tak jako v žalářích carského Ruska nebo v Maďarsku za časů Horthyho. Kromě pryčny zde ale nebylo nic. Rozběhl se ke dveřím a zaklepal na ně kloubem ukazováčku. Silné bukové dveře jeho klepání zcela pohltily. Začal proto do nich tlouci pěstí, ale i tohle bušení mohlo ven dolehnout nanejvýš jako slabé ťukání. Stejně silně bych musel zabušit na to zamřížovaný okno támhle nad pryčnou, pomyslel si Cohen. To však bylo příliš vysoko. Postavil se tedy na špičky, přimáčkl ústa na špehýrku a zatímco ho nahoře sužovala žízeň a dole lejno hrozilo explozí, začal z plna hrdla řvát: „Stráž! Stráž!“

I tohle byl způsob literární reminiscence, potažmo citát z Hraběte Monte Christa. Nakonec mu nebylo vůbec jasné, jak tyhlety oslovovat. Po několika nekonečných sekundách se ve špehýrce objevil obličej bachaře neurčitého věku a s krychlovitou lebkou. „Co chcete!?“ zařval. „Mám žízeň a musím naléhavě na záchod,“ odpověděl Tamás Cohen tónem, jaký byl vzhledem k dané situaci zdvořilý a klidný. „To je váš problém!“ odvětil bachař. „Vyčkejte, až přijdete na řadu.“ S těmito slovy zmizel a Cohen vykřikl zoufale a marně: „Tak se přece vraťte!“

Posadil se na pryčnu, svíjel se, oběma rukama masíroval nafouklé břicho. Při dotyku připomínal jeho jazyk spálenou houbu. Myslel jen na to, jaká je ta svoboda velká věc. Kdekoliv jej někdy v životě přepadla urgentní tělesná potřeba, mohl ji vždy bez potíží vykonat. Když byl na cestách, šel na záchod do restaurace či do hospody, a sklenku vody dostal v jakékoliv lékárně. Až doposud ho ani ve snu nenapadalo, že by existovalo i takové tupohlavé zvíře, navíc pověřené rozhodovat o tom, zda-li a kdy vyhoví přáním jeho těla, že by jako dítě z nějakého výchovného ústavu musel škemrat u svého sadistického vychovatele o svolení jít na malou či velkou stranu,.

V naději, že tím získá čas a zklidní i své běsnící vnitřnosti, začal svlékat svůj pršiplášť. Při pohybu mu zašustěl ve vnitřní kapse jakýsi papír. Vzpomněl si, že je to číslo literárního týdeníku „Élet és Irodalom“, které zakoupil minulý týden, avšak dosud nepřečetl; to mu na rozdíl od klíčů, občanky, hodinek a tkaniček nevzali. Vytáhl noviny z kapsy, načež jej napadlo jediné možné řešení.

Aniž by spustil oči ze špehýrky, rychle si stáhl kalhoty. Rozprostřel noviny na podlahu, kus z nich utrhl a v duchu prosil o odpuštění některé uznávané autory. Pak si dřepl a ulevil explozivním způsobem. Vypařující se hmotu pečlivě zabalil a položil vedle pryčny. Přitom spokojeně konstatoval, že i žízeň polevila. Pomalu se uklidnil a posadil se na kraj pryčny.

„Přece jenom jsem neměl míchat ryzlink s meruňkou,“ přemítal Tamás Cohen, když si snažil zpětně vybavit průběh včerejší noci ve Stoleté restauraci. Ostatně na výčitky teď už bylo příliš pozdě. Vzpomínky mu splývaly v jednu velkou kaši: dotěrně hlasitá cikánská muzika, působivé osvětlení, bujará rozjařenost svatebčanů z vedlejšího sálu, rozhovor, jenž se točil kolem Heinricha Bölla a Ulriky Meinhofové, Brandtova pokleknutí ve Varšavě a nejnovější dlouhohrající desky Udo Lindenberga.

Sama nevolnost vyvolaná alkoholem vypadala jen jako vedlejší účinek nějakého jiného pocitu; totiž pocitu oné jemu cizí svobody, od níž byli odděleni ostnatým drátem a minovým polem. Každičký projev toho západoněmeckého reportéra, jeho způsob vyjadřování, pohyby, úsměv, už samy jeho atributy – japonský magnetofon, silný parfém s omamně neznámou vůní, aktovka s číselným zámkem, ty ručně balené cigarety - to vše na Cohena působilo jako signály oslnivé, vyspělé civilizace, v jejímž chápaní sebe sama se jeho vlastní svět odrážel jako ještě nuznější, ještě infantilnější, než jej beztak už sám vnímal. Představoval si Dörnerův byt v Mnichově, jenž by ve srovnání s rezidencí strýce Daniho jistě obstál - zato porovnání s Cohenovým bezútěšným jednopokojovým podnájmem u pana Huzliho, kam se uchýlil po rozvodu s Évou Lázárovou, rozhodně nesnese.

Ano, tento báječný život působil opravdu opojně. Tamás Cohen o něm bezustání blouznil na zadním sedadle minibusu volkswagen, do kterého Döner všechny pozval, aby je předtím, než vyhledá svůj pokoj v hotelu Gellért, postupně rozvezl domů. Csató, jehož nemohlo větší množství alkoholu vyvést z míry, byl touto žurnalistovou kosmopolitní velkorysostí nadšen již o poznání méně. Po celou dobu sledoval zadním okýnkem minibusu žigulík číslo AB 3047, Cohenova žvatlavého obdivu vůči svodům Západu si vůbec nevšímal a jen suše podotkl: „Hnutí ještě nevzniklo, ale stoupence už máme.“

...

„Co vůbec vědí a na co se mě budou ptát?“ Tato banální, ačkoliv zcela nová obava naplno zaměstnávala mysl Tamáse Cohena, zatímco těsnou celu pozvolna zamořoval puch z exkrementů, jenž již nebylo možné ignorovat. A třebaže ona „neslučitelnost“ ryzlinku s meruňkovicí nabízela pro právě vykonaný úkon zdánlivě uspokojivé vysvětlení, musel si Cohen přiznat, že jeho střevní nervozitu ovlivnil i strach.

Takový výslech viděl dosud jen na plátně. Třeba v sovětských filmech jeho dětství, kde gestapák s dobytčím výrazem ve tváři mučil mladého komunistu. Bylo jasné, že to, co by se mu zde mohlo stát, bude asi sotva tak brutální. Nicméně bylo třeba brát v potaz, že užití fyzického násilí vůči nepříteli patřilo odjakživa k tradicím budovy, do které ho zavřeli. Napadaly jej teď všechny školní a univerzitní zkoušky, které kdy absolvoval, neboť ani tenkrát nikdy netušil, na co se ho budou ptát a jaký výkon se od něj očekává.

I když se ho u maturity nebo u přijímacích zkoušek na univerzitu ptali na určité znalosti a dovednosti, přičemž úspěch či nezdar závisel především na tom, jak přesvědčivě je dokáže podat a předvést, tak v této momentální, nedobrovolné zkoušce šlo o dosažení pravého opaku: ze skličujícího množství informací, jež se nahromadilo během čtyř měsíců pravidelného kontaktu s Ákosem Csatóem, sdělit co nejméně.

Až nyní pochopil, jak nebezpečné tyto vědomosti vlastně jsou: Marxovy citáty, telefonní čísla, tituly propašovaných zakázaných knih, kompletní teorie z hospodských sezení, náhodně vyslechnuté intimity všeho druhu - všechna tajemství, jimž Tamás Cohen nepřikládal doposud žadný větší význam.

A tato zkouška se lišila od svých školských předchůdkyň i do té míry, že strýci Danimu bude neobyčejně těžké vysvětlit její výsledek nebo už samu skutečnost, že se vůbec koná. Strýci Danimu, jedinému člověku, kterému Cohen důvěřuje a jehož důvěru si přál. Co by tomu asi strýček Dani řekl, kdyby tuhle tmavohnědou budovu Tamás Cohen opustil dnes odpoledne, za tři dny nebo až za rok v září? Ale to je teprve jen zkouška! Potom musí strýci vysvětlit, jak to, že se dostal někam, kde nemá mladý komunista per definitionem, za kterého jej strýc Dani stále pokládá, vůbec co pohledávat a kde mají své pravé místo jen zakuklení kontrarevolucionáři.

A k tomu navíc ten zatracený malér s jeho vnitřnostmi, taková ostuda! Až otevřou dveře, hned si všimnou, že to tu posral jak pes z ulice. Vysmějí se mu, poníží ho, bude muset uklidit své výkaly a oni pak budou vítězoslavně konstatovat, že se podělal čistě ze strachu, že se jim povedlo nahnat mu strach, zlomit ho nebo dokonce snad i naverbovat! „Bože,“ úpěnlivě zaprosil Cohen k možná přece jen vyšší instanci, než je blížící se hrozba - ačkoli pro něho vlastně takováto instance neexistovala, „poraď mi, jak se mám chovat, jak mám čelit všem výhružkám a vlastnímu strachu.“

Náhle ho napadlo, že už v dětství mu dokázal povolit svěrače nejenom strach, ale také vzdor. Když mu bylo pět, kvůli pokusu o zapálení záclony jej rodiče zavřeli do jediného pokoje v jejich bytě v Hernádské ulici a ve studené kuchyni si pak hráli na všemocné bachaře. I tehdy marně bušil na dveře a až po dlouhém, zarputilém vzlykotu si na ně vymyslel nemilosrdný trest. Vykadil se na podlahu doprostřed pokoje. A ačkoliv jej později opět trestali odpíráním náklonnosti či výpraskem, už nikdy se ho neodvážili zavřít.

Cohen užasle pozoroval hovno zabalené do novinového papíru. Ne, on se nemá za co stydět. Bude čelit všem pokusům o vydírání a vyhrožovaní a bude myslet na onu epizodu z dětství. Nebude jim oponovat marxismem tak, jak to pravděpodobně udělal Csató, ale jen tou hnědou masou, kterou si skutečně zaslouží. A když zvenčí zaskřípal klíč v zámku a strážník s krychlovitou lebkou ohrnul nos a rozkázal mu vyjít na chodbu, zmocnil se Cohena příjemný pocit vítězství, jemuž ještě před malou chvílí předcházel stud: „Posral jsem jim celou celu.“

V tento den dosáhl šestadvacátého roku života.

(s. 101–108)