V březnu 2005 byl do německých kin uveden snímek Das Leben der Anderen (Život těch druhých) režiséra F. Henckela von Donnersmarcka a rázem se stal nejúspěšnějším filmem roku jak u diváků, tak filmové kritiky. Drama z prostředí východoněmecké tajné policie Stasi je první výpovědí o zločinných praktikách komunismu, jež se dokázalo oprostit od věčné „ostalgie“, tolik příznačné i pro českou a maďarskou tvorbu, a navzdory „hollywoodskému“ scénáři přitom neztratit na autentičnosti. Takřka současně s filmovou premiérou vyšel německý překlad románu Györgye Dalose Brigáda Balaton (Balaton-Brigád, 2005), zachycující životní bilanci bývalého důstojníka Stasi. Pakliže film pojednává o tom, jak „zlý“ agent procitne a začne režimu vzdorovat, Dalosův příběh poodhaluje smýšlení člověka, jenž zůstává vůči systému loajální i po jeho ztroskotání. Bigotní přisluhovač režimu, či jen oběť vlastní ideologie? Provokující téma se dočkalo průlomového literárního zpracování v nejnovějším románě renomovaného maďarského autora, jehož Stasi nespustila z očí až do pádu své moci.

Maďarsko bylo pro východní Němce (stejně jako pro nás) jednou z mála dosažitelných destinací připomínajících Západ. Skýtalo nejenom možnosti pestrého nákupu, ale především i šanci na znovusetkání se západoněmeckými příbuznými a přáteli. K takovýmto kontaktům docházelo zejména v kempech a letoviscích u Balatonu. Zdá se být proto logické, že se už v šedesátých letech Stasi rozhodla vyslat ke břehům „maďarského moře“ speciální jednotku, mající za úkol tyto kontakty sledovat. Počet návštěvníků rok od roku vzrůstal, přičemž v roce 1988 Balaton navštívilo přes osm set tisíc východních Němců. Poslání „brigády Balaton“ se tak stávalo čím dál tím obtížnějším, v srpnu 1989 - v předvečer otevření hranic Maďarska s Rakouskem - pak zcela absurdním. Do této osudné sezóny je zasazeno i vyprávění Josepha Klempnera, fanatického čekisty s maďarskými kořeny.

Klempner je zlomený, sociálně izolovaný muž, opuštěný ženou i dcerou. Svému ztroskotání se snaží ulehčit tím, že o něm vypráví během sedmi vycházek svému jedinému příteli: zkomírajícímu jezevčíku Hugovi. Jen pes je ochoten naslouchat, jen on jej může pochopit. Ironie tohoto posluchače pramení z paralel na Klempnera samého, stále věrného stoupence Firmy (Stasi), stejně jako i z Hugova exitujícího stavu, který se tolik podobá situaci NDR z léta ´89.

V listopadu 1988 zažívá pětapadesátiletý Klempner vrchol své kariéry. Je povýšen na kapitána a pro nadcházející sezónu jmenován náčelníkem severní brigády Balaton. Po pětadvaceti letech služby konečně dostává místo, po kterém tak dlouho toužil (vlastně ani nechápe, proč mu jej nepřidělili už dříve). Těší se nejenom na Maďarsko, svou rodnou zemi, odkud jej po válce vyhnali a kam se už pak nevrátil, ale především na to, jak si odpočine od stresujícího Berlína. Těsně po jeho jmenování totiž vyšlo najevo, že jeho nezletilá dcera Tamara má poměr s chilským studentem, který žije v Západním Berlíně a je navíc zavilým trockistou! O tomto výchovném pochybení se samozřejmě dozví Klempnerův nadřízený, od něhož dostává ultimativní rozkaz podávat o dceři pravidelná hlášení. Klempner stojí před životním dilematem. Uhájit soukromí rodiny nebo zachovat věrnost pánu? Nad vypáčením šuplíku Tamařina psacího stolu sice chvíli váhá, ale nakonec si své rozhodnutí dokáže zdůvodnit: „Kdo by měl otci za zlé, že se jen trošku porozhlédne v pokoji své dcery?“

Vír dějinných události této „poslední sezóny“ s sebou strhává i kapitána Klempnera. Žena se dozvídá o jeho nevěře na Balatonu a natrvalo od něj odchází. Tamara, poté co se seznámí s akty „Venceremos“ a odhalí otce jako svého hlavního špicla, s ním přerušuje veškerý kontakt. Klempner stojí před otázkou, jak se se svou minulostí vyrovnat. Je si vědom toho, že na vině není režim, ale jen on sám. Svého činu upřímně lituje, snaží se jej odčinit, to vše však nestačí. „No jo, můžeme ale napravit náš zločin bez toho, aniž bychom se přiznali? (...) Zůstane-li zločin tajemstvím, nedá se ani napravit. A dřív nebo později se o něm musí promluvit.“ Takto odhodlán vytáčí číslo Tamary a doufá, že mu tentokrát nezavěsí.

Postava Dalosova (anti)hrdiny ve čtenáři zanechá dosti rozporuplné pocity. Zatímco Klempnerovo vědomí viny a zároveň nemožnost jejího odčinění v nás vzbuzuje jistou lítost, jeho kategorické přesvědčení o správnosti režimu („Kdyby byl, sloužil bych mu i dnes.“), vyvolává nekonečnou hrůzu. Klempner je konstruktem mašinérie, která od něj očekává „čekistické ctnosti“ i v okamžicích jejího nevyhnutelného konce. Jestliže je tedy pouze věrným psem bez kritického myšlení, není pak i obětí svého pána, který jej nutí špehovat se špehy v patách a drží tak v šachu? A co ostatní agenti? Taky jen věrní psi?

Dalos ve svém brilantním psychogramu, tolik dramatickém a groteskním zároveň, přenechává odpovědi na tyto otázky samotnému čtenáři. Otevřený konec románu není náhodný. Vždyť příběh stále pokračuje a tito lidé žijí mezi námi! György Dalos (*1943) je člověkem, který nástroje bolševické moci zakusil na vlastní kůži, a snad i právě proto jsou jeho hrdinové vždy konftontováni s absurditou totality. V roce 1968 byl odsouzen v tzv. budapešťském procesu maoistů a až do pádu komunismu nesměl publikovat. Že o něm Stasi vedla spis, se dozvěděl až v devadesátých letech. Že tyto dokumenty budou jednou inspirací pro román, o tom nemohly mít tehdejší bezpečnostní složky ani potuchy. O maďarsko-německé špionážni spolupráci Dalos publikoval i historickou studii. Na český překlad Brigáda Balaton teprve čeká.