Když vyšel povídkový soubor Želary, mělo se za to, že příběhy zavádějící čtenáře do beskydského prostředí byly autorčinou prvotinou. Hovořil tak i přebal knihy, jehož rukopisu se po několika peripetiích nakonec ujalo nakladatelství Paseka. Po Želarech, za něž Květa Legátová (* 1919) získala Státní cenu za literaturu (2002), následovala nádavkem novela Jozova Hanule, která byla původně napsána jako scénář pro dostatečně známý a oceněný film Ondřeje Trojana (jmenoval se rovněž Želary). Autorka úspěšných knih ale publikovala už na přelomu padesátých a šedesátých let dvě prózy pod pseudonymem Věra Podhorná. V té době, ač vystudovala dvě vysoké školy, už měla za sebou zkušenost učitelského povolání ve vesnických jednotřídkách a právě tehdy jí vydali soubor črt Postavičky a román Karla Dabrová. Vedle toho Květa Legátová, občanským jménem Věra Hofmanová, už od studentských let psala hry, z nichž část byla realizována v rozhlase nebo v televizi. Některé z nich také vyšly v souborech Pro každého nebe (2003) a Posedlá a jiné hry (2004).

Poslední kniha Nic není tak prosté poodkrývá další stránku z autorčiny tvorby. Najdeme v ní čtyři povídky detektivního charakteru, které spojuje postava mladého poručíka Ryšky. Nutno říci, že od podstaty dramatu až tak vzdálené nejsou, neboť způsob, jímž je vedeno vyšetřování bezúhonného strážce zákona, z nich dělá povídky konverzační. Nejobsažnější z nich, Vraždy v lomu, by dost možná obstála i jako samotná kniha, a to nejen kvůli stostránkovému rozsahu, ale i proto, že Květě Legátové sedí víc děj, který je zasazen v přírodě nežli v městské lokaci, resp. v činžovních bytech. Opuštěný lom, do něhož se řítily nešťastné oběti, je nosný svou atmosférou, je to místo, které posiluje záhadu nevyřešeného zločinu netečným živlem tiché a všeobjímající přírody, v níž se člověk cítí patřičně osamělý a odkázaný sám na sebe. Právě tudy do povídky z povzdálí doléhají ozvuky Želar. A co je možná podstatnější: narozdíl od zbylých povídek od začátku víme, že se na místě vyšetřování opravdu stal zločin, k jehož pachateli zpočátku nevedou žádné stopy. A jelikož se v průběhu děje na dně lomu nacházejí stále nové oběti, tajemství, které chceme společně s Ryškou odhalit, doprovází zneklidňující přítomnost potenciálního nebezpečí.

V dalších třech povídkách přihlížíme samotné psychologické stránce konverzační pře – což jen dokládá jejich původ, neboť byly původně taktéž napsány pro rozhlas a v jednom případě pro televizi. V důsledku Ryškovy rozpačitosti i nezkušenosti sledujeme poručíkovo tápání a nátlak při policejním výslechu, v němž se zprvu jedná o banalitu (jakou je třeba zmizení kožichu v Případu Vlastimil), jež ovšem přeroste v peripetii daleko zamotanější. Další ilustrací charakteru zbylých textů může být povídka Výslech profesora Mrože, jejímž tématem se kromě nevyjasněného úmrtí stává spor o Ryškovu dedukci, který má být vyhroceným psychologickým zápasem mezi jím a nadutým, byť bystrým podezřelým.

Úskalí takového autorského postupu spočívá v tom, že zatímco se nezkušenému poručíkovi ona bezelstná gesta zdají prolhaná, přesto někdy prolhaná nejsou (či naopak), což čtenář místy tuší dřív než poručík, jenž by měl mít podle klasického detektivního žánru před čtenářem náskok. Ryška ovšem díky své bystrosti ze všech slepých uliček nakonec najde včas správnou cestu a k potěšení čtenáře odkrývá pečlivě utajené motivace vyslýchaných osob, a tudíž smysl všech nejasných případů.

Květa Legátová v povídkách zkrátka oprašuje starou známou pravdu, že nic není tak prosté a skutečnost je mnohdy složitější, než se zdá – a než někdy tuší i hlavní hrdina. Ačkoli Legátová jednotlivé povídky napsala – stejně jako Želary – už o mnoho let dříve, je dobře, že vyšly, neboť kromě ilustrace autorčiny bohaté tvorby jsou příjemným a v dobrém slova smyslu odpočinkovým čtením.