Květa Legátová se s prózou Želary proslavila nejen proto, že tyto povídky napsala až po sedmdesátce (narodila se 3. 1. 1919), ale především proto, že kniha byla roku 2002 vyznamenána Státní cenou za literaturu.

Devět povídek provázaných geniem loci smyšlené beskydské vesničky Želary (pravděpodobně jde o Starý Hrozenkov) a také mnohými zkarikovanými postavičkami, spojuje i specifický literární projev autorky - "starý" spisovný, zároveň však poetický jazyk a krátké, mnohdy útržkovité věty, které mohou na některých místech znít až sentimentálně či naivně a které ještě více podporují nedořečenost, nejasnost a zamlženost jednotlivých příběhů. (Čtenář má chvílemi opravdu problém se v dané situaci zorientovat, občas se ve změti všech událostí a postav trochu ztrácí...). Velice často je u Legátové důležitá momentální nálada nebo pocit, k tomu ovšem není potřeba žádného velkého metaforického opisu: "V duši prázdnota. Srdce bije tiše, skoro těžkopádně, na míle kolem je pusto a mrtvo. Moci tak prodřímat život beze snů, sladce zemdlen a vyčerpán, moci se dívat a nevidět, poslouchat a neslyšet, vnímat svět jediným smyslem, který jsme dřív neměli a který se v nás probudil, zatímco hlava je prázdná a v hrudi to tiká..."

Dalším podstatným aspektem jejích próz je čas - přirozená součást lidského života, stejně tak jako narození nebo smrt. Tento přirozený tok věcí, folklórních i světských událostí a přírodních dějů je postaven do opozice sevřené vesnické komunitě, která dokáže být díky svým pokřiveným představám o světě založených na zastaralých stereotypech a neustálé podvědomé kontrole svých blízkých a sousedů velice zlá, nekompromisní a krutá. Kniha je nasáta nejen erbenovskou kletbou viny a následného zaslouženého trestu nebo pravidlem barbarské pospolitní společnosti "oko za oko, zub za zub", ale i odvěkou lidskou pověrčivostí: "Lipkům přestaly nést slepice. To znamená, že bude ještě dlouho zima, ačkoli na řece již pukají ledy a Slávek přinesl první bledule..." A také podvědomým strachem z nadpřirozených sil, které mohou vystupovat jak v podobě nemocí a zlých duchů, tak i ve vynálezech, "monstrech" a "netvorech" moderní společnosti, jakými je třeba důl Anna Marie.

Přestože do pevně ohraničeného světa malé vesnice, stejně třeba jako ve Stasiukových Haličských povídkách, proniká princip moderní společnosti, příroda a její síly stále kralují - ať už v postavě kořenářky Lucky Vojničové, která si udržuje před každým obyvatelem přirozený respekt, nebo v podobě již výše zmiňované smrti jako toho nejspravedlivějšího konce. Někdo zemře, někdo nový se narodí. Vše plyne dál... "Na Viléma Svojsíka padá dívčí stín. Vilém umírá. Barborky za oknem kvetou jako bláznivé."