Z české samizdatové produkce zajímaly literární vědce doposud nejvíce pražské edice. Moravský samizdat,[1] pod nějž spadá i olomoucký, není tolik prozkoumán. Z Olomouce je asi nejvíce známý editorský projekt nazvaný Texty přátel.[2] Do skupiny autorů, kteří jsou provázáni s touto vydavatelskou sérií, patřil básník a duchovní Rostislav Valušek (1946),[3] který zároveň vydával vlastní almanach nazvaný Enato. Tento almanach začal vycházet v roce 1984, pokaždé v nákladu deseti exemplářů. Vyšlo osm svazků či čísel, každý z nich se skládal z pěti až šesti strojopisných sešitků, společně s přiloženými obrazovými přílohami. Materiály, které byly do almanachu zařazeny, předtím nebyly nikde publikovány a jednotlivé výtisky byly rozdány autorům. Existovala zároveň Knihovna Enato, v níž se vyskytovaly dva knižní výtisky.[4]

Enato je spíše almanach než časopis. Seriózním pokusem o vydávání časopisu, a to převážně literárního, byl Ječmínek, na kterém se podíleli lidé jako Valušek a další tvůrci z mladší, teprve dospívající generace okruhu Textů přátel.

„V říjnu roku1981,“ píše jeden z nich, „se skupina olomouckých přátel (z počátku to byli Pavel Opelík, Tomáš Tichák, Ladislav Šenkyřík, Oldřich Fogl a Václav Burian) rozhodla vydávat samizdatový časopis psaný na stroji nazvaný Ječmínek, který měl být věnován literatuře a literární publicistice. Měsíční periodicita skončila po čtyřech výtiscích. Do roku 1987 vyšlo osmnáct čísel, vždy v nákladu deseti dvaceti exemplářů. (…) V červnu 1985 se objevilo poslední, v pořadí dvanácté číslo s tímto názvem, a další číslo se již jmenovalo K vánocům 1985, přestože mezi zasvěcenými stále fungoval starý název. Následný výtisk se jmenoval Jaro v Olomouci 1986 a poslední tři čísla (1987/1–3) vyšla pod názvem Listopad. Z počátečního názvu a kontinuity v číslování sešlo nejen kvůli bezpečnosti, přestože od ledna 1983 (čili od čísla 7) byla většina textů publikována pod pravým jménem či čitelným pseudonymem, zatímco do té doby byly používány pseudonymy nedešifrovatelné.“[5]

Titul časopisu byl odkazem na moravskou pověst – obsaženou ovšem v Jiráskových Starých pověstech českých –, kterou zná snad každé malé dítě. Vypráví se v ní o zlém králi, který vyhnal svou těhotnou ženu do ječmenných polí, odtud se také vzalo jméno záhy narozeného syna – Ječmínek. Ječmen poskytl azyl matce i nemluvněti. Jirásek popisuje proroctví starého poustevníka, které hlásal před jeho otcem: „Pro své hříchy a vlny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. Věz, že ho nenajdeš, ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůř sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkrát přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma.“[6] Jirásek také píše, že podle lidové legendy chodil Ječmínek mezi prostý lid, aby ho utěšoval. Díky svému čarovnému plášti byl neviditelný, a „žádný ho neviděl, leda ten, u kterého on sám chtěl, aby ho viděl.“[7]

Při výběru názvu časopisu je vyzdvižen jeho moravský charakter, který má zdůraznit místo vzniku periodika, politické asociace (Ječmínek se objevuje, když je lidu zle, přináší útěchu, ale vidí ho pouze ten, u kterého on sám chce, aby ho viděl, ti, kteří ho pronásledují, ho nevidí) a odkaz k literatuře, na kterou můžeme narazit v dětském pokoji, protože tam se obvykle Jiráskovy Staré pověsti české nacházejí. Václav Burian k výběru názvu podotýká:

„Chtěli jsme, aby byl název trochu legrační, ale zároveň sebeironický, jakýkoli název s intelektuálním podtextem nám neseděl. Legenda o Ječmínkovi je takovým regionálním a méně patetickým ekvivalentem legendy o blanických rytířích, také je v ní obsažen motiv putování, který je znám v příbězích mnoha evropských kultur, namátkou mě teď napadají například rytíři z Giewontu. V názvu měla být zároveň vyjádřena i jistá regionalita periodika.“[8] Ladislav Šenkyřík na tuto otázku tvrdí: „Shledali jsme, že tento název nejlépe vystihuje naši hanáckou, avantgardně-konzervativní identitu, na kterou jsme byli hrdí (a dodnes jsme).“[9]

Burian doplňuje, že si mladí nadšenci kladli za cíl vydávat především právě časopis. „Chtěli jsme, aby v něm byl prostor pro poezii, ale i pro prózu, fejetony či krátké komentáře.“[10] Zároveň doplňuje, že co se týče jakýchkoli vzorů z českého samizdatu, neexistovalo zde nic podobného, poněvadž na počátku 80. let měla většina samizdatů podobu almanachů či antologií textů (podotkněme ještě, že od roku 1979 vycházelo pražské undergroundové Vokno, které však záhy přestalo existovat, neboť se jeho tvůrci ocitli ve vězení). Podle Buriana bychom mohli hovořit spíše o jisté inspiraci u časopisů z 60. let či u předválečných periodik, například u liberální, kulturně-společenské Přítomnosti Ferdinanda Peroutky.

Po stránce tematické mělo jít o různorodé periodikum, přesto se však mělo týkat především literatury – společenské či politické tematiky sensu stricto v něm bylo poskrovnu. „Většinu těch lidí,“ konstatuje Burian, „by už po sametové revoluci čistě politický časopis nebavilo dělat, což dokazuje i jejich pozdější osud. Svoji roli však sehrál také strach, zvláště potom na takovém malém městě, jakým je Olomouc. Vlastní politický názor jsme dávali najevo prostřednictvím nejrůznějších petic, takovou první byla v roce 1978 petice proti trestu smrti.“[11] Nutno podotknout, že ke všem číslům byla připojena poznámka: „Tento výtisk slouží k osobní potřebě těch, kteří se podíleli na jeho vzniku. Jakékoli šíření, kopírování (třebas jen jednotlivých částí) probíhá bez souhlasu autorů.“ Tato poznámka sice nebyla zárukou bezpečí, měla však být protiargumentem při případném pronásledování.

Rozhodnutí autorů vydávat časopis nebylo čistě náhodné. Lidé, kteří tvořili redakci a okruh spolupracovníků, se znali již dříve, někteří z nich se již dlouhá léta předtím snažili provozovat nezávislé divadlo, které se jmenovalo Bernardýn,[12] což ostatně způsobovalo četné problémy s StB. „Pokud si dobře vzpomínám,“ vypráví Burian, „tak právě v létě 1981 jsme měli s divadlem poměrně velké problémy. Byl to rok, ve kterém probíhalo mnoho výslechů, asi proběhla i nějaká domovní prohlídka a divadlo nemělo velkou budoucnost. My jsme však přesto chtěli něco dělat. Mám pocit, že kdokoli, kdo o to tehdy skutečně stál, měl neomezený přístup k samizdatu. A protože nám samizdat imponoval, chtěli jsme mít svůj vlastní, ve kterém bychom nejen otiskovali převzaté věci – to jsme koneckonců dělali již nějaký ten rok, minimálně od roku 1977, čili od Charty 77. Měli jsme však zároveň překladatelské i tvůrčí ambice, například Tomáš Tichák byl autorem a spoluautorem divadelních her našeho souboru. Časopis tedy vznikl přirozenou cestou.“[13]

Přestože se na tvorbě periodika většinou podíleli zástupci jedné generace, nebylo zamýšleno jako generační manifest: „Mám pocit, a je to možná můj čistě subjektivní názor,“ tvrdí Burian, „že v těžkých dobách jsou generační otázky přepychem, tím spíš, pokud jde o seriózní záležitosti, nemám teď namysli naprosto normální generační spory mezi rodiči a dětmi, zdali jsou dlouhé vlasy pěkné, nebo ne. My jsme samozřejmě všechny postavy Charty 77, jakými byli Jaroslav Seifert nebo Václav Černý, obdivovali, a neměli jsme sebemenší potřebu s nimi vcházet do generačních pří. Generační časopis v okruhu vlastních lidí jsme netvořili proto, že bychom nechtěli mít staré mistry, podporu, učitele a spolupracovníky, ale proto, že to bylo zakázané. Zvláště potom v takovém malém městě, jakým byla Olomouc, v tomto ustrašeném městě, kde návaznost na veškerý individuální intelektuální život překazila německá okupace a následný puč v únoru 1948, takže pouhé pomyšlení na to, že by kdokoli z oné nepočetné skupiny starších, kteří přicházeli v úvahu, s námi tvořil časopis, by bylo poměrně šílené. Většina aktivistů z osmašedesátého roku sice nekolaborovala, jejich rezignace však byla taková, že jsme od nich nemohli očekávat příliš. Jediným centrem s jakousi vlastní tváří a s potenciálem byla skupina křesťanských intelektuálů, o trochu starších než my sami. Chovali jsme k nim velké sympatie, naše zájmy však byly trochu odlišné, někteří z nás měli velice blízko k liberálům z První republiky, jiné fascinoval především jazz či rock, často se touto muzikou aktivně zabývali, byli jsme zkrátka trochu někde jinde.“[14] Rostislav Valušek, který patřil do zmiňovaného okruhu křesťanů, publikoval své básně také v Ječmínkovi.[15]

Prozaik, fejetonista, publicista, satirik a překladatel Jan Novotný (1944), který v Ječmínkovi také publikoval, byl starší než ostatní redaktoři časopisu. S Václavem Burianem se poznal přes svou matku, klasickou filoložku, k níž Burian chodil na soukromé lekce latiny. Novotný v té době již pracoval na brněnské univerzitě (v současné době zde působí jako profesor fyziky a matematické fyziky). Od něj Burian dostával první samizdaty, magnetofonové nahrávky vysílání radia Svobodná Evropa přepisované na psacím stroji, či například fragmenty Solženicynova Souostroví Gulag. Později za první čísla Ječmínka vyměňoval i zábavné veršované politické satiry. Jistou dobu mladý samizdatový redaktor dělal, že neví, kdo je autorem satir, a fyzik a satirik v jedné osobě se tvářil, že neví, kdo by se mohl podílet na vzniku časopisu a být jedním z jeho tvůrců.

Kdo tedy byli lidé, kteří redigovali a utvářeli Ječmínka, kdo byli jeho spolupracovníci?

Pavel Opelík, jak tvrdí Burian, který ho znal ještě ze základní školy, „byl pravděpodobně nejschopnějším ze všech, šlo o člověka s hudebním i literárním talentem.“[16] Studoval zároveň matematiku, a to nejenom ze zájmu, ale také proto, že byla dostupná ve srovnání s humanitními obory, které okupovali kolaboranti a na které se nedařilo lidem z nezávislých kruhů dostat ani přes čistý kádrový profil rodičů (děti rodičů, kteří byli po roce 1968 vyloučeni z KSČ, neměly šanci). Opelík krátce po vzniku Ječmínka spáchal sebevraždu. „Nechci utvářet nepravdivou legendu,“ konstatuje Burian, „podle mě však jeho smrt neměla nic společného s činností české StB. Mohlo to mít jistou spojitost s tlakem bezútěšné doby. Dodnes si to neumím vysvětlit.“[17]

Sám Václav Burian (1959), syn poslance na sjezdu KSČ, který byl v době normalizace anulován, si mohl nechat zdát nejen o vysokoškolském studiu, ale také onáležité střední škole, a musel se spokojit s učilištěm. V dobách Ječmínku pracoval jako hlídač. Dnes se živí jako překladatel, novinář, kritik, publicista a vydavatel. Od listopadu 1989 publikoval již oficiálně. Byl redaktorem kulturních časopisů Arch A5 a Notes, olomouckých Hanáckých novin, týdeníku Literární noviny či časopisu Scriptum, v rámci něhož připravil mj. i speciální číslo věnované polské literatuře. Zde také se značnou pravidelností komentoval polské kulturní novinky a publikoval vlastní překlady z polštiny. V současné době rediguje kulturně-společensko-politický časopis Listy, který navazuje na známé emigrační periodikum. Společně s Tomášem Tichákem je majitelem malého, ale ambiciózního olomouckého vydavatelství, které Listy vydává. Básně i básnickou prózu publikoval v různých periodikách. V Polsku se jejich překlady objevily v časopisech Literatura na świecie, Kresy, Przegląd Artystyczno-Literacki či Tygiel Kultury, v roce 1997 se v krakovském vydavatelství Miniatura objevil výběr z jeho poezie nazvaný Czas szuflad (č. Čas šuplíků, reedice z roku 2005). Jeho texty byly mnohokrát publikovány také v Tygodniku Powszechném. Burian překládá z polštiny, především básně a eseje Czesława Miłosze. Ještě jako samizdat vyšla jeho sbírka Miasto bez imienia (1969, Město beze jména), oficiálně potom vyšel básnický výbor Mapa czasu (1990, Burian je jedním ze tří překladatelů), překlad sbírek Świadectwo poezji (1992, č. Svědectví poezie) a Piesek przydrożny (2000, č. Pejsek u cesty) či soubor Traktáty a přednášky ve verších (1997, Traktaty i wyklady wierszem), zahrnující Traktat moralny, Traktat poetycki, Sześć wykladów wierszem (Etický traktát, Básnický traktát, Šest přednášek ve verších), k nimž překladatel připojil komentář, poznámky a doslov. Burian publikoval také svůj vlastní výbor polské aforistiky Lehčí kalibr (1994,

Lżejszy kaliber) a sbírku básní Karola Wojtyly Prameny a ruce či Verše a básnické meditace (1995, Źródła i ręce, Wiersze i medytacje poetyckie, na překladu této knihy se podílela Iveta Mikešová), překlad práce polského historika filozofie Czesława Głombika Czeski neotomizm lat trzydziestych (1995, Český neotomismus třicátých let), Historii literatury jidiš Chone Shmeruka (1996), práce Janusze Tazbira Protokoły mędrców Syjonu a Prawda czy falsyfikat (1996, Protokoly siónských mudrců, Pravda či falzifikát), prózy Andrzeje Stasiuka Jak zostałem pisarzem (2004, č. Jak jsem se stal spisovatelem) či básnické sbírky Ryszarda Krynického Kamień, szron (2004, č. Kámen, jinovatka, 2006). Společně s Olgou Polákovou, vdovou po olomouckém německo-židovském spisovateli Vlastimilu Arturu Polákovi, přeložil a upravil sbírku jeho próz a básní Bílá paní z ghetta (1996, Biała dama z getta). Publikoval volný rozhovor se známým politikem a politologem Jaroslavem Šabatou nazvaný Sedmkrát sedm kruhů (1987, Siedem razy siedem kręgów, spoluautorem knihy je Tomáš Tichák). Společně s Tichákem redigoval vzpomínky známé české herečky a aktivistky kulturně-politického undergroundu ze 70.–80. let Vlasty Chramostové (1999). Četné překlady polské poezie prezentoval časopisecky. V roce 1996 skončil olomouckou polonistiku a bohemistiku. Na této univerzitě dodnes přednáší (na katedrách polonistiky, žurnalistiky a politologie).

Tomáš Tichák (1957) studoval v době vzniku časopisu na strojní fakultě, přestože literatura ho vždy zajímala více. Po listopadu 1989 se věnoval hlavně novinařině a publicistice (v současnosti je redaktorem Listů), v Polsku byly jeho fejetony publikovány v Tygodniku Powszechném a v Tyglu Kultury. V Ječmínkovi Tichák publikoval kromě jiného fejetony a aforismy, které se podle španělského autora Ramona Gomeze de la Serny nazývaly gregerie (ze španělského greguerías).

Ladislav Šenkyřík (1957) vystudoval na olomoucké univerzitě matematiku, kvůli problémům s StB však musel přestoupit na Karlovu univerzitu. I tam mu hrozilo vyloučení ze studia, fakultu však nakonec zakončil. Později se živil manuálními pracemi a teprve po sametové revoluci se mohl věnovat tomu, co ho bavilo nejvíce – literárnímu překladu. V současnosti je jedním z nejuznávanějších českých překladatelů z angličtiny. V samizdatu vyšel jeho překlad básnické sbírky Charlese Bukowského Láska je pes… (překlady jeho básní publikoval již v Ječmínkovi – ve druhém čísle z listopadu 1981 a v srpnu 1984). Tento překlad později vyšel i oficiálně, stejně jako další autorovy knihy. Kromě toho Šenkyřík publikoval překlady prózy I. B. Singera, Iana McEwana, E. A. Poea, Anthonyho Burgesse a Vladimira Nabokova, či například Encyklopedii piva Michaela Jacksona. V Ječmínkovi kromě překladů publikoval i vlastní literární (básnické i prozaické) pokusy. Zároveň napsal text, který vyvolal velký rozruch mezi čtenáři, a mezi nimi i několik negativních ohlasů. Črtou nazvanou Jedna kultura (namísto manifestu) se ohrazoval proti malým požadavkům na neoficiální kulturu. Šenkyřík píše: „Nesmíme zapomínat, že neexistují dvě odlišné kultury, nelze používat dvojí metr. Neměli bychom se odvolávat na okolnosti,“[18] načež dodává, že „tvorba českého hudebního undergroundu bývá bohužel velmi často „hodnocena“ na základě vnějších okolností.“ Po převratu Šenkyřík publikuje vlastní texty spíše sporadicky.

Pavla Foglová (rozená Pužová, 1964) studovala také matematiku, studia však nedokončila. Po sametové revoluci absolvovala polonistiku. V Ječmínkovi publikovala překlady z polštiny a také vlastní poezii. Po převratu vyšel její překlad knih Hanny Krallové Zdążyć przed panem Bogiem (2000, Stihnout do pána Boha) a Taniec na cudzym weselu (2001, Tanec na cizí svatbě) a také povídková kniha Sławomira Mrożka.

Oldřich Fogl pomáhal v časopise nejen diskuzemi s jednotlivými členy redakce, využil však své manuální zručnosti a na jedné z obálek byla použita jeho náročná fotografická kompozice (únor, 1983).

Překlady z angličtiny publikovala v časopise kromě Šenkyříka i anglistka Světlana Obenhausová, která v současné době pracuje jako vědecká pracovnice UP v Olomouci a je specialistkou na teorii výuky jazyka a zároveň autorkou odborných prací na toto téma.

Grafické projekty v Ječmínkovi jsou povětšinou dílem Martina Buriana, Václavova bratra, který později emigroval do Rakouska, kde žije dodnes. Tam se nadále věnuje výtvarnému umění, přestože nepředstavuje základní zdroj jeho příjmů. Grafickou podobu časopisu dodávali svými fotografiemi také Eva Ticháková a Miroslav Urban. Urban, který je oproti redakčnímu jádru o něco starší, publikoval v Ječmínkovi i své vlastní texty.

Až na anonymní překlad jedné z písní Vladimira Vysockého se v časopise objevovaly překlady výhradně z angličtiny či polštiny. Václav Burian to vysvětluje tím, že „právě to nás zajímalo.“[19] Šenkyřík k tomu dodává, že „v úzkém okruhu spolupracovníků nikdo jiné jazyky dobře neovládal.“[20] Z překladů z angličtiny se v Ječmínkovi kromě již výše zmiňovaného Bukowského objevily i texty Leonarda Cohena, (únor-březen/1982), písňové texty Bruce Springsteena (leden/1982), texty Joni Mitchellové (únor/1983), blok věnovaný mladé anglické poezii s texty Petera Dalea, Iana Hamiltona, Johna Fullera, Glyna Hughese (červen/1984), písňové texty Boba Dylana a rozhovor ním (prosinec/1984) či próza Bernarda Malamuda (únor/1987).

.

Zejména díky Václavu Burianovi bylo mnoho prostoru v Ječmínkovi věnováno Polsku (nutno podotknout, že v českém samizdatu jako takovém bylo našemu státu věnováno mnoho prostoru). Již v prvním čísle (říjen 1981) byly publikovány překlady básní Czesława Miłosze ze sbírky Miasto bez imienia (1969, Město beze jména). Poté se zde objevily Miłoszovy básně ze sbírky Ocalenie (leden/1983) a fragmentem ze Ziemie Ulro (duben/1984). V listopadovém čísle z roku1981 nalezneme úvahy o filmu Andrzeje Wajdy Człowiek z żelaza (Člověk ze železa) stejně jako anotaci, že byl režisérovi udělen čestný doktorát na jedné z amerických univerzit. Lednové číslo z roku 1982 uzavírá úvodní část programu schváleného na I. sjezdu Solidarity. V Ječmínkovi se mj. objevily překlady písňového textu Jana Keluse (leden/1982), poezie Jacka Bieriezina (duben/1982), Rafała Wojaczka a Edwarda Stachury (srpen/1984), Zbigniewa Herberta (prosinec/1984), Stanisława Barańczaka (červen/1985), prózy Sławomira Mrożka (duben/1984 a červen/1985), Romana Brandstaettera (duben/1982), úryvky z knihy Kalendarz i klepsydra ( Kalendář a přesýpací hodiny) Tadeusze Konwického (březen-duben/1983), texty Leszka Kołakowského (duben/1982 a Jaro v Olomouci 1986) či poslední rozhovor s Witoldem Gombrowiczem (srpen/1984). Zájem přispěvatelů o Polsko byl tedy evidentní.

Přestože měl Ječmínek velmi malý náklad, nebyl znám pouze v místě svého vzniku. Ladislav Šenkyřík píše: „Časopis se zároveň dostával do rukou pochopitelně lidem ze samizdatu nejen v Olomouci, měli bychom si uvědomit, že okruh lidí spojených s neoficiální kulturou u nás byl mnohem menší než například v Polsku, lidé tu měli velký a často až absurdní strach. „Odvážní“ mladí lidé se však bez problémů a svým způsobem velice přirozeně seznamovali s texty Vaculíka, Havla či dokonce Seiferta, kterým jsme se náš časopis styděli vnucovat .“[21] Josef Štogr, který vydával pražský samizdatový časopis Možnost, se seznámil s Ječmínkem díky Šenkyříkovi, kterého poznal v jedné z pražských studentských menz. V hlavním městě, jak konstatuje Štogr, četl časopis okruh jeho přátel, jeho čtenáři byli „převážně mladí lidé ze strojárny, ale i z jiných oborů v okolí, lidé okolo Lázeňského hosta, do něhož jsem také přispíval, kontakty jsme měli i s mimopražskými centry, především v Táboře a v Plzni, tam všude samizdaty kolovaly. Měli jsme pocit, že nemá cenu, aby tyto věci ležely ladem, všechno se tedy půjčovalo a dávalo do oběhu. Důležité byly „jednorázovky“ – kdykoli přijel někdo z kamarádů, kteří se do Prahy dostávali zřídka, například z Prachatic nebo z opačného směru, z Ostravy, vždy si s sebou odvážel balík toho, co jsme právě měli doma. To byl naprosto standardní postup, tyto skupiny nebyly nijak systematicky organizované či uzavřené.“[22]

Václav Burian si nevybavuje žádné problémy spojené se Státní bezpečností, které by se týkaly časopisu (jinak tomu bylo v případě divadla či při podepisování peticí)[23] Ladislav Šenkyřík píše: „Proslulá sametovost české revoluce v roce 1989 se projevila například i masovým ničením tehdejších dokumentů Státní bezpečnosti (já sám jsem se při pátrání po mé složce dozvěděl, že byla zničena do měsíce po revolučních dnech v listopadu 1989), takže s jistotou nemůžeme říci nic. My jsme samozřejmě byli přesvědčeni o tom, že „agilní“ estébáci musejí o našem časopise vědět (o jejich všemoci jsme měli patrně velmi naivní a orwellovsky přehnané představy), a pokud si dobře vzpomínám, toto přesvědčení nás nakonec vedlo k tomu, že jsme přibližně po roce od vzniku časopisu začali publikovat pod vlastními jmény. Po studiu některých dochovaných materiálů je však velmi pravděpodobné, že o existenci Ječmínka neměli estébáci sebemenší ponětí. Je vidět, že jsme dobře vybrali titul, což mě velmi těší a přijde mi to výstižné. Vždyť i legendární hanácký král se proslavil především tím, že jako nemluvně zmizel v ječmenu.“[24]

Burian vzpomíná, že Ječmínek přestal vycházet z důvodů spíše pozitivních. „V roce 1987 vyšla ještě tři čísla, v tuto dobu se však začala rozšiřovat tzv. „šedá zóna“, v onom nepejorativním významu, který používáme i v Čechách. Mladší kolegové mě přizvali do časopisu Arch A5, Jiří Holý se snažil ve Svazu Českých Knihomolů uskutečnit publikování poezie Czesława Miłosze. Nejde o to, že bychom měli pocit, že vydáváním našeho samizdatu ohrozíme vydání těchto textů legálně, bylo jich však čím dál více a „vydávání“ časopisu, který by mohl mít při nejlepším náklad 34 exemplářů, postrádalo smysl. Alespoň pro nás.“[25][25]

Zanedlouho poté komunismus v Československu padl.

[1] Viz např. rozsáhlý blok materiálů v časopise Box: Moravský samizdat. Skupinový rozhovor. Sestavil a otázky kladl Pavel Petr. „Box” (1996/ 6). [2] O tomto projektu se zmiňuje Jiří Holý v textu o současné literatuře v kapitole o vzniku samizdatu. Viz Česká literatura od počátků k dnešku, sv. 4.: Od roku 1945 do současnosti (2. polovina 20. století), Praha, 1996, s. 14. Psal o něm zároveň autor tohoto článku – viz L. Engelking: Poezja Petra Mikeša w ołomunieckim samizdacie. In: Libor Martinek, Martin Tichý (ed.): Česká a polská samizdatová literatura. Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané v Opavě 13.–14. listopadu 2002, Opava 2004. A rovněž L. Engelking: Duchovní poezie Petra Mikeše v olomouckém samizdatu. In: Tomáš Kubíček, Jan Wiendl (ed.): Víra a výraz. Sborník z konference „...bývalo u mne zotvíráno...” Východiska a perspektivy české křesťanské poezie a prózy 20. století, Brno 2005. [3] Viz Bohumír Kolář: Básník, pro Vasila Biľaka celoživotně utajený. In: tentýž (ed.): Z paměti literární Olomouce, Olomouc 2004, s. 248–251. [4] K tématu Enato viz Václav Burian: Z olomouckého literárního samizdatu. In: Scriptum (1995/17–18), s. 55–56 , tentýž: O olomouckých samizdatových časopisech. http://www.vkol.cz/obzory/942_04.htm [5] Václav Burian: Z olomouckého literárního samizdatu, s. 55 [6] Alois Jirásek: Staré pověsti české. [7] tamtéž [8] Václav Burian v rozhovoru s autorem z 2. září 2006 ve Varšavě. Magnetofonový záznam se nachází v archivu autora. [9] Ladislav Šenkyřík v e-mailu autorovi tohoto textu z 3. října 2006 [10] tamtéž [11] Viz pozn. 8. [12] Viz Tatjana Lazorčáková, Jan Roubal: K netradičnímu divadlu na Moravě a ve Slezsku 60.–80. let dvacátého století, Praha 2003, s. 92–94. [13] Viz pozn. 8. [14] tamtéž [15] Rostislav Valušek: Básně. In: Jaro v Olomouci 1986, Olomouc 1986, s. 15–17 (samizdat). Přetisk in: Scriptum 1995/ 17–18, s. 13–14 [16] Viz pozn. 8. [17] tamtéž [18] Ladislav Šenkyřík: Kultura jediná (namísto manifestu). In: Ječmínek 1981/3, s. 1, (samizdat). Přetištěno in: Scriptum 1995/17–18, s. 19 [19] Viz pozn. 8. [20] Ladislav Šenkyřík, op. cit. [21] tamtéž [22] Josef Štogr v emailu autorovi tohoto textu ze dne 18. 9. 2006 [23] Viz pozn. 8. [24] Ladislav Šenkyřík, op. cit. [25] Viz pozn. 8.