Esejistka, publicistka a překladatelka knih z francouzštiny Ladislava Chateau (nar. 1950) už vydala řadu knih, z nichž si největší pozornost získal Vlak do Výmaru, poutavá kulturněhistorická koláž o francouzském literárním životě v době nacistické okupace.

Na tu nedávno navázala publikací Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory. Jak autorka uvádí, jedná se o eseje vycházející ze série jejích přednášek. Zaměřila se v nich na pět literátů (Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle), kteří svým příklonem k fašismu a antisemitismu „zle poškodili i svá jinak hodnotná díla“. A přitom nejsou tak známí jako Céline. V literárních souvislostech také obecněji sleduje francouzský antisemitismus od Dreyfusovy aféry až po konec druhé světové války.

Autorka připomíná možné generační pozadí této inklinace: někteří z nich se narodili kolem roku 1880 a vyrůstali pod čerstvým dojmem traumatu z porážky Francie roku 1870. I proto byli vychováni v duchu odvety, národního zanícení a nehynoucí „amour de la patrie“. „Později tito mladí lidé z venkova v Paříži dozrávají, studují na prestižních školách, získávají diplomy a touží po postupu na společenském žebříčku. Vláda Lidové fronty Léona Bluma je děsí, děsí je představa stávek, nepokojů a sociálních reforem, děsí je politický vývoj v bývalém Rusku, děsí je i uprchlíci ze všech končin světa hledající v zemi azyl.“ Nepochybně i proto podlehli šarmu Pétaina a jeho kolaborantského režimu a také poněkud selektivně vnímali skutečnost: když Pierre Drieu La Rochelle na pozvání nacistů navštívil koncentrační tábor Dachau, pochvaloval si prý, že tam panuje „obdivuhodný komfort a vlídná přísnost“.

V jejich přístupu k Německu bylo mnoho idealistického. Jak napsal roku 1943 Jacques Chardonne: „Ti, kdo dnes navštěvují Německo, jsou ohromeni jeho mládím, které má v sobě něco úžasného. Mládí, toť romantická doba, doba, ve které je možné vše.“ Tento aspekt zdůrazňují i jiní autoři, například ve starší (přeložené) knize Historie extrémní pravice ve Francii (Academia 1998) poznamenával historik Pierre Milza, že pro Brasillacha a jemu názorově blízké literáty byl fašismus spíše styl či estetický proud, romantické zaměření na to, co nazývali „poesií dvacátého století“.

Co měli antihrdinové z knihy Ladislavy Chateau společného? „Téměř každý z nich projevoval velmi silnou vazbu na svoji matku, dokonce až incestní, jak tomu bylo u Pierra Drieu La Rochelle i u Roberta Brasillacha. Mnohé z nich spojovala také nechuť k americkému způsobu života a zakořeněný dlouhodobý odpor k Britům.“ Což ale neplatilo absolutně, jak ještě uvidíme.

Chateau se snaží líčit tehdejší společenskou atmosféru odstíněně a postihnout i její komplikovanost: „Nejeden vichista byl protiněmecký“, nejeden antisemita byl v protinacistickém odboji. A rozhodující faktory mohly někdy kořenit právě v rodinných poměrech a vztazích. Například Ramon Fernandez, další z jejích antihrdinů, byl původně velký anglofil, který v začátku okupace vážně pomýšlel na to, že odejde do Londýna a přidá se k de Gaullovi. Ovšem v tom mu zřejmě nakonec zabránila jeho matka. Ta si nedovedla představit odloučení od syna, který v jistém směru suploval jejího životního druha.

Atmosféru vnitřně rozštěpeného národa Chateau místy zachycuje i nepřímo, například poukazem na manifestačně nošené symboly: „Rozhněvaní nejsou jen lidé, na kordy jsou i květiny. Bílý karafiát v knoflíkové dírce symbolizuje monarchisty a milovníky tradičních pořádků, chrpová modř se zalíbila antisemitům, šípková růžička zase stoupencům levice. Socialistické mítinky se červenají vlčími máky.“ (Později se ideový antagonismus zástupně projevoval i mezi „pravicovým“ baretem a „levicovou“ kšiltovku.)

Jestliže ale v knize Vlak do Výmaru autorka přinášela nečernobílý pohled (recenzentka Eva Voldřichová Beránková právem napsala, že se Chateau „vyhýbá jakýmkoli zjednodušujícím soudům a mravokárně zdviženým prstům“), o nové publikaci totéž bohužel říct nemůžeme. Charakteristiky jednotlivých spisovatelů (a jejich manželek) nejsou postupně budovány prostřednictvím drobných detailů, ale autorka tentokrát předkládá někdy i velmi přímočará a snad až příliš jednoznačná hodnocení: Brasillach prý byl „citově plochý, cynický a ve svém nitru omezený“, Élise, manželka Marcela Jouhandeaua, byla „hysterická a do sebe zahleděná bytost“. (Jouhandeau se s ní zřejmě oženil proto, aby oslabil zvěsti o své homosexualitě, které nicméně nebyly nepravdivé.) A Pierre Drieu La Rochelle „lehce vyměnil dobro za zlo“. (Brasillach byl po válce popraven, Pierre Drieu La Rochelle spáchal sebevraždu.)

Jestliže starší kniha sledovala jednotný chronologický postup, kdy se všichni zúčastnění setkávali v témže časovém proudu, přičemž podle Evy Voldřichové Beránkové využívala důmyslnou juxtapozici jednotlivých faktů a svědectví, v nové knize vypráví s každým hrdinou historii vždy znovu, což nutně vede k opakování.

Životní osudy i posmrtný život knih autorka doplňuje údaji o tom, kdo a kdy jejich díla zfilmoval, případně naznačením jejich spojitostí s Československem. Kupříkladu Edvard Beneš, tehdy ještě československý ministr zahraničí, poskytl roku 1934 Pierru Drieu La Rochelle a Ramonu Fernandezovi rozhovor, ve kterém mimo jiné český realismus coby národní rys vysvětloval naším keltstvím. A Karel Čapek se v obléhací scéně svého Loupežníka inspiroval nepokoji vyvolanými v Paříži roku 1899 nacionalisty a monarchisty. To, že mezi nimi byli i lidé, kteří se předtím pokusili o puč, podle autorky zdejší tisk přehlížel: „Žurnalisté na stránkách svých novin a časopisů raději své čtenáře okouzlovali a psali v těch nejlichotivějších barvách o sladké Francii.“

Vzhledem k tomu, že o antihrdinech její knihy u nás vyšlo textů velmi málo, je záslužné, že Chateau odkrývá i tuto odvrácenou tvář literární Francie. Její morální rozhořčení můžeme plně chápat, ale je škoda, že jej nedokázala literárně zpracovat a vyjádřit konstruktivněji a důmyslněji.