Poslední Šalevův román vzbudil, ostatně jako většina jeho knih, velký zájem veřejnosti. Netřeba podotýkat, že se čtenářská obec dělí na jeho příznivce a kritiky, téměř všichni se ale shodují na dvou věcech, které však nutně nemusí celý román deklasovat. Jde o jazyk a realismus.

Kritika se samozřejmě nevztahuje na autorův jazyk jako takový, neboť Šalev patří na tomto poli mezi skutečné virtuozy a je pro toto své umění velice ceněn, ale na jistou odosobněnost při líčení emotivně nabitých scén. To je samozřejmě pouze jeden úhel pohledu, který nemusí platit obecně pro běžného čtenáře, který po knize sahá kvůli autorově svébytnému humoru a barvitému jazyku, a ne aby zkoumal, zda-li bylo v té či které scéně možné použít intenzivnějšího vyjádření.

Druhá výtka je mnohem závažnějšího rázu. První tři čtvrtiny románu by se shodovaly s autorovým tvrzením, že protentokrát napsal naprosto realistický román. Poslední čtvrtina ovšem obsahuje jisté prvky, které jsou od reálného světa na hony vzdáleny. Běžnou logiku by zřejmě tolik nerušil fakt, že nakonec holubice začnou hovořit lidskou řečí atp., ale přepjatost některých scén. Řeč je hlavně o klíčovém momentu, kde se čtenář dozvídá chybějící fakta týkající se „tajemství početí“ hlavního hrdiny, Jaira Mendelsona. Ačkoli zrovna tato pasáž by se teoreticky v reálu odehrát mohla, je to krajně nepravděpodobné. Nicméně, jak již bylo výše řečeno, je-li tento fakt nedostatkem anebo předností celého románu, rozhodne samotný čtenář, kterého není v tomto ohledu radno podceňovat.

Jak již název knihy napovídá, důležitou roli v celém příběhu hrají holubi, a to holubi poštovní. Román obsahuje dvě příběhové linie. První se odehrává ještě v Palestině pod končícím britským mandátem, tedy během války za nezávislost. Hlavními hrdiny jsou mladí holubáři, ona je v Tel Avivu, chová a rozváží poštovní holuby na frontu; on – s holuby na zádech – doprovází vojáky do boje. Oba touží po tom, aby mohli být spolu, založit rodinu a vést poklidný život. To jim ovšem není dáno. Hrdinou druhého příběhu, který s prvním zprvu zdánlivě vůbec nesouvisí, je čtyřicetisedmiletý nešťastně ženatý průvodce Jair Mendelson, který se musí vyrovnat s krizí středního věku, jíž právě prochází.

Mluvíme o románu, jehož hlavním tématem je touha po domově. Všichni hrdinové se svým způsobem chtějí vrátit domů – Jair, který na matčino přání opouští manželčin dům a sám se poprvé pokouší najít si dům vlastní, a když jej konečně nalézá, prohlašuje, že se do něj „navrací“; mladý holubář sloužící v ilegálních organizacích domobrany Palmachu a Haganě, který později sehraje v celém příběhu a Jairově osobním životě poměrně zásadní roli, nečeká na nic jiného, než na konec války, který mu umožní návrat do normálního života, tedy i domů; Jairova matka, která žije v Jeruzalémě, se celý svůj život touží vrátit do rodného Tel Avivu, a nakonec i poštovní holubi, pro něž je charakteristické, že se vždycky a za každou cenu snaží dostat do místa, které považují za svůj domov. Domov je tak v celém románu metafyzickým jevem.

Další mnohoznačný symbol, kterého Šalev užívá, je právě holubice. Téměř každému čtenáři se vybaví její úloha nejen v křesťanství, kde symbolizuje Ducha Svatého, ale i v judaismu - holubice, kterou vypustil Noe a která se posléze vrátila se snítkou olivy v zobáčku, čímž dala Noemovi najevo, že vody potopy již opadly. Autor si byl všech těchto asociací nepochybně vědom, takže kromě faktické informace, že poštovních holubů bylo za války hojně využíváno právě k posílání nejrůznějších zpráv a dopisů, poskytuje autor čtenáři i další skryté významy. Je již jen a jen na něm, rozhodne-li se hozenou rukavici zvednout a holubici chápat i v její symbolické rovině.