17. března t. r. večer, v Ermitáži, za přítomnosti (největších, nejlepších, veškerých funkcionářů) van Dycka, Vermeera (Wernera?) Bosche i našeho Wyspiańského, já, Gregor Senso (jsem vykonal, dopustil jsem se trestuhodného přestupku), zaneřádil jsem (tragicky, brutálně, neomluvitelně) van Dycka obsahem vlastního žaludku, který byl, pokud bychom to mohli považovat za polehčující okolnost, nejvyšší kvality a jakosti, poněvadž je známo, že Ermitáž je proslulá svou kuchyní.

Chtěl bych zdůraznit, že při pošpinění svého nadřízeného jsem postupoval (z důvodů, které jsem nijak nemohl ovlivnit, díky velkému nedorozu... nechtěl jsem!!!) proti své vůli, i když přiznávám, že shodně s vůlí mého těla, se kterým však absolutně nesouhlasím.

Abych to všechno vysvětlil, musím nyní popsat události, které vedly k tomuto (ostudnému výbuchu obsahu, k nezadržitelné zvracečce) extempore v Ermitáži. Tak tedy, před deseti dny, pamatuji si, že byl čtvrtek, mě jako pokaždé probudilo rádio. Právě jsem si čistil zuby, když jsem ve Zprávách zaslechl (poněvadž rádio mám zároveň v koupelně) o povodních ve státě Puebla v Mexiku, během kterých zahynuly dva tisíce lidí. Nevím, jestli jsem se zakuckal, možná to bylo z jiného důvodu, ale začal jsem se topit ve své vlastní koupelně. Naštěstí Zprávy skončily, následovalo počasí a mně se podařilo celou situaci zvládnout. Následně jsem jel do práce, do Rembrandt Banky. Seděl jsem jako obvykle ve své kanceláři u počítače a zkoumal rediskontovou křivku za poslední týden, přičemž jsem automaticky zapnul rádio – opravdu sám nevím, kdy a jak. Právě mluvili o výbuchu metanu v dolech a o zraněných hornících. Normálně bych to hodil za hlavu, koneckonců se o tom mluví neustále, jenže... tohle bylo opravdu hrozné! Začal jsem se třást a vzlykat a moje asistentka Vanda později prohlásila, že jí ona scéna přišla pěkná a vzrušující: vidět bankovníka v obleku, který sedí za stolem, a spolucítí, jak by řekl filosof Scheler, s neznámými, leč trpícími horníky! Když jsem však začal řvát, Vanda se dost podivila, o takové intenzitě spolucítění se totiž Scheler nikde nezmiňuje. A já jsem řval, rval ze sebe sako a potom košili, natahoval jsem před sebe ruce a díval se, jak mi rychle rudne kůže, jak se scvrkává a dělají se na ní velké puchýře: „Jako v National Geographic!“ napadlo nějakou část mého mozku, ale onu myšlenku záhy přehlušila bolest.

Skončil jsem se na pohotovosti. Doktor se nemohl vynadivit, že něco takového se mi stalo u počítače.

„Kde ten počítač máte? Ve sklepě?“ zeptal se a vytahoval mi z rány kousky uhlí.

„Virtuální realita?“ utahoval si ze mě. „Ale pročpak vás tak bolí?“

Zarytě jsem mlčel, protože jsem nevěděl, co bych řekl, jenom jsem ho poprosil, aby mi nefačoval prsty, kvůli práci na počítači. Načež jsem si zároveň šel do obchodu koupit větší sako.

Byl jsem tak trochu zaskočený. Byl jsem zaskočený, protože všechna čísla byla ve stejné ceně.

„TO není cena!“ odvětila prodavačka. „To je rok výroby.“

„To není možné. 1999 není cena? Jste si tím jistá?“

„Já za to nemůžu, že máme takový rok, který vypadá jako cena!“

A potom si povzdechla:

„Škoda, že neprodávám roky, tenhle už by aspoň dávno skončil.“

Napadlo mě, že ona něco ví, a nemýlil jsem se: v obchodě hrálo rádio, aby se tu klienti cítili příjemněji, a já najednou uslyšel tu hroznou znělku! Automaticky jsem se přikryl rukama, protože co nevidět už měly začít Zprávy, ale prodavačka (měla havraní vlasy a žluté oči) napřímila prst a jedním pohybem, jako opravdová čarodějka, změnila stanici.

„Nemáme rádi mluvené vysílání,“ řekla a významně na mě mrkla žlutým okem. „Měli by pouštět jenom hudbu!“

Přešel mi mráz po zádech. No jasně! Jak to, že mě to nenapadlo dřív: JENOM HUDBU! JENOM HUDBU!

A sako jsem si koupil pouze o číslo větší, poněvadž už jsem nepočítal s dalšími nehodami.

Šel jsem do Banky a pustil se do vyúčtování, rádio jsem sice zapnul, to je pravda, ale jenom proto (abych nepodlehl tlaku médií a ukázal, kdo je tu pánem, abych z toho nezblbnul), aby hrálo, protože jsem na to zvyklý.

Rozhodl jsem se, že nebudu poslouchat Zprávy, když se v nich mluví o nehodách, takže jakmile jsem uslyšel známou znělku, hned jsem otočil knoflíkem. Člověk je přeci svobodná bytost a ve výběru stanic má svobodu volby!

Hudba příjemně hrála a já jsem v poklidu dělal vyúčtování, když tu zazněla znělka. Ostrá jako břitva. Až jsem nadskočil z křesla. Nejpodivnější na tom všem bylo, že to byl TEN SAMÝ zvuk, před kterým jsem se snažil utéct. Znovu jsem tedy zakroutil knoflíkem a přeladil stanici. Uf, jaká úleva! Ale po chvíli znovu zazněla ONA znělka! Začalo jít do tuhého, takže jsem zanechal účty, bledý a soustředěný jako pilot – bombardér jsem si sedl tváří v tvář k rádiu a pokoušel se před onou nenávistnou melodií, která mě pronásledovala, utéct. S kapkami potu na čele jsem jako šílený lítal mezi frekvencemi a znělka nejen že mi šlapala na paty, ale občas mě vychytrale předběhla a ... ČÍHALA ve stanici, ke které jsem právě mířil! Říkal jsem si: „Vypni TO, Senso! VYPNI! Je to opravdu nebezpečné!“ Ale potom: „Ještě jednu stanici! Jenom jednu stanici a... Dost!“ Silně mi to připomínalo počítačovou hru. Byla to však hra, o které si počítačoví maniaci můžou nechat jenom zdát: můj strach byl opravdový. A navíc jsem měl jenom jeden život.

Tak jsem se dostal k poslední frekvenci. Byl jsem přilepený ke zdi a chycen do pasti – knoflík se bránil! Začal jsem s ním kroutit na druhou stranu: jedna stanice, druhá, třetí... Najednou jsem si uvědomil, že jsem prohrál: VŠECHNY stanice už teď ovládala ONA znělka! Už jsem neměl kam utéct, nebylo kam se schovat. V tu chvíli přišla Vanda a oznámila mi: „Máte na příjmu van Dycka, je to naléhavé!“ Pustil jsem knoflík od radiopřijímače, vzal si telefon k uchu a uslyšel hlas pana van Dycka:

„Jak pak se vede, pane Senso?“

Znělka hrdě dozněla a z rádia se s neskrývanou satisfakcí ozvalo:

„Na Tchaiwanu byly znovu zaznamenány otřesy země!“

„Mám se výborně, pane van Dycku,“ řekl jsem, tak se to přece vždycky říká v angličtině, přestože můj pracovní stůl se začal třást a já viděl prasklou trhlinu nad oknem.

„Podle počátečních odhadů se 1999 lidí nachází pod rozvalinami!“ zaslechl jsem ještě, než mi kus stropu spadl na hlavu a já upadl do bezvědomí.

Byl jsem hospitalizován. Na pokoji společně se mnou leželo osm mužů. Nemusím snad nijak zdůrazňovat, že všichni měli kolem sebe malé rádio nebo televizi. Poslouchali Zprávy a já se jim vlastně vůbec nedivím, v jejich situaci by si přece každý rád poslechl, že někdo jiný je na tom ještě hůř.

Právě mluvili o válce na Balkáně.

„Arabové se bijó,“ odvětil na to můj soused. „Oni se bijó imr vére.“

Někdo poznamenal, že to vůbec nejsou Arabové, ale můj soused si mlel svou:

„Tož to sú Albánci, to je némlich to samé co Arabové! Sú to muslimové jako Arabové!“

A začal jíst kompot. A ve Zprávách mluvili o hromadných hrobech: o rozmašírovaných tělech, o polámaných kostech, o... Cítil jsem, že moje bolest začíná být nesnesitelná. Začal jsem řvát.

„Vypněte tu televizi!“ prohlásil někdo. „Copak nevidíte, že mu to nedělá dobře?“

„Hned bude počasí, já chci vidět předpověď,“ usmyslel si můj soused.

„Běžte do prdele s počasím. Stejně se dobrej měsíc nepohnete z týhle postele!“

„Počasí je vám na hovno,“ trval na svém soused.

„Nevidíte, že ten člověk trpí? Mějte trochu soucitu s druhými!“

„To já jsem na tom byl mnohem hůř, když mě sem přivezli,“ řekl uraženě soused, ale stejně už to nemělo žádný význam.

„Zmasakrovaná těla jsou házena do hrobů,“ ozvalo se z televize, takže i já jsem se díky nelidské bolesti, která mě vymrštila z postele, propadl do hlubin.

Další den jsem se z důvodu přecitlivělosti na... zvuk ocitl na infekčním. Přišel neurolog, proklepával mě kladívkem a píchal do mě jehlou. Ptal se, jestli něco cítím. Řekl jsem mu, že ano, obzvlášť když říkají všechna ta čísla ve Zprávách: dva tisíce mrtvých, 1999 pod rozvalinami...

„Vás bolí čísla?“ zajímal se neurolog.

„Když je slyším... tak to bolí.“

„Ale to jsou pouhá čísla!“ divil se. „Čísla byla vynalezena právě proto, aby nebolela!“

„Když slyším...“

„V tu chvíli se naštval:

„Slyšíte! Slyšíte! Slyšíte, že zemřelo 1999 nebo šest miliónů lidí, abyste o tom nepřemýšlel, neviděl to, abyste to rychleji strávil. Čísla jsou jako zeď, za kterou DRUZÍ brečí a prolévá se tam cizí krev!“

Potom se uklidnil a laskavým hlasem zopakoval:

„Čísla existují proto, aby NÁS to nebolelo, pane Senso!“

„Ale mě to bolí...“ začal jsem a mé tělo se z ničeho nic rozplakalo. Přestože nikdy nebrečím.

„Proč se mi to všechno děje?“ zeptal jsem se plačtivě. „Proč právě mně? Jsem šéfem oddělení analýz polské pobočky Rembrandt Banky...“

„Nevím,“ odvětil lékař.

V tu chvíli mě něco napadlo:

„Možná, že je stejný rok! Jako cena...“

„Říkáte cena?“ lékař se na chvíli zamyslel. „To je možné. Vidíte, v dnešní době se docela často stává, že duše... spíš bych měl říct psychika, ale když jsme tu tak sami!“ rozhlédl se neklidně, dokonce se podíval pod postel a za dveře.

„Tak tedy... duše, o kterou se neumíme starat a která je vystavena neustálému boji s jedovatým okolím, jako játra alkoholika, podléhá totální cirhóze.

„Jak jako cirhóze?“ nechápal jsem.

„Tvrdne! Ztrácí schopnost amortizovat svět, do něhož byla stvořena, načež pomalu odumírá.“

„A co jako?“

„Nic. Občas nás v některých situacích ještě trochu tlačí, ale nejčastěji bývá jakožto naprosto přebytečná... odstraněna.“

„Duše? Odstraněna?“ byl jsem šokován.

„Ano. A to v nestřežený moment. Jako malý šedý kamínek. Můžete potom žít bez duše celá léta! Leda že...“ Doktor se na mě podíval, spokojeně se pousmál, „se tělo stane duší! A tělo už tak lehce nemůžete ignorovat, nemám pravdu, pane Senso? A nemůžete na něj zapomenout, zvlášť, když... bolí.“

„Když bolí, jde to dost těžko,“ souhlasil jsem.

„Vaše tělo si vzalo na svá bedra nečekaně těžký úkol! Úkol dát do pořádku to, co je pro duši smrtonosné! Na to si zvyknete, pane Senso!“ doktor vyzařoval spokojeností. „Teď tomu nerozumíte, všechno vám teď připadá bolestivé a nesmyslné, ale... uvědomte si prosím vás, že jste byl vybrán! Právě vy! Že se účastníte procesu.“

„Já... jakého procesu?!“ zaznělo hrozivě.

„Pořád toho stejného... Už miliardy let. A jestli to přežijete...,“ při tom pomyšlení úplně zaťal pěsti, „budete dokonalejším organismem než jiné!“

Chtěl jsem se zeptat, jestli bych přece jen mohl znovu nalézt svou duši a udělat to tak, aby se vrátila na své místo, ale doktor mi pouze předepsal špunty do uší a potom zabručel: „Takový hezký proces!“ a odešel z pokoje.

Nemocnici jsem opustil na revers, protože měl přijet pan van Dyck, a analýzy ještě nebyly hotové. A potom se konala zmiňovaná večeře v Ermitáži a ona (ničemná, ostudná, hnusná) událost, jejímž strůjcem bylo moje tělo, které právě plnilo závazky duše.

Určitě jste příčiny této události prozkoumal a vyslechl všechny přítomné, přesto doufám, že má verze oné nehody vysvětluje mou naprostou bezbrannost vůči tělu (tj. duši), kteréžto tělo (či přesněji: duše) se začalo vyznačovat nadměrnou přecitlivělostí a morálními skrupulemi, a dokonce, stydím se o tom hovořit, jakýmsi etickým fundamentalismem.

Po palačinkách s kaviárem a´la Ajvazovskij, nadívaných kapsách impresionistů se pstruhem, ozdobeným mihotavým ohněm a zábavném praseti a´la Picasso (rypák jsme našli v... to není důležité!), se podávaly jahody se šlehačkou, které naštěstí byly pod patronátem nějakého realistického malíře. Právě v tu chvíli začal pan van Dyck vzpomínat na válku a všichni s velkým nadšením a zájmem hltali příběh nadřízeného.

„Můj ty Bože!“ řekl pan van Dyck. „Já jsem byl v Sarajevu právě během největšího obležení, naše Banka tam má pobočku. Každý den jsem viděl na ulici mrtvoly dospělých i dětí!“

Pak si pan van Dyck nabral stříbrnou lžičkou velkou červenou jahodu s čepičkou bílé šlehačky navrchu.

„Vzpomínám si, jak jednou přímo před mýma očima vyběhla malá holčička na ulici a asi ani nemusím zdůrazňovat, jaké bylo pro děti sezení v úkrytu opravdovým utrpením: nebylo tam slunce, žádný pohyb, a jaký tam byl hlad!“ pan van Dyck si dal jahodu do pusy. „No, a ta dívenka vyběhla z úkrytu nebo ze sklepa a utíkala – měla radost a byla šťastná! A najednou na ni nějaký snajper vystřelil, prostě jen tak! Dívenka spadla a z úst jí vytékal pramínek krve. Viděl jsem to všechno z okna v bance. To byla příšerná, příšerná válka!“

Pan van Dyck nejspíš špatně odhadl velikost jahody, protože i jemu začala téct z pusy malinovka. Najednou jsem cítil, jak se ve mně všechno svírá a bublá, a tak jsem se rychle snažil nacpat si do krku ubrousek, ale nepomohlo to. Tělo se bouřilo proti panu van Dyckovi, který tu právě vyprávěl o oné dívence a... jedl jahody. Já vím, já vím, všichni jsme je jedli! Nechci svalovat vinu na pana van Dycka! On jenom vyprávěl! Vyprávěl o tom, co viděl! Referoval. On přece tu dívenku nezabil, on pouze stál a díval se na to. To přece není nic špatného – stát a dívat se. A jeho slova jaksi nikomu jinému neublížila, pouze mně. Ale sám to teď chápete: to jsem nebyl já! To byla nějaká děsivá a záhadná síla, která ze mě vyhodila celý ten vkusný zákusek o jednotné teplotě 36,6 stupňů Celsia, přímo na pana van Dycka.

Toho večera jsem se vrátil domů, šel jsem si lehnout a hrozně se mi chtělo umřít. Mé tělo se mnou poprvé souhlasilo: nejdříve jsem se začal třást zimou, načež mě zevnitř začal stápět příjemný oheň.

Ani nevím, jak dlouho jsem takhle ležel, ale vůbec jsem se nenudil, protože mě chodili navštěvovat různí lidé – není však vyloučeno, že jsem zapomněl zavřít dveře.

Nejdřív přišel pan Pereira z Mexika, kde byla ona povodeň, ve které jsem se divže neutopil.

„Já přišel kvůli tomu,“ řekl. „To je děsná tragédie, konečně, SÁM to víte nejlépe!“ mrknul na mě. „Ale stala se ještě horší věc! Všude ve světě se říká, že u nás, to znamená v celém Puebla, zemřelo dva tisíce lidí!“

„To tvrdili ve Zprávách,“ přitakal jsem.

„To je lež,“ rozčílil se pan Pereira. „Ve skutečnosti zahynulo tisíc devět set devadesát devět lidí!“

„A nebyl to náhodou rok?“

„Nedělejte si legraci, pane Senso!“ okřikl mě Pereira. „Conchito, řekni tomuhle pánovi, kolik lidí zahynulo u nás v Puebla.“ Jak se ukázalo, pan Pereira ke mně přišel s manželkou.

„Tisíc devět set devadesát devět,“ vzlykla drobná černovlasá žena.

„Tady sám vidíte, k jakému hroznému omylu došlo ve zprávách na celém světě!“

„O jednoho člověka míň nebo víc, jaký je v tom rozdíl,“ vypadlo ze mě, což Pereiru děsně naštvalo:

„Jak vůbec můžete něco takového říct! Co kdybyste byl tím jedním člověkem navíc vy sám!“

„No ano! Ano!“ chtěl jsem si ho udobřit. „Ale naštěstí tu bylo o jednoho utopeného méně!“

„Naštěstí?“ vykřikl pan Pereira. „Vy tomu říkáte štěstí? Seňore Senso! To JÁ jsem tím jedním utopeným méně!“

„To ale znamená, že přese všechno žijete, pane Pereiro! To je úžasné!“ to mě uklidnilo.

„Jak já jen ale můžu žít,“ v tu chvíli začal pan Pereira naříkat, „když v očích celého světa jsem se utopil, jsem mrtvý, nejsem!“

„To ale přece není důležité, co si myslí druzí, jestli...“

„Že to není důležité?“ přerušil mě. „Jenom se podívejte na mou ženu! To už není žádná moje žena! Je to osamělá žena bez muže, protože jsem se utopil, jak to řekli ti gringos ze CNN! A copak chudák chlap ze státu Puebla může polemizovat s nejvlivnějším informačním kanálem na světě? Jestli oni sami tvrdí: „Gonzalo, ty nežiješ!“, tak já jim věřím a nežiju!“

Víte, jak hrozně teď vypadá můj život? Před očima lidí z mé vesnice se skrývám jako uprchlík, a kdokoli mě zahlédne, hned křičí: „Duch! Duch!“ Dokonce moje vlastní děti přede mnou utíkají! A Conchita? Copak může být ještě věrná muži, o kterém všichni tvrdí, že se utopil? Rodolfo Diaz, ten podlý syčák, každou noc chodí k jejímu oknu a pokřikuje na ni: „Conchito! Jen se těš! Budeš má! Tvůj Gonzales se utopil!“

Pan Pereira najednou odešel a na jeho místě se objevil Černoch s kopím.

„Náš čaroděj Wombatta tvrdí, že nás nosíš ve svém těle, protože se v tobě usídlil Duch Světa!“ řekl Černoch. „Wombatta to ví, protože v něm samotném se také kdysi dávno takový duch usídlil a Wombatta den a noc, den a noc a ještě jeden den bolestí křičel a byl by býval Wombatta umřel, ale Ducha šťastně vyhnal půstem z kravího lejna.“

„Z kravího lejna?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Wombatta řekl, že ty nás teď VŠECHNY nosíš v sobě. Nás... a ty šakaly z rodu Tutu taky!“

„Jestliže je postihlo nějaké neštěstí,“ souhlasil jsem.

V tu chvíli se Černoch naštval:

„Jejich neštěstí je naším štěstím, jejich smrt znamená více života pro nás. Jejich beznaděj je naší radostí a tvoje utrpení kvůli těm bídným červům je pro nás urážkou! Nechceme s nimi sdílet TVOU bolest! To oni si začali první... poté, co jsme jim odvedli stáda. Nechceme být ve tvém těle po jejich boku! Buď my – nebo oni! Vyber si! A jestli je ze sebe nevyženeš,“ Černoch výhružně poklepal kopím, „tak čaroděj Wombatta nás ze tvého těla vyžene silou! A nebo ti usekne onu část, ve které přebýváme, i kdybys nás nosil v hlavě, v nohách nebo v zadku! Jenom pryč od těch supů Tutu.“

Černoch byl ještě chvíli teatrální, načež potom odešel, i když nevím jak, a v tu chvíli přišel pan Šimon. To mě koneckonců trochu překvapilo, protože pan Šimon umřel, když jsem byl malý.

„Vy jdete... za mnou?“ zeptal jsem se.

„Mně neštimuje těch šest miliónů,“ řekl pan Šimon.

„Vy jste měl účet v naší bance? Šest miliónů? Ale čeho?“

„Ne, čeho, ale koho! Neštimuje mi těch šest miliónů Židů, které vyhubil Hitler. Protože co znamená, že jich bylo šest miliónů? Přesně šest? Možná, že jich bylo míň. Jenže co když jich bylo víc? A pokud ano, tak o kolik? O jednoho? A co třeba o tisíc devět set devadesát devět? A co jako? Na ně si nikdo nevzpomene! A jaký má význam tisíc devět set... no, řekněme dva tisíce oproti nějakým šesti miliónům? Co to jsou dva tisíce? To je jedno malé město. Ale mě zajímá, jestli je možné zapomenout na celé vymřelé město? Můj otec obchodoval s plátnem a vždycky mi říkával: „Šimche, hlavně nikdy nevěř zaokrouhleným číslům! Zaokrouhlovat je vždycky zrádné!“ A ty mi, Gregore, prozraď, co teď mám dělat s těmi šesti milióny?“

„No, víte co, šest miliónů, to se jenom tak říká!“

„Jenom tak?“ pan Šimon byl evidentně šokován. „Jenom tak? Ale oni jsou jako zeď, jako stěna, přes kterou nás NENÍ VIDĚT! Nejsou vidět naše obličeje, oči, nosy, nejsou vidět naše slzy, není slyšet náš nářek! Jenom tak! Aby nás mohli zavřít jako do ghetta! Ghetto, to je suma! A my se z něj nikdy nedostaneme!“

„Pane Šimone! Je mi to samozřejmě moc líto, ale... tohle se mě netýká!“

„Vás se netýká těch šest miliónů zabitých lidí?“

„Teda, abyste mi dobře rozuměl: samozřejmě, že mě to bolí, svým způsobem... Ale bylo to před více než půl stoletím a já... respektive moje utrpení tuto kvótu nezahrnuje... tzn. těch šest miliónů, na které jste si ráčil vzpomenout!“

„Tak nezahrnuje?“ nasupil se pan Šimon. „A co teda dělá? A u koho ji zahrnuje?“

A zmizel.

Vzbudilo mě klepání na dveře. Byl to kolega Wyspiański, šéf úvěrového oddělení.

„Představ si, Senso,“ řekl, „že naši banku včera oficiálně převzal... Bosch! Ano, ano! Zcela nečekaně! A určitě tě potěší zpráva, že byl propuštěn van Dyck!!! Byly mu prokázány jisté machinace! Které prováděl ještě v Sarajevu. Svým způsobem na to máš čuch! Nic před tebou nezůstane utajeno! To tys to na něm poznal jako první! A vyjádřil jsi svůj názor... naprosto nekompromisně, na večeři v Ermitáži. Na postu van Dycka je teď Vermeer (Werner?), je to opravdu laskavý člověk! Považuje tě za velmi dobrého zaměstnance. Na schůzi nám řekl, že ta tvoje... přecitlivělost na zlo se Bance bude velice hodit. Řekl: „Pouhá čísla nejsou vše! Je nutné mít ještě morální instinkt! Berte si příklad z Herr Zenzo!“ A ohlásil už dvě bonusová školení: Etika jako hnací motor burzy a Cenné papíry vs. morální cena.“

A tak jsem se vrátil do Banky a kromě Vaší důvěry, co se mé osoby týče, pane řediteli Vermeere (Wernere?) jsem se rozhodl sepsat toto vysvětlení. Jistojistě už mi nic není. Tělo, abych tak řekl, se vrátilo na své místo. Šel jsem k doktorovi, který zkonstatoval, že když jsem neumřel doposud, tak že už jsem si nejspíš zvykl a že už teď můžu normálně poslouchat Zprávy. Jako všichni.

Dneska, jakmile jsem přišel do práce, jsem si zapnul rádio: přiznám se, že když se ozvala znělka ohlašující Zprávy, měl jsem strach a chvěl jsem se, načež jsem ovšem normálně vyslechl zprávy o lidech, kteří zaživa uhořeli v mrakodrapu v Tokiu.

A co jako?

Prostě nic.

Vůbec nic.

Ani mě nepolilo horko.

 

Z polského originálu Notatka służbowa w sprawie zajścia w Ermitażu (na brudno), který pochází z knihy Głośne historie (Oficyna 21, Varšava: 2003), přeložila Bára Gregorová, český překlad knihy připravuje na rok 2007 nakladatelství FRA