Nebývá úplně obvyklé, aby prestižní literární ceny vyhrávali naprostí outsideři. Alespoň v případě nejvýznamnější britské literární ceny, The Man Booker Prize, bývá většinou zvykem, že vyhraje jedna z favorizovaných knih, a pokud tomu tak není, tak alespoň dílo nějakého známějšího autora. Letošní ročník ale pořádně zamíchal kartami a udělal velikou radost těm nemnoha sázejícím, kteří věřili ve vítězství teprve 35leté spisovatelky indického původu Kiran Desaiové.

Román Dědictví ztráty (The Inheritance od Loss) není prvním románem této talentované autorky. Její literární debut, Hullabaloo in the Guava Orchard (Povyk v guávovém sadu), vyšel již v roce 1998, a byť se nestal žádným velkým bestsellerem, vysloužil spisovatelce mnohá slova uznání, např. i od podstatně slavnějšího krajana Salmana Rushdieho. Ne nadarmo. Již tehdy Desaiová dokázala, že kromě podobné životní zkušenosti (narozena v Indii, dětství strávila v Anglii a v současné době žije v USA) má s Rushdiem mnoho společného i po literární stránce. Ať již jde o výjimečný nadhled, s nímž popisuje i ty bolestivější stránky indických dějin, tak i o nepříliš obvyklý smysl pro humor, s nímž dokáže líčit mnohá závažná témata, jež jsou pro Indii posledních let aktuální.

Jak sama autorka v jednom z rozhovorů říká, její román se snaží poodhalit, jaké to je žít mezi východem a západem, jaké to je být emigrantem. Co se stane, když se přenesou západní hodnoty do země, která je od základu jiná, a jak může tento střet hodnot ovlivnit myšlení a cítění lidí. Právě takové problémy musí řešit hrdinové románu Dědictví ztráty, mladinká osiřelá Sai, jíž se ujímá dědeček, soudce ve výslužbě, a Biju, nevzdělaný syn jejich kuchaře, který odjíždí do Ameriky s vidinou lepšího života a veliké životní šance. Ač zdánlivě nepodobné, tyto dva paralelní příběhy mají společného mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Oba hrdinové, stejně jako většina jim blízkých lidí, se musí dnes a denně vyrovnávat s následky, které jim přináší skoro až schizofrenně rozpolcená post-koloniální realita současné Indie. Ať už je to Sai, která ztrácí první lásku jenom proto, že se její milý nedokáže smířit s mírou jejího „poangličtění,“ dědeček–soudce, který si prožil na studiích v Anglii krušná léta, odmítán všemi kvůli svému „orientálnímu“ vzhledu a přízvuku, jenž pak veškerou nahromaděnou zlobu obrací proti manželce jenom kvůli tomu, že mu přijde až příliš indická, nebo nakonec i samotný Biju, jenž velmi záhy pochopí, že jeho sny o zakotvení v Americe byly nereálné a že ať se bude snažit sebevíc, nebude nikdy nic jiného než anonymní ilegální přistěhovalec, co ostatním smrdí. To, co je všem postavám románu vlastní, je pocit ztráty, hořkost a zklamání. Všichni se potácejí někde na půl cesty, vždy jim něco chybí, něco, co nedokáží sami ani pořádně pojmenovat. Identita.

Bylo by však chybou chápat román Desaiové pouze jako hořkou sondu do života emigrantů či běžných lidí v Indii. Je pravdou, že si autorka nebere servítky a podobně jako již zmiňovaný Rushdie bez veškerých příkras popisuje nejrůznější bolesti rodné země, i třeba velmi aktuální problém extremismu a nenávisti mezi jednotlivými etniky. To, v čem se však její román odlišuje a co jej činí jedním z nejlepších děl, která za poslední léta vznikla (především ve srovnání s ostatní tvorbou anglicky píšících krajanů), je jeho upřímnost a citlivost, a pak také mimořádně svěží a vtipný styl, plný jazykových hríček. Byla to právě tato lidskost, komická něha a již zmiňovaná upřímnost, jež nakonec vedly porotu Bookerovy ceny k tomu, aby ocenila zrovna Kiran Desaiovou a její knihu.

Překlad románu chystá nakladatelství Euromedia Group - Odeon na rok 2007.
Vyšlo v MF Dnes