Když byly v polovině srpna 2006 vyhlášeny širší nominace na Bookerovu cenu, ocitlo se na seznamu devatenácti nominovaných několik nečekaných jmen, většinou debutujících autorů. O to méně překvapivá byla nominace britské autorky Sarah Watersové a jejího nejnovějšího románu The Night Watch (Noční hlídka). Watersová není v literárním světě žádným nováčkem. Je autorkou dalších tří románů (Tipping the Velvet, Virago, 1998; Affinity, Virago, 1999 a Fingersmith, Virago, 2002), jež se dostaly minimálně do užších nominacích významných literárních cen (a některé i vyhrály), sama spisovatelka byla pak v roce 2003 vybrána do prestižního žebříčku 20 nejlepších mladých britských autorů vyhlašovaného literárním časopisem Granta.

Všechny tři své předchozí romány Watersová situovala do poměrně omezeného časového úseku, konkrétně do viktoriánské doby, a hrdinky tak díky tomu zavedla např. do londýnského podsvětí, viktoriánské ženské věznice či mezi bandy pouličních chmatáků. Ani u jednoho z nich nezapřela klasické literární vzory, jež ji k vzniku těchto románů inspirovaly – ať již šlo o Wilkie Collinse a jeho Ženu v bílém, Olivera Twista Charlese Dickense či Defoeovu Moll Flandersovou. Stejně tak ve všech třech dílech maximálně upřednostnila ženské protagonistky a navíc je ještě tu více, tu méně obdařila homosexuální orientací. O to nečekanější pak bylo, když svůj nejnovější román zasadila do doby nám mnohem bližší, do období druhé světové války v Británii a let následujících. O další překvapení se postarala tím, když ještě navíc upustila od výhradně ženských hrdinek a obohatila tak své dílo i o nezvyklý mužský element.

Román The Night Watch je rozdělen na tři nestejně dlouhé části. Každá z nich je zasazena do jiného časového období. První z nich, z roku 1947, je ze všech nedelší a líčí osudy hrdinů po skončení druhé světové války, jejich návrat do „normálního“ života i traumata, jež si ponesou po celý život. Poté autorka postupuje pro ni poměrně neobvykle proti proudu času a vrací se se čtenáři o tři léta zpět, do roku 1944. Poslední část se odehrává na počátku války v roce 1941, a přestože je znatelně kratší než obě části předchozí, obsahuje asi nejlepší a i nejemotivnější místa románu. To, v čem román přesahuje dnes již poměrně běžné retrográdní řazení událostí v literárních dílech, je především hutnost informací a styl vyprávění jednotlivých částí románu. Jako by kopírovaly klima ve společnosti a náladu lidí.

Proto je např. první část z roku 1947 nejrozsáhlejší, ale také zároveň nejrozvleklejší. Čtenář se sice seznámí se všemi protagonisty románu, ale nedostane o nich tolik informací, kolik by potřeboval. Postavy jsou podobně nesdílné jako doba, ve které právě žijí. Na válečné události se snaží zapomenout, o některých věcech nemluví a ani si je nepřipouští. Je hodně toho, co se všichni snaží nechat daleko za sebou, ne však už tak styl života, jaký za války vedli. Týká se to především žen, jimž válka přinesla nečekanou emancipaci – možnost dělat profese ne typicky ženské, nosit kalhoty a hlavně osamostatnit se. Konec války je opět o tato privilegia připravil a mnohé z nich se jich za žádnou cenu nehodlají vzdát.

Jak jde autorka zpět proti proudu času, zhutňuje se i děj a postavy nabývají mnohem konkrétnějších obrysů. Vidíme konečně příčiny mnoha událostí, jež zůstaly v roce 1947 neosvětleny, hrdinové již nejsou jen oněmi přízraky hledajícími své místo v poválečné době, ale lidmi, co musí každodenně bojovat o přežití - improvizovat, schovávat se před německými nálety, uskrovňovat se. Vše vrcholí finální částí z roku 1941, kde se všechny nitky jednotlivých osudů hrdinů konečně spojí.

Veškeré dění v románu The Night Watch se točí kolem dvou dvojic a jednoho netypického milostného trojúhelníku. První dvojici tvoří mladá písařka Vivien a její ženatý milenec Reggie. Setkáváme se s nimi v době, kdy již jejich válečné milenecké nadšení dávno vyprchalo a Vivien sama se snaží z tohoto vztahu vymanit. Teprve návrat časem zpět nám plně poodhalí některé události, jež jejich vztah poznamenaly (mj. nechtěné těhotenství a interrupce), události, jež plně korespondují s dobou a potřebami lidí. O existenci druhé dvojice se dozvíme v samém závěru, teprve až když rozluštíme tajemství kolem záhadného Vivienina bratra Duncana, a to když nám autorka konečně vysvětlí důvod, proč válku trávil ve vězení (odmítl narukovat a pokusil se společně s nejlepším přítelem o sebevraždu).

Nebyla by to Sarah Watersová, kdyby v jejím díle chyběla lesbická láska. Pokud byl tento motiv v románech Affinity a Fingersmith tak trochu upozaděn, v The Night Watch nabyl opět podobných rozměrů jako v románové prvotině Watersové Tipping the Velvet (jejíž viktoriánský slangový název ostatně v překladu znamená cunnilingus). Ne že by se Watersová vydala ve stopách Alana Hollinghursta a jeho The Line of Beauty a detailně a se vším všudy by líčila, jak to v takovém homosexuálním vztahu chodí. Je rozhodně umírněnější, přesto může být její líčení partnerského vztahu tří žen na pozadí blitzkriegu pro mnohé čtenáře překvapivé. Otevřenost, s jakou autorka popisuje nejprve vztah mezi Helen a spisovatelkou Julií a posléze i osvětluje, jak došlo k jejich seznámení (kdy Helen kvůli Julii opustila svou dřívější lásku, řidičku sanitky Kay), mnozí kritici velmi chválí. Oceňují především to, jak autorka zkombinovala realistický historický román s moderním pohledem na danou problematiku. Pravdou je, že tyto ženy svou emancipovaností plně odpovídají době a zcela zapadají do téměř výhradně ženského světa, jenž díky odvodům na frontu v Anglii na nějaký čas zavládl. Na druhou stranu se nechce věřit, že by právě válečná byla Anglie k menšinám tak shovívavá, jak se nám to autorka snaží namluvit. Další otázkou je, zda fungují tyto postavy i po literární stránce. Mnohdy se nelze zbavit dojmu, že jsou tam jaksi navíc, že je jejich přítomnost v románu malinko násilná. Pokud byly obdobné motivy v ostatních románech Watersové jen přirozeným vyústěním, zde působí samoúčelně, jako kdyby se autorka pouze snažila splnit to, co se od ní předem očekává.

Kdybychom měli nejnovější dílo Sarah Watersové srovnat s jejími předchozími romány, The Night Watch z tohoto klání nevyjde úplně vítězně. Chybí mu nejen literární stylizace předchozích děl, ale především lehkost, hravost a co především – čtivost. Watersová se sice mnohem více zaměřila na strukturu, opustila tradiční realistickou formu a pokusila se o mnohem modernější postup. Po této stránce nelze The Night Watch nic vytknout. Bohužel šlo toto úsilí na úkor příběhu a hloubky jednotlivých postav. Jejich osudy jsou nedotažené, příběh Vivienina bratra Duncana dokonce zcela nevěrohodný. Je určitě vidět, že Watersová věnovala mnoho času studiu historických pramenů a dobové literatury. Jak to však vypadá, slumy a doupata Londýna 19. století jí jsou mnohem bližší než vybombardované ulice téhož města o pár desítek let později.