Sarah Watersová začínala svou literární kariéru jako vědkyně a nikoli jako spisovatelka. Právě to je dobré mít na paměti, pokud se rozhodnete přečíst si její veleúspěšnou prvotinu Špičkou jazyka.

Svou diplomovou práci věnovala Watersová viktoriánské pornografii – ta sama je ostatně tématem v literatuře reflektovaným často. Přesto záměr Watersové věnovat se zejména tehdejším dílům o lesbické lásce nevyšel zcela podle jejích představ. Zatímco témata mužské homosexuality jsou zastoupena poměrně hojně, o následovnicích básnířky Sapfó to již říci nemůžeme. Naprostá většina spisovatelů totiž byli muži. Navíc se sotva začíná mluvit o ženské otázce, tudíž se není čemu divit, že téma lesbické orientace bylo v literatura velmi nedostatkovým zbožím.

Watersová se proto rozhodla doplnit mezeru v dějinách literatury svým vlastním dílem. Román Špičkou jazyka pojednává nejen o tajné a opovrhované lesbické lásce ve viktoriánské Anglii, ale také o počátcích snah o zrovnoprávnění žen. Vzhledem k pikantnosti celého románu se proto vkrádá na jazyk poněkud nepatřičné označení dva v jednom. Toto označení pro román Watersové má navíc ještě jedno odůvodnění. Hlavní hrdinka je sice dívka, ale dívka s chlapeckými rysy, která část svého života vystupuje (hned v několika rolích) jako muž.

Watersová začíná popisovat život Nancy Astelyové v ospalém kentském městečku na pobřeží, kde pracuje v restauraci svých rodičů. Určitě není náhodnou narážkou, že už od dětství jsou hrdinčinou hlavní životní náplní lastury – podnik je vyhlášený svými ústřicemi a čtenáři se na tuto pochoutku díky barvitému líčení sbíhají hned od prvních stránek sliny (sugestivní popisy jsou vůbec velkou autorčinou devizou). V osmnácti letech se Nancy zamiluje do zpěvačky Kitty Butlerové, jejíž na tu dobu neobvyklá pěvecká vystoupení v mužských šatech jezdí sledovat do nedalekého varieté každý večer. Když má Kitty zanedlouho pokračovat ve své umělecké kariéře v Londýně a nabídne Nancy místo garderobiérky, je o osudu protagonistky románu rozhodnuto. V líčení dalších událostí dostanou čtenáři přesně to, proč si knihu kupovali – tedy lásku, prostopášnosti, zklamání, zradu, odhalení, morální úpadek i popis, jak hrdinka znovu najde samu sebe a dokonce i smysl života.

Tímto shrnutím děje už narážíme na další zajímavost Špičky jazyka. Watersová si pro svůj příběh vybrala překvapivou formu. Jde o exemplární ukázku realistického vývojového románu: je psán v ich formě a podává zpověď hlavní hrdinky bez jakýchkoli odboček či změn perspektivy vyprávění nebo času. I tím vlastně Špičkou jazyka dokonale odpovídá době, o níž vypráví. Jenže právě tato „dokonalost“ vzbuzuje několik otázek. Když psala Susanna Clarková romantický román s prvky fantasy Jonathan Strange a Pan Norrel, rozhodla se použít květnatý jazyk evokující dobu, kdy se její příběh odehrává. Přesto však střídá perspektivy, prokládá text nejrůznějšími odbočkami a pracuje s literárním střihem tak, aby udržela pozornost zhýčkaného čtenáře 21. století. Watersová však nic takového nedělá. Servíruje čtenáři pětisetstránkový román, v němž jediným zpestřením jsou, zcela dle kánonu, poznámky, jimiž se vypravěčka obrací nejen k sobě, ale i ke čtenářům, aby naznačila a poodhalila následující děj. Román tak působí striktně starosvětsky a těžko určit, zda se v tomto případě jedná o klad či o zápor – a to i při pohledu na počty prodaných výtisků. Podobný absolutní návrat ke kořenům dnes totiž prakticky nikdo nepěstuje.

Poutavé téma na straně jedné a klasická forma v opozici. Možná že právě to je klíč k úspěchu románu. Možná že knížka snáze zasahuje ty, jejichž čtenářská zkušenost není příliš velká a nechají se zlákat pikantní zápletkou. Možná že jednoduchá forma vyvažuje spletitou pouť hlavní hrdinky od restaurace s ústřicemi přes prkna kabaretu a ložnici šlechtičny až k revolučnímu prostředí továrny, a tím knihu zpřístupňuje. A možná už žijeme v době, kdy rychlejší a rychlejší střih začíná prostě unavovat a je načase vrátit se k pomalému toku vyprávění, které si nehraje na nic jiného než na opravdovost. Zcela jistě ale můžeme namítnout, že dnes překonanou formou může Watersová náročnější čtenáře odradit. A to zejména proto, že stejný postup používá i v dalších svých dílech. Není totiž jednoznačné, zda je něco pozitivního na tom být označován za novodobého Charlese Dickense.

Špičkou jazyka je tedy kniha zajímavá hned z několika hledisek. Své čtenáře – a není jich málo – si dokáže najít. Prodejnosti české mutace určitě napomůže i úprava Pavla Růta. Na červeném papíře napodobujícím látku je plasticky filcovým papírem vyvedeno dámské přirození, které knížce netradičně propůjčuje dokonce i hmatový počitek a činí z ní pozoruhodný fetiš. Pokud vás tedy baví viktoriánská Anglie a jsou zákoutí, která byste v tehdejším Londýně chtěli okusit, můžete tak učinit právě s pomocí Špičky jazyka.