„Být sám není to nejstrašnější na světě,“ říká vypravěčka knihy Barbara, „navštěvujete muzea, pěstujete své koníčky a pořád si opakujete, jaké máte štěstí, že nejste jedním z těch vychrtlých súdánských dětí s ústy lemovanými mouchami… a pak, jednou za čas, se ráno probudíte a civíte z okna na další zatracený úsvit a říkáte si: už to nezvládnu. Nedokážu se zase vzchopit a strávit dalších patnáct hodin bdění zastíráním toho, jak jsem zoufalá.“

Britská spisovatelka a sloupkařka Zoë Hellerová, která vystudovala oxfordskou a columbijskou univerzitu, se svým druhým románem Zápisky o skandálu (Notes on a scandal) dostala do užšího výběru Bookerovy ceny za rok 2003. Šlo o silný ročník, soutěžila v něm Margaret Atwoodová s knihou Přežívá nejsmutnější a Monika Ali s opěvovanou prvotinou Ve čtvrti Brick Lane. Cenu nakonec získal jiný debut, Vernon Bůh Little od DBC Pierra.

Hellerové román se už názvem snaží čtenáře zmást, „skandál“ se v knize sice přihodí, dlůraz je ale kladen na „zápisky“. Postarší učitelka Barbara v rámci románu píše vlastní knihu, v níž se pokouší zaznamenat a osvětlit případ asi o dvacet let mladší kolegyně Sheby, která se zaplete se svým patnáctiletým studentem. Zpočátku Barbara s odstupem referuje o příchodu Sheby na školu, počátečním oťukávání, počátcích přátelství a o zjevení mladého Connolyho v Shebině životě. Postupně však vypravěčka začne z celého příběhu vystupovat, odhalovat svou osamělost, již si destruktivně vybíjí na ostatních. Poznáváme postarší ženu bez rodiny a přátel, ochotnou udělat všechno proto, aby získala přítelkyni, partnerku, dceru. „Vždyť co je romantický vztah jiného než pakt vzájemného obelhávání? Když ten pakt skončí, nezbude nic. A proto přeci lidé věří v Boha, ne? Láska, kterou k němu chovají, nikdy neskončí. On je nikdy neopustí.“ To říká pronáší Sheba na velikonočním výletě, v době, kdy je její „nechutný“ vztah prozrazen. Ve výletní scéně však zároveň tu pociťujeme závist, kterou Barbara cítí vůči své „šťastnější“ sestře.

Bystrá a vtipná pozorovatelka Barbara má připomínky ke všemu a ke všem a snaží se získat čtenáře na svou stranu, občas ho však „nechtěně“ navede na správnou stopu, do svého neutěšeného soukromí. Jedinou její přítelkyní je kočka Portia, několikrát se objevuje i zmínka o její předchozí „kamarádce“ Jennifer: „S Jennifer jsem udělala tu chybu, že jsem jí připisovala víc inteligence než kdy měla.“ Svou kolegyni Sue, které se jako první z učitelského sboru podaří k Shebě přiblížit, hodnotí jako „živoucí antologii průměrných citů“. V jedné pasáži dokonce Barbara očekává, že „po přečtení následující části budou mít někteří čtenáři tendenci soudit mě tvrdě“, a hned dodává: „Žádný soud, který vás napadne, nemůže být tvrdší než ten, který jsem si vyslovila sama nad sebou.“

Román se čte velmi dobře, čtenář je hnán zvědavostí, co se stane, až se Shebina epizoda prozradí a zároveň touhou dozvědět se víc o Barbaře. Překlad Veroniky Láskové je kvalitní, nikde nezadrhává a nechává čtenáře oddat se vyprávěnému.