„Rány osudu, choroby, předčasná úmrtí, podobné věci se přicházejí dobrým lidičkám, těm pokorným, té soli země, ne Anně a ne mně,“ říká hlavní hrdina románu Moře v reakci na zjištění, že jeho žena trpí rakovinou a brzy zemře. Autor knihy, John Banville, se loni stal překvapivým vítězem klání o Bookerovu cenu a v reakci na tento úspěch konstatoval: „Je dobré vidět, že bylo rozpoznáno umělecké dílo.“ Právě přílišná estetická náročnost románu totiž jako by byla Moři na obtíž: „bezdějovost“ z něj totiž pro běžného čtenáře činí tvrdý oříšek a celých sto padesát stran není jednoduché dočíst. Text zkrátka vyžaduje námahu. I pro Banvilla je to trochu vybočení z tvorby, věhlas získal především díky svérázným životopisům Mikuláše Koperníka nebo Johannese Keplera. Česky zatím vyšla jen Kniha doličná (Mladá fronta 1999), první část volné trilogie o vztahu umění a etiky. Letos na podzim by mu měl pod pseudonymem Benjamin Black vyjít detektivní román.

Banville v Moři po vzoru Marcela Prousta pátrá v paměti hlavního hrdiny. Ten se po smrti své ženy vrací na místo, kde jako dítě pravidelně trávil letní prázdniny a kde potkal svou první (paní Graziovou) a posléze druhou (Chloe, její dceru) lásku. „Kdyby mé tajemství nějak odhalila, nejspíše by ve vlastním hodnocení poklesla, nejspíš by se považovala za hlupáka, že si nevšimla, co cítím k její matce, ba možná by i měla sklon připadat si jako druhá po matce, jako moje nouzová varianta,“ komentuje svůj citový život hrdina.

Román se rozprostírá v několika rovinách: zachycuje jednak přítomnost, tedy útržky ze života hlavního hrdiny v hotelu, do něhož utekl před „neexistencí“ své ženy, dále období, kdy se s Annou o smrtelné nemoci dozvěděli a dožívali společný život, a zmíněnou minulost vlastního dětství. K tomu přistupují různá odbočení – chvíli ke snům, jindy k myšlenkám, které protagonistovi asociačně vytanou na mysli. Příběh však jako by nemířil k žádnému rozuzlení, objeví se nanejvýš několik odhalených tajemství, která však děj stejně nikam neposunou. Čtenář se musí zaměřit na vypravěčův jazyk, v textu často reflektovaný („,Alespoň si sundej kabát,‘ řekl jsem. Proč ale ,alespoň’? Prapodivná věc, tenhle rozhovor mezi lidmi.“), na precizní popisy okamžiků v životě.

K nejpůsobivějším patří pasáž o přicházející Annině smrti: „Někdy se ve tmě nahlas rozesmála, nebo to bylo cosi podobného smíchu, to se v ní obnovil čirý údiv nad skutečností, že byla tak nemilosrdně, tak potupně uvržena do této tísně.“ Jednou z nejdelších pasáží v knize je téměř dvanáctistránkový popis odpoledního pikniku u moře s Graziovými, během nějž sledujeme kapku na sklenici paní Graziové („Její prázdná sklenka mrákotně přepadla a poslední kapka vína dotekla k okraji, na okamžik tam visela a leskla se a pak spadla.“) nebo záhyby jejího těla a její bleskurychlé metamorfózy („Paní Graziová se pod mými lačnými zraky proměnila z ženy v démona a pak, ve chvilence, byla zas pouhou ženou.“). Právě kvůli důrazu na jazyk je nutno vyzdvihnout překlad Richarda Podaného, který už loni v románu Jonathana Safrana Foera Naprosto osvětleno dokázal, že patří ke špičce ve svém oboru.

Ke své inspiraci Proustem se na závěr autor sám přiznává, když jako hlavní postava říká, že své poznámky sepsal perem značky Swan a čtenáři, který by snad mohl čekat monumentální finále, jen sdělí: „A opravdu se nestalo nic, či stalo se jedno velevýznamné nic, prostě si zase svět velkolepě a lhostejně pokrčil rameny.“ Není to úplně pravda; Banvillův román je především o smrti, kterou si i díky románu uvědomujeme ve spojení s některými okamžiky našich životů zvlášť ostře. Moře je jedno z nejpozoruhodnějších a zároveň nejobtížnějších literárním děl současnosti. Přes Bookerovu cenu, jež s sebou nese jistou porci obecné pozornosti, však těžko osloví širší publikum. Komu se však do Banvillova jazyka podaří proniknout, nebude litovat.

Vyšlo v Týdeníku A2.