Když se překlad první české detektivky Johna Banvilla alias Benjamina Blacka, vydaný nakladatelstvím BB/Art, objevil v roce 2009 ve zlevněných knihách, zdálo se, že této uctivé a promyšlené irské poctě drsné škole u  nás odzvonilo, jakkoliv v zahraničí docela sklízela úspěchy. Série z 50. let dvacátého století se naštěstí chopilo nakladatelství MOBA a letos vydalo již třetí román; celkem jsou tedy z dosud šesti případů patologa Quirka k dispozici čtyři. Škoda, že čeští nakladatelé si mezitím přestali všímat Banvillovy „vážné“ tvorby a ke dvěma dosud vydaným překladům (Kniha doličná a cenou Man Booker Prize ověnčené Moře) od roku 2006 žádný nepřibyl.

K nakladatelské strategii směřuje ještě jedna výtka: „blackovky“ mají nepochopitelnou smůlu na přejmenovávání názvů. Začali s tím už v BB/Artu, kde se ještě dalo pochopit, že více významů spojení Christine Falls se nedalo v češtině zprostředkovat, tak zvolili biblické Kdo je bez viny. Ale vydání v MOBě už nabízejí změny zbytečné a svévolné: The Silver Swan neboli Stříbrnou labuť přejmenovali na nicneříkající Anatomii strachu, aktuální Temná pavučina se v originále jmenuje jednoduše A Death in Summer neboli Vražda v létě. Těžko pochopit, co brněnskému nakladatelství na těchto přímočarých původních názvech vadilo.

Po otevření knihy ale už je vše v pořádku, a i když Richardu Podanému, který přeložil Kdo je bez viny, se Martina Knápková vyrovnat nemůže, zdá se, že se postupně zlepšuje a dokáže přinejmenším místy zprostředkovat onen nenápadný, ale pro překladatele o to těžší elegantní styl s občasnými melancholickými pasážemi a metaforami, které se v detektivce vyjímají tak trochu nepatřičně, ale o to výrazněji. Banvillovy „vážné“ romány nabízejí potěchu z ladných křivek spisovného jazyka, od jakého se současní autoři čím dál častěji odklánějí, a oddechové romány Benjamina Blacka si cosi z této jazykové virtuozity také drží.

Případy patologa Quirka měly původně vycházet z temných románů Georgese Simenona, čím dál více se však blíží k jiným velkým jménům noir detektivky, totiž Raymondu Chandlerovi a Rossu Macdonaldovi. Temná pavučina jde v tomto ohledu již tak daleko, že ji lze považovat za přímou irskou variantu případů Phillipa Marlowa či Lewa Archera. Zavražděn je místní boháč, který kromě jiných podniků ovládal také vlivný dublinský (bulvární) deník: jednoho krásného letního dne byl nalezen s brokovnicí v ruce a ustřelenou hlavou. Quirk rychle prokáže, že o sebevraždu jít nemohlo, a rozebíhá se pátrání, které se točí kolem magnátovy prudce elegantní a dráždivě tajemné francouzské manželky, dalšího dublinského milionáře (hlavního obchodního rivala zavražděného) i zpovykané zlaté mládeže. A neúspěšně abstinující Quirk se v průběhu pátrání po vzoru svých výše jmenovaných předchůdců zaplétá se zámožnými krasavicemi s pochybnou minulostí, které navíc nelze vyřadit ze seznamu podezřelých. K dokonalé imitaci Phila Marlowa (Banvillovo heslo na wikipedii dokonce anoncuje, že autor se chystá napsat román, jehož bude kalifornský detektiv hlavním hrdinou) Quirkovi už chybí jen tvrdší pěsti a sušší humor.

Vedle poněkud schematické zápletky Banville opět plasticky vykresluje atmosféru Dublinu nedlouho po válce, kde se mezi sebou téměř všichni znají a často spolu mívají v minulosti něco společného. Rozvíjí několik souběžných linií včetně jednoho vedlejšího zločinu (také – což nebývá v detektivkách úplně běžné – střídá vypravěčské perspektivy), v závěru překvapí hned dvojí pointou a nejednoznačným vyústěním. Není to tak trpké jako první Quirkův případ, ale stále je tu dost nenapravitelně zkažených lidských životů. Zamrzí jen jediné, a to když se mezi možnými motivy ke zločinu objeví také pedofilie v církevních kruzích. To je v souvislosti s Irskem tak ohraný prvek, že se z něj stává klišé – a spisovatel Banvillova formátu nemá zapotřebí se k němu uchylovat. Ani když píše oddechovou literaturu.