Ingo Schulze se i v Čechách prosadil svým románem Obyčejný storky (Simple Storys, 2003) a po osmi letech vydal objemný román Nové životy. I v něm se vrací k tématu existence v rozděleném Německu a především v jeho východní části, tématu, které v německé literatuře již od poloviny devadesátých let ovládá část trhu.

Hlavním hrdinou je Enrico Türmer, zakazovaný dramaturg, který svou tvůrčí energii vkládá do dopisů, jež píše svému příteli z mládí, jeho sestře a platonické lásce. Autor dopisy stylizoval tak, že v nich kromě totality zažívá hrdina i přelomovou dobu konce osmdesátých let, a čtenář tak může sledovat ve formě velmi intimní zpovědi, jak spolu souvisejí a jak se ovlivňují společenské a osobní převraty.

Vypravěč „obyčejných historek“ Ingo Schulze tak sáhl ve svém novém románu po tradicemi ověřeném konceptu románu v dopisech, formě, kterou proslavilo především Goethovo Utrpení mladého Werthera. Ke Goethově odkazu ostatně autor sáhl hned dvakrát, i v tom, že se pokusil své osmisetstránkové dílo o převratu a nástupu nové epochy vystavět podle dramatu Faust. Ostatně hlavní hrdina se ze zakazovaného dramaturga vyvíjí společně s kapitalizující se společností nejprve v kritického novináře a později ve vydavatele reklamních novin. Přestože dopisy pocházejí z ledna až března 1990, vypravěč v nich vzpomíná i na dobu svého dětství v republice, která měla slovo „demokratická“ pouze v názvu. 

V řadách recenzentů se sice objevují i kritické hlasy, převážná většina recenzí ale vyznívá pozitivně. Řada z kritiků také neopomněla zmínit, že autor vložil do postavy hlavního hrdiny velkou část svých vlastních osudů. List Die Zeit knihu dokonce považuje za nejlepší román v německé literatuře k tématu převratu, román, jenž se vzdává poučování typického pro díla Güntera Grasse či laciných vtipů Thomase Brussiga.