Tento záznam mi někam zmizel, takže ho teď lovím z paměti. Dokonce už ani nepřemýšlím o tom, kdo z nich na něj měl větší zálusk, protože jsem s tím předem souhlasila, takže i jakýkoli můj nynější protest je mi teď málo platný. Zkroušená má svých starostí dost, takže se nezajímá o schovávání vitamínů v nemocničních odděleních pro uvězněné, kteří hladovějí v naší malé, příměstské instituci, jsou jí ukradené i zásoby nafty, kterou odčerpávají z útrob petrolejových lamp schovaných pro strýčka příhodu a pro dobrovolníky, kteří jsou připraveni upálit se před národním výborem. Zkroušená se totiž evidentně rozhodla, že se stane národní hrdinkou. A samozřejmě beze mě. Na piedestalu je místo jen pro jednu z nás. A krom toho, někdo tu musí zůstat a starat se o domácnost.

Když jí vyprávím o existenci Menstruační Policie, jenom přitakává. Když ji prosím, aby mi obstarala prohlášení pro Amnesty International, říká, že to je absolutně druhořadá záležitost. My se tu zabýváme opravdu těžkými případy, připomíná mi. Oslavy onoho výročí, tamtoho výročí nebo nějakého jiného výročí.

Ale tohle by se přece dalo považovat za jistý druh nátlaku, vysvětluju jí. To je politické pronásledování.

To není pravda, odpovídá mi Neposkvrněná. To je tvoje osobní věc. Ale já si i tak jsem jistá, že se to nepřihodilo jenom jednou a pouze mně. Mám podezření, že jde o systematickou činnost a plánovanou akci, jejíž smysl mi však stále uniká. Během několika dní jsem se stala výhradní donašečkou zpráv, detailů, které by stejně dobře přesvědčily i nevěřícího Tomáše. Jenom kvůli mně, opakuji trpělivě, by přece nepovolali štáb, a nezvali by plukovníky a podplukovníky. Ach jo, povzdechne si Neposkvrněná a odejde na tajnou schůzi.

Já nevím, nejradši bych si lehla do kouta, zavřela oči, protože k tomu, aby člověk zmizel, vzlétl a nebyl, stačí pouze pevně zavřít oči. Dokonce ani neslyším záhadný šramot za dveřmi, tak moc se soustředím na hluboké vdechování zaprášené a teplé vůně podlahy do plic. Díky němu rozeznávám i odstíny dalších barev, kterými byla doposud vymalována, okrovou a světle hnědou, ale už je příliš pozdě, bolestivě otevřu oči, rozhlížím se a už vím, že všechny východy jsou obklíčeny. Někteří z nich jistě zůstali pod dveřmi na balkoně, a to ani nemluvím o tom, kolik jich čeká pod pečlivě utěsněnými okny. Jiní se vyšplhali po rozviklaném žebříku, aby hlídali usmolenou štěrbinu komína, který se tyčí nad střechou jako děravý, zčernalý zub, jenž také vyčnívá z křivého úsměvu neřeknu Koho. V panice běžím prázdnými pokoji a slyším pokřiky a příkazy. Obklíčili dům, s profesionální přesností mi znemožnili jakoukoli možnost útěku, jsou přidrzlí a sebevědomí. Jsou slyšet čím dál blíž.

Ťuk, ťuk. Otevřete.

Kdo je?

To jsme my, Menstruační Policie.

Jasně že vím, že dožadovat se pomsty nemá sebemenší smysl. Další den by mi před dům poslali protiteroristickou jednotku. Sestupuji tedy pomalu po schodech, počítám kroky, které mě ještě dělí od branky, o kterou se nekompromisně ze druhé strany přetahují, dveře máme kvalitní, tmavý oprýskaný lak na dřevě se leskne ve světle blikajících baterek. Dřevěná mříž se skládá z malých, pravoúhlých rámečků, z nichž ty tmavší se navzájem spojují do nevýrazných kontur několika shrbených postav. Na tomto obraze je cosi zarážejícího, a to především proto, že jeho siluety po druhé straně matného skla jsou strnulé. Pohybují se pouze jejich stíny a vykukují jim zpoza zad za zvuku velkých němých netopýrů. Přesto to risknu.

„Tenhle rozkaz si teda sakra zapamatuješ…,“ ozývá se zpoza dveří.

A potom si mezi sebou cosi šeptají. Zdá se, že moje odpověď byla strategickou chybou. Za chvilku se jiný hlas snaží vysvětlit, že reakce jeho kolegy nebyla v rámci pravidel úplně kompetentní, ba naopak. A že on mě plně chápe, dokonce se mnou soucítí.

„To jsou mi ale móresy,“ říkám si pro sebe a otevírám.

Nemám jinou možnost. Kdybych s nimi zkusila vyjednávat skrze zavřené dveře, mohli by je z nudy přes noc zalít betonem. Prsty zmáčknu železné kolečko a nečekám na sotva slyšitelné blizoučké klapnutí spouště samopalu, odstupuji od dveří, až zády narazím na vlhké prochladlé zdi. V podobných situacích trocha opatrnosti neuškodí. Do jednotek Menstruační Policie povolávají ty nejmladší, kteří ještě nevědí, jak se má člověk chovat v situacích, které si nežádají ani ne tak brutální sílu, jako spíš vybranější, ba dokonce diplomatické způsoby jednání. Nevím, jestli jim víc chybí intelekt, nebo společenský takt. Bojí se případných ruměnců či gesta, které je přivede do rozpaků. A už vůbec se bojí podívat se nám přímo do očí. Proto si je nejvíce pamatujeme z těch situací, ve kterých plní ty své předem naučené pohyby, jeden stojí ve dveřích, je strnulý jako vosková figurína, přes obličej má nataženou kuklu a na prsou tiskne samopal jako novorozeně, ten druhý se vyznačuje neustálým pohybem.

Ani tentokrát tomu nebylo jinak, jen co klíč zapadl do promazaného zámku, čísi ruka už šmátrala po klice, několik mladíků ověšených řetězy, které musely vyrůst přímo z plochých kovových nádob, jež jim očividně přitěžovaly v pase, se rozběhlo po domu a hledalo koupelnu. Pokrčila jsem rameny, je to sice jejich věc, ale mohli se mě prostě zeptat, kde je.

Nemám ráda mladé nadšence, zvláště ty, kteří se na nás dívají svrchu s ironickým úšklebkem, jako by říkali: „No, my víme, že jsi panna.“ Načež jako by dodávali: „Ale neboj, to napravíme.“ A ještě víc odporní mi jsou staří chlápci, takoví ti Tajemníkovi kamarádíčkové, i když samozřejmě, že je nevídávám často. A možná že za to všechno můžou ti staříci z chudobince, do kterého jsme jeli kdysi dávno v rámci školní charitativní akce. Buď hodná holčička, říkali a směrovali naše drobné ručky do špinavých rozkroků. Naštěstí ne všichni.

No, jakpak se máme tenhle měsíc? zní otázka.

Do hlavy se mi hrne horká vlna, lehce se dotýká břehů a rychle opadá, ale zanechává po sobě viditelný ruměnec ve tváři. Rychle se otočím. Uvidí-li některý z mládenců mé rozpaky, můžou mu povolit nervy, což teď rozhodně není na místě.

Ještě pořád jsem to nedostala a přestali by s těmi stupidními otázkami. I když je docela dobře možné, že to mají v popisu práce – chodit po domech, od jednoho ke druhému, tajné akce, které absolvují po setmění. Byrokracie se ne vždy shoduje s biologií, ale co naplat, práce není láce. Vsadím se, že je znovu ucpaný odpad. A to všechno kvůli nám. Sotva povyrosteme a hle, náhodný kolemjdoucí (jak by si někdo mohl myslet), nějaký příměstský fotograf či amatér nás na ulici vyfotí. Snímek přiloží do složky s osobními údaji, kterou nedávno ukradl z kartotéky u lékaře, a ta se objeví v deskách seřazených v abecedním pořádku, odložených na jakési utajené poličce. Jejich obsah je obalen klubkem vaty či vyschlého vlákna celulózy a prohlížejí si ho pomocí pinzety. Neztrácejí čas na hledání důkazů, poněvadž nejspíš předpokládají, že svoji vinu má prokázat sám odsouzený(á). Jak často zapadá spolupráce obviněného do celkového průběhu vyšetřování! Dokážu to ocenit, ale nic nemůžu dokázat, protože to zkrátka není možné. I když kdoví, třeba už to nebude trvat dlouho. Pánové, počkejte! Nevěnujte takovou pozornost pouhému zdání, mám dost dlouhé nohy i ruce, aby to už ze mě začalo vytékat, i když vzhled nejspíš vůbec není podmínkou dospělosti. Měli by si říkat Monstruální Policie, napadne mě. Monstruální Policie, jako tajný pseudonym, nestydí se však používat ty ubohé, nejvíce ponižující metody, které fungují díky neřeknu Komu, a jenž stvořil sám sebe podle mně dobře známého vzoru. Ale asi je to normální, říkám si, každý má takového otce, jakého si zasloužil. Velký Tajemník se na mě z výšky usmívá tím svým jedním jediným zčernalým zubem a milostivě pokyvuje hlavou. Moc mu nevěřím, takže už mě nemůže ničím překvapit.

Mezitím se pořád něco děje, alespoň doteď, bez zbytečného násilí, a já pozoruju jejich aktivitu s lhostejností, kterou bych však neměla dávat příliš najevo, nebo se urazí, a ne zase málo, aby se necítili dotčeně. Teprve když jeden z mladíků v přední linii, jeden z oněch hledačů min, jak si je sama pro sebe nazývám, začíná systematicky prohledávat obsah koše vedle záchodové mísy, začne mi běhat mráz po zádech. Co se stane, jestli to tentokráte byla Neposkvrněná? Jsem připravena vzít na sebe její provinění.