Izabela Filipiaková (1961), jediná polská feministická spisovatelka – prozaička, básnířka, hlásící se k tomuto označení. Patří mezi výrazné osobnosti polského kulturního života. Její texty patří do žánru tzv. „husté prózy“. Jsou přesycené významy, smysly a více či méně skrytou symbolikou. Začínala v „bruLionu“, strávila několik let v exilu v Americe. Na konci 90. let se vrátila do Polska. V soukromém životě šokuje a překvapuje, v literatuře otvírá své jemné a zranitelné nitro.

Kuchyně a mýty
Moje obryně pracuje v kuchyni
Moje titánka mně krmí teplým jídlem
dbá abych nechodila hladová
přestavuje hrnce přehazuje kouřící pánvičky
Říká: kdysi jsi byla takové hubené kuře
A teď jsi moje kuřátko chutné soustíčko
Bere mě do náručí odnáší do postele a ukládá
na prostěradle jako bílou sošku pečlivě omytou vlnami
ještě se třpytící od soli vyhlazenou chapadly chobotnic
Její objetí jsou něžnější jsou ještě silnější
Svinutá jako ústřice nechávám se pojídat
Kdesi v hloubi se napouští voda ke koupeli