V úvodu ke knize Ruské dilema vyslovuje její autorka Ivana Ryčlová přání, které s ní sdílejí snad všichni dnešní rusisté. Chce „přemalovat stará plátna, rozbít sádrové modly, poopravit některé mýty, připomenout jména kdysi mocí odsouzená k zapomnění.“ (s. 8) Zdálo by se, že kniha sestavená z článků, které vycházely v letech 2000–2005 v kulturně-politické revue Proglas (později v kulturní příloze Revue Politika), je určena především těm, kdo si ruskou kulturu spojují výhradně s její sovětskou interpretací. Kniha je však zjevně psána i pro ty, komu se rozlehlý prostor Ruska teprve pootevírá – soudě alespoň podle vysvětlujících poznámek, jimiž jsou opatřena jména všech aktérů (včetně Stalina) vystupujících v textech třeba jen okrajově. Ruské dilema je tak dalším příspěvkem k rozhovoru na téma pro koho a jak psát dějiny literatury, respektive kultury.

V jedenácti kapitolách autorka čtenáře provází v podstatě celým dvacátým stoletím – od představitele velké ruské prózy Lva Nikolajeviče Tolstého, přes divadelní režiséry Konstantina Stanislavského a Vsevoloda Mejercholda, prozaiky Lva Lunce, Jevgenije Zamjatina a Michaila Bulgakova, scénáristu Nikolaje Erdmana, básníka Borise Pasternaka, prozaiky Vladimira Nabokova a Venědikta Jerofejeva až k básnířce vězněné v Gorbačovově Rusku Irině Ratušinské. Z jednotlivých vyprávění se skutečně skládá docela souvislý příběh minulého století, v němž neopominutelnou roli hrají i postavy vedlejší, stejně jako doba a její mocenský systém.

Rozdmýchávačky géniů

Vyprávění příběhů je však věc velmi ošemetná. Chtě nechtě je příběh fikcí, a to i když se donekonečna odvolává na historické prameny, dobová svědectví a jiné zaručeně „nezpochybnitelné“ dokumenty. To si bohužel autorka, alespoň na stránkách knihy, nepřipouští. Na začátku téměř každé kapitoly se až ostentativně brání literárněvědným interpretacím díla a snaží se rekonstruovat obraz člověka a jeho osudů v nelehké době, a to vše s poukazem na „historickou objektivitu“, která je přece prosta smyšlenky. Tak se „v rámci historické objektivity“ (s. 128) čtenář v kapitole o autoru románu Mistr a Markétka Michailu Bulgakovovi může dočíst: „Láska a milosrdenství, dva motivy v postavě Markétky, nebyly vlastní pouze jí. Všechny tři ženy Bulgakovova života inspirovaly a zformovaly obraz Markétky...“ (s. 128) Ale copak existuje něco subjektivnějšího, než je láska? Jakápak historická objektivita, byť pečlivě dokládaná intimní korespondencí a osobními zpověďmi? Text tak zákonitě místy sklouzává k bulváru. Čím jiným je informace, třebas vedlejší, o tom, že první Bulgakovova žena absolvovala dva potraty?

Aby byl příběh čtivý (a kniha Ivany Ryčlové rozhodně čtivá je), potřebuje milostnou zápletku. A tak jsou příběhy hlavních aktérů, což jsou až na poslední kapitolu výhradně muži, doplněny o jejich milenky a manželky, jakési ochránkyně rodinného krbu, bez nichž by jejich dílo nikdy nevzniklo. S doslova ruským patosem zaznívají slova: „Sofie byla vzácnou a silnou ženou, zcela oddanou svému muži... Svůj život po boku Tolstého chápala jako výjimečnou roli... (s. 15) Snažila se... obrátit svého muže zpět k umění, krásné literatuře, rozdmýchávat v něm uměleckého génia, v němž jasnozřivě spatřovala hlavní sílu a velikost Tolstého... (s. 19) Být ženou tak rozporuplné a nevypočitatelné osobnosti, jakou byl její manžel, muselo být vskutku těžké poslání a zasluhuje si nepochybně úctu.“ (s. 29) Je s podivem, že si autorka pro demytizaci sovětského uvažování o literatuře vybrala v podstatě jeho vlastní prostředky, jakousi pozitivistickou literární vědu, byť s důrazem na jiná fakta než ta, jež volili sovětští teoretici.

Mínus, Jevgenii

Navíc tento biografismus zůstává stejně černobílý, jen převrácený naruby. Málokdo by polemizoval s tvrzením, že „komunismus byl jedním z nejstrašnějších historických experimentů našeho století“ (s. 53), ale copak je možné v poznámce o tom, kdo byl mecenáš Savva Morozov, napsat: „Tragédií jeho života se stal vztah k herečce Marině Andrejevové, sympatizující s bolševickým hnutím. Pod jejím vlivem věnoval podpoře bolševiků značné sumy.“ (s. 40) Jako by si autorka s onou dobou, „kdy zlo bylo legitimní součástí společnosti“ (s. 8), nedokázala poradit. Slovo bolševismus chápe jako cejch navždy vyražený na čele zrádce a vraha. Nepřipouští si žádné pochybnosti, její hrdinové jsou oběti, a tak z nich snímá všechny stopy po dotyku se zlem, stejně jako jakoukoli zodpovědnost za tento dotyk, který je zkrátka jen nerozvážností a tragédií. Básník Vladimir Majakovskij je označen jako „tragická postava ruské poezie 20. století“ (s. 58), Maxim Gorkij je „lidsky rozporuplná osobnost... Jeho poměr k sovětskému svazu byl v tomto období (ve dvacátých letech – pozn. A. M.) ještě rozpolcený“ (s. 79), vztah Jevgenije Zamjatina k revoluci roku 1905 „byl, nepochybně díky mládí a pražádným politickým zkušenostem, vztahem malého chlapce k něčemu, co ještě nikdy nepoznal...“ (s. 91) Domnívám se, že soudy tohoto typu, ať již očerňující či naopak obhajující, je třeba velmi pečlivě zvažovat a že snad ani historikovi literatury nepřísluší. Pozice mimo soudcovskou roli neznamená rezignaci na uvažování o dějinách dvacátého století, které se skutečně na kultuře a životě jejích představitelů podepsaly, ale spíše respekt před nimi. Slova: „mohli bychom na tomto místě připsat kladné znaménko Maximu Gorkému, jenž za uvedení inscenace (hry Attila Jevgenije Zamjatina – pozn. A. M.) na nejvyšších místech intervenoval...,“ (s. 99) považuji za nemístnou drzost. Aniž bych se odvolávala na Nejvyšší místa, mám zato, že literární historik tu není od toho, aby uděloval kladná či záporná znaménka za čísi počínání.

Příběhy lidských osudů, jež autorka na stránkách knihy vypráví, jsou skutečně poutavé a snad i dokáží vzbudit zájem o ruskou kulturu, je jen otázkou, zda je nebude třeba znovu zbavovat nových klišé, která s sebou nese tato hra na „pravdivost“.