Název svého zatím posledního románu si Ante Tomić vypůjčil od Jugoslávské lidové armády (Jugoslavenska narodna armija), kde právě heslo „Nic nás nesmí překvapit“ patřilo do základní ideologické výzbroje. Na téma armády narazil Tomić již v předchozím románu Što je muškarac bez brkova (Co je muž bez vousů), ale tam se jednalo o novou chorvatskou armádu (byť v principu stejně stupidní), kdežto v této knize se vracíme do roku 1985 kamsi na albánsko-makedonskou hranici. V zapadlých kasárnách tu sledujeme „výjevy“ z každodenního života řadových vojáků z celé tehdejší Jugoslávie. Naštěstí nás chce Tomić, jak je jeho zvykem, především pobavit řadou nadsázek, směšných situací a parodizací vojenského systému.

Autor zamýšlel knihu patrně jako román, ale děj se mu rozpadá do dvou málo propojených částí. Hlavním hrdinou první z nich je mladý Chorvat Siniša ze Splitu (možná drobný odraz autora samého) a jeho specifický vztah k nadřízenému – poručíku Nađovi, původem Maďarovi z Vojvodiny. Siniša studoval lékařskou fakultu a do armády nastoupil teprve po škole. Poručík Nađ se na něj jednou obrátí s tajemným dotazem – co to chytil za pohlavní chorobu, když se mu z toho udělal vřed na penisu? Siniša samozřejmě odhalí syfilis a je nucen začít léčit poručíka potají, aby se nikdo nic nedozvěděl. Vznikne tím řada komických situací, neboť zamykající se voják s poručíkem evokuje přinejmenším podezření na donášení nebohého brance. Ten si zas pěkně užívá bolestivé píchání injekcí antibiotik do svého nadřízeného. Všelijaké poznámky a komentáře nám docela pěkně evokují neuvěřitelnou hloupost a tupost systému jugoslávské armády (včetně falešného poplachu, který varuje před možným albánským útokem, ale má jen odvést pozornost od nepřítomnosti poručíka doma), ovšem stále ve velmi vtipném duchu.

Druhá, kratší část knihy se věnuje neobvyklé žádosti „záklaďáka“ z Bělehradu, který se chce pěšky vydat na každoroční „pochod za Titovým odkazem“ z Makedonie přes Kosovo až do Bělehradu. Ve skutečnosti se chce především ulít z armády, ale ač to nadřízený tuší, netroufá si vojákovi zakázat něco, co je spojeno s „věčným“ soudruhem J. B. Titem. Mohl by z toho mít velké problémy. Branec samozřejmě po nástupu pochodu dezertuje, ale je odchycen a poručík Nađ má problémy stejně. V tomto vyprávění ale humor mizí a kniha se stává hořčí.

Postavy jsou v knize vykresleny poměrně ploše, proto se nedočkáme nějakého hlubšího zamyšlení nad trapností podmínek lidské existence v Jugoslávii 80. let 20. století. Ale to ani autor neměl na mysli, chtěl pobavit a rozesmát čtenáře, což se mu v první zápletce daří velmi dobře, ale ve druhém příběhu už o poznání méně. A opět tu narážíme na stále stejný problém, se kterým se řada současných chorvatských autorů nějak neumí vypořádat – jak knihu důstojně ale přitom logicky zakončit? Nicméně patří tento příběh k tomu lepšímu, co chorvatští autoři vytvářejí.