„Sedej,“ řekl zničehonic Nađ.

„A nebudeme…?“

„Sedej, sedej, volal jsem tě kvůli něčemu jinému.“

Siniša se posadil. Nađ zvedl hlavu a nervózně se na něj zahleděl.

„Vycházíš dobře s Karanovićem?“ zeptal se.

„Tak nějak… ano.“

„Jaký je to člověk?“

„Dobrej. Když ho poznáte, vidíte, že je…“

„Je komunista?“

„Myslíte, jestli je ve Straně? Já myslím, že není… Teda, jsme si skoro jistej, že není…“

Sinišu tento rozhovor uváděl do rozpaků.

„Je to soudruh?“ zeptal se Nađ.

„Ehm…teda…jak to myslíte?“

„Vyjebal s tebou někdy?“

„Se mnou?“

„Jo.“

„Karanović?“

„Jo.“

„Ne.“

„A jinak rád s lidma vyjebává?“

„Ehm…“ protahuje Siniša zamyšlen, „ne. V podstatě ne.“

„Co znamená v podstatě?“

„Počkejte,“ řekl Siniša nervózně, „o čem to vůbec mluvíme?“

„Ten Karanović…“ začal Nađ útočným hlasem. „Chce, abych ho pustil na pěší pochod do Bělehradu na Titův hrob.“

Siniša byl tak vyděšený, že se zapomněl i smát.

„Před chvilkou za mnou přišel s tím, že se chce poklonit nesmrtelnému Titovu dílu, ideji socialistické revoluce, bratrství a jednotě, začal pěkně kecat…Myslím,“ zalekl se mladý důstojník, když mu došlo, co to právě řekl, „nemysli, že já si myslím, že jsou to kecy, to bratrství a jednota, ale myslím, že Karanović pěkně kecá.“

Siriščević vážně kývne, že pochopil.

„A teď nevím, co mám dělat. Nejdřív jsem mu začal hezky vysvětlovat, že se to sere na hranicích a že tady potřebuju každýho chlapa, ale on jako by se zasek´. Chce do Bělehradu a hotovo. Kdyby to bylo něco jinýho, tak jsem ho poslal do hajzlu, ale on je pěknej vychcánek. Ví, jak je to nepříjemný, hajzl jeden. – Kdo prý může vojákovi zabránit, aby se šel poklonit Titovi na hrob! - povídá.“ Nađ ztěžka vydechl. „Ještě to bude naknec vypadat, že já mám snad něco proti Titovi.“

„No tak ho pusťte,“ řekl Siniša.

„Jak ho můžu pustit!?“ vyjekne poručík zoufalým falsetem. „Jsi normální?!“

„No tak ho nepouštějte,“ odpověděl mu voják jednoduše.

„Ale hovno. Já tě zavolám, abys mi pomohl, a ty…“

„A co vám mám říct?“ Nađ se na chvilku zamyslel.

„Pověz mi,“ řekl, „co myslíš, chce se mnou vyjebat, nebo chce jít opravdu kvůli Titovi?“

Siniša nerozhodně pokrčil rameny.

„Znamená to, že se mnou vyjebe,“ povídá Nađ.

„Já nevím, možná i ne.“

„Ještě jednu věc jsem si uvědomil. On je z Bělehradu,“ povídá poručík, „co myslíš, nevymyslel to všechno, jen aby se podíval domů?“

„No, kdyby chtěl domů, tak by možná vymyslel něco lepšího, než jít pěšky,“ povídá Siniša.

„To máš pravdu,“ shodl se s ním rozumně poručík.

„A kolik je to vůbec kilometrů?“

„Co? Odsud do Bělehradu? Kolem šesti set.“

„A do prdele!“ užasl Siniša.

„Ale to není tak velkej problém, spočítal jsem to. Do dvacátýho pátýho května je ještě měsíc a půl a když každý den půjde kolem patnácti kilometrů, stihnul by to přesně, možná i dřív. Ale to není ten problém, spíš…“

„Jestli s váma chce vyjebat?“

„Jo.“

Siniša se na chvilku zamyslel. Zaprvé, je naprosto jasné, že Ljubo Vrapče tohleto nevymyslel, aby se šel poklonit Titovi na hrob. Pokud jí přímo nepohrdal, tak mu byla služební ideologie úplně putna. Kdyby se v Paříži slavilo na místě posledního odpočinku Jima Morrisona, tomu by ještě rozumněl, ale tohle vylučoval jakýkoliv vážný motiv. Ljubo si mnohadenní pochod do Domu květin v Dědinji zcela jistě vymyslel jen proto, aby vyjebal s Nađem. Použil Tita, neboť správně tušil, že Nađ nebude mít tolik odvahy, což by ostatně neměl žadný důstojník, aby ho odmítl. Zadruhé, Siniša nic z toho nemohl říct Nađovi. Zatřetí, potřebuje nějak spojit dva druhy loajality, tu velkou, upřímnou a přátelskou vůči Ljubovi Karanovićovi a daleko méně zavazující vůči Nađovi. Ještě před několika dny by si s tím hlavu nelámal, ale nezvyklé spiknutí, které ho předevčírem spojilo s důstojníkem, způsobilo, že se mu začal jevit sympaticky. Spojenectví na utajeném syfilisu i to, že spali se stejnou ženou… ač je to přirozeně soudruhu Nađovi neznámo… se najednou prodloužilo nečekaným případem. Co má dělat? Jediná možnost, která se tu nabízela, byla udělat ze sebe po starém vojenském způsobu hlupáka a pokrčit rameny. Existoval ale vlastně ještě jeden rafinovanější způsob armádní imbecility, uděláš ze sebe po starém způsoby hlupáka, pokrčíš rameny a přehraješ odpovědnost na vyšší instanci.

„Co o tom říkají vaši nadřízení?“

„Ve Struze?“

„Ano.“

„Neptal jsem se.“

„Zeptejte se jich. Oni ať rozhodnou, co bude. Když to dopadne špatně, nebude to vaše vina.“

„Máš pravdu,“ povídá Nađ. „Chci říct, mě to taky napadlo, ale radši jsem se chtěl s tebou poradit. Zůstaň tady,“ řekl a vytáčel čtyři čísla, „až to dořeším, tak se budem věnovat tý naší věci… Haló!” ozve se z bakelitového sluchátka. „Haló, tady je poručík Nađ z kasáren, máte tam někde kapitána Mišoviće? Dejte mi ho, prosím vás… Čau Míšo! Kde běháš, chlape?!… Ale jo, nějak to jde! Ty?… A kurva!… Ať jde do hajzlu!… Na hovno, kámo!…Kecá kraviny! Řekni mu, že kecá pěkný kraviny!… Řekni mu, že já jsem řek´, že kecá pěkný kraviny!“

Siniša zíral na černý telefon, na strojopisné upozornění na něm Pozor, nepřítel naslouchá! a pomyslel si, jak ten nepřítel, ať je to kdokoliv, musí poslouchat všechny takovéhle blbosti.

„Hele, poslouchej, víš proč ti volám… neser, vím, že nemůžeš ani tušit, proč ti volám, to se tak říká… Bože, ty jsi tak vtipnej! Fakt jsem přímo spad´ smíchy ze židle. Poslouchej, mám tady jednoho vojáka, kterej by chtěl jít pěšky do Bělehradu na Titův hrob!… Opravdu, chtěl by pěšky do Bělehradu!…Míšo, prosím tě… To není k smíchu! To vůbec není k smíchu!… Chlape, telefonujeme, může nás kdekdo poslouchat!… Ale jo!… Jo!… Jo!… Ale, myslím, nemůžu mu říct, že nemůže. Jestli ty mu to chceš říct… Tak vidíš! Tak se zeptej a pak mi dej vědět. Zvaž to! Jasný, měj se!… Čau!… Budu. Čau!“

Nađ se podíval na Sinišu.

„Teď zavolá do Ochridu, aby se zeptal plukovníka Jovanoviće. Kurvafix, kam až to dojde!… Tak, teď se budeme věnovat tý naší věci.“

Poručík Nađ, který vypadal, jako by právě vyřešil nějaký opravdu závažný úkol, pomalu vstal, vyndal z kovové skříňky malou armádní tornu s injekcemi a začal si rozepínat kalhoty a pak, když ho v tom okamžiku napadlo, jak je ta situace absurdní, se zarazil.

„Kurva,“ povídá, „kdyby nás tak někdo viděl, co děláme.“

„No,“ povídá Siniša, „to by bylo dost nepříjemný.“

„A nejsi ty náhodou buzna?“ zeptal se vesel poručík.

„Ale ne,“ povídá vážně Siniša. „Už jsem dlouho s mužem nebyl a, abych vám řek´ pravdu, nějak mi to ani nechybí.“

„Děláš si ze mě prdel?!“ užasl Nađ.

Siniša se zašklebil.

„Vím, že si děláš prdel,“ řekl poručík trochu nejistě. „Jseš pěknej uličník!… Víš,“ pokračoval při svlékání, „když jsem byl na vysoký v Bělehradě, měli jsme ve zvyku chodit přes víkend do parku u Manéže mlátit teplouše. Tam je jedno místo, kde se scházej. Přišlo nás tam tak dvanáct, třináct frajerů s pálkama a boxerama a zmlátili jsme je na hromadu. Kurva, kdybys slyšel, jak teplouš kvílí, když ho mlátíš. Brečí jak malý dítě. Ale jednou jsme natrefili na jednoho, co měl dva metry. Buzna jak bejk. Takovýhle svaly. Nějakej z posilovny. Jednomu od nás, co byl z Makarský, zlomil ruku.“

Siniša připravil injekci a Nađ vystrčil zadek, ležel u toho na stole na břiše, jen si rukama přidržoval okraje košile a trička…

(s. 90–95)