Vyučování, kterého se nám tu dostává, má za cíl naučit nás především trpělivosti a poslušnosti, dvěma vlastnostem, které slibují pramalý anebo vůbec žádný úspěch. Vnitřní úspěchy, ano. Ale co z nich člověk má? Dá mu to, čeho uvnitř sebe dosáhne, najíst? Rád bych byl bohatý, projížděl se drožkami a utrácel peníze. Mluvil jsem o tom se svým spolužákem Krausem, ale ten jenom pohrdavě pokrčil rameny a neuznal mě za hodného odpovědi. Kraus má své zásady, sedí si pevně v sedle, osedlal si spokojenost, a to je herka, na níž nesedají osoby, které by raději jezdily cvalem. Za tu dobu, kdy bydlím v ústavu Benjamenta, jsem už stačil stát se sám sobě hádankou. I mě nakazila jakási zvláštní, dříve mně neznámá spokojenost. Poslouchat umím docela slušně, ale ne tak jako Kraus, který se dokáže mistrně vrhat hlava nehlava do plnění rozkazů. V jednom bodě jsme si my žáci, Kraus, Schacht, Schilinski, Fuchs, dlouhán Petr, já atd., rovni, totiž v naprosté chudobě a závislosti. Jsme malí, maličcí, až k úplné nicotnosti. Kdo má marku kapesného, na toho se pohlíží jako na nějakého protežovaného prince. Kdo kouří cigarety jako já, vyvolává svým plýtváním u ostatních starost. Nosíme také uniformy. Nošení uniforem nás zároveň ponižuje i povznáší. Vypadáme jako nesvobodní lidé, a to nás možná málo ctí, ale uniformy nám zároveň sluší, čímž se vyhneme hluboké hanbě těch, kteří chodí sice ve svých, ale jinak otrhaných a špinavých šatech. Mně například je uniforma příjemná, protože jsem nikdy nevěděl, co si mám vlastně obléknout. Ale i v tomhle ohledu jsem sám sobě zatím ještě hádankou. Snad jsem uvnitř docela, docela obyčejný člověk. Ale možná mi v žilách koluje aristokratická krev. Nevím. Ale jedno vím docela jistě: v pozdějším životě budu roztomilou, pěkně zakulacenou nulou. Jako dospělý muž budu muset obsluhovat mladé, sebevědomé a špatně vychované hrubiány, anebo půjdu žebrat a někde bídně zajdu.

My, elévové nebo chovanci, toho máme vlastně velmi málo na práci, nedávají nám tu skoro vůbec žádné úkoly. Učíme se zpaměti předpisům, které tu vládnou. Nebo si čteme v knize „Jaký cíl si klade chlapecká škola Benjamenta?“ Kraus nadto ještě studuje francouzštinu, jen tak pro sebe, protože cizí jazyky či něco podobného v plánu naší výuky schází. Existuje jediná hodina, a ta se stále opakuje. „Jak se má chlapec chovat?“ Kolem této otázky se točí v podstatě celé vyučování. Znalostmi nás tu nikdo nezatěžuje. Chybějí totiž, jak už jsem řekl, učitelé, to jest naši páni vychovatelé a učitelé spí, jsou mrtví, či jen zdánlivě mrtví, anebo zkameněli, ať jich je kolik chce, každopádně z nich není žádný užitek. Místo učitelů, kteří tu leží z nějakých prazvláštních důvodů jako mrtví anebo podřimují, nás učí a ovládá mladá dáma, sestra pana představeného ústavu, slečna Líza Benjamentová. Do třídy a do hodiny chodí s malou bílou hůlkou. Když se objeví, stojíme všichni na svých místech. Jakmile se posadí, smíme si také sednout. Učitelka zaklepe hůlkou třikrát krátce a rozkazovačně o hranu stolu a vyučování začíná. Ale jaké vyučování! Přesto bych lhal, kdybych ho nazval neobvyklým. Myslím si naopak, že to, co nás slečna Benjamentová učí, bychom si měli brát k srdci. Je toho málo a my to neustále opakujeme, ale možná se za všemi těmito nicotnostmi a směšnostmi skrývá nějaké tajemství. Říkám směšnostmi? My chlapci z ústavu Benjamenta si nikdy nepřipadáme směšně. Naše obličeje a naše způsoby jsou vždy vážné. Dokonce Schilinski, který je ještě úplné dítě, se zřídkakdy zasměje. Kraus se nezasměje nikdy, anebo, když mu to nedá, jen krátce, a pak se hněvá, že se dal proti všem předpisům k takovému chování strhnout. Obecně bychom se my žáci smát neměli, přesněji řečeno už ani nemůžeme. Schází nám k tomu potřebné veselí a uvolněnost. Nebo se mýlím? Ví bůh, že někdy mi můj pobyt v ústavu připadá jako nepochopitelný sen.

Nejmladší a nejmenší z nás chovanců je Heinrich. Člověk na tohoto mladého muže myslí s určitou něžností, aniž tím něco sleduje. Heinrich postává tiše před výkladními skříněmi obchodů, pohroužen do pozorování zboží a lahůdek. Pak obvykle vstoupí dovnitř a koupí si za šesták něco sladkého. Heinrich je ještě dítě, ale mluví už a chová se jako dospělý člověk, kterého doma dobře vedli. Jeho vlasy jsou vždy bezvadně sčesány do pěšinky, což u mě vyvolává pocity bezvýhradného obdivu, neboť já jsem v tomto důležitém ohledu značně nepořádný. Jeho hlas je tenounký jako něžné cvrlikání ptáčka. Vydá-li se s ním člověk na procházku anebo mluví-li s ním, musí mu bezděčně položit ruku na rameno. Má držení těla jako plukovník, a přitom je tak malý. Charakter zatím nemá, protože ještě vůbec neví, co to je. Jistě dosud nikdy nepřemýšlel o životě, a proč také? Je způsobný, úslužný a zdvořilý, ale ještě o sobě moc neví. Ano, je jako pták. Jeho důvěřivost je na něm nejvíc patrná. Pták podá každému ruku, když je mu nabídnuta, pták chodí tak a stojí tak. Všechno je na Heinrichovi nevinné, mírumilovné a šťastné. Chce být pážetem, říká. Ale říká to, aniž by po tom nějak nešlechetně prahnul, a opravdu, povolání pážete je pro něho asi nejsprávnější a nejpřiměřenější. Půvab jeho vystupování a cítění někam směřuje, a podívejme, trefil se do černého. Jaká ho asi čeká zkušenost? Osmělí se k němu vůbec zkušenost a poznání přistoupit? Nebude hlubokému zklamání trapné takového hocha vůbec znepokojovat, toto nadevše něžné stvoření? Ostatně pozoruji, že je trochu chladný, není na něm nic bouřlivého a vyzývavého. Možná si mnoha věcí, které by ho mohly srážet, ani neuvědomuje, a mnohé, které by ho mohly připravit o jeho bezstarostnost, nevnímá. Kdoví, mám-li pravdu. Ale já takováto pozorování nadevše miluji. Heinrich nemá až po určitou mez o ničem ponětí. To je jeho štěstí a člověk mu je musí přát. Kdyby byl princem, byl bych první, kdo by před ním klesl na kolena a vzdal mu čest. Škoda.

Jak hloupě jsem se choval, když jsem sem přišel! Hned zpočátku mě rozhořčila ubohost našeho schodiště. Nu ano, je to zkrátka schodiště vedoucí do obyčejného zadního velkoměstského domu. Potom jsem zazvonil a otevřít mi přišel jakýsi opičák. Byl to Kraus. Ale tehdy jsem ho jednoduše považoval za opičáka, zatímco dnes si ho pro jeho povahu, která ho šlechtí, vysoce vážím. Zeptal jsem se, zda bych mohl hovořit s panem Benjamentou. Kraus řekl: „Ano, pane,“ a hluboce – a podle mého docela hloupě – se přede mnou uklonil. Ta úklona mi nahnala hrozný strach, protože jsem si v tu chvíli řekl, že tady určitě nebude něco v pořádku. Od té chvíle jsem považoval školu Benjamenta za podvod. Vešel jsem do místnosti představeného. Jak se musím smát, když si na následující scénu vzpomenu! Pan Benjamenta se mě zeptal, co chci. Nesměle jsem mu vysvětlil, že mým přáním je stát se jeho žákem. Nic na to neřekl a dál si četl noviny. Kancelář, pan představený, ta opice u vchodu, způsob, jakým ten muž mlčel a klidně si dál četl, všechno, všechno mi připadalo nanejvýš podezřelé a bezpochyby mě to vedlo do záhuby. Představený se mě zničehonic zeptal na mé jméno a původ. V tu chvíli jsem se cítil úplně ztracený, protože jsem měl pocit, že se odtud už nikdy nedostanu. Koktavě jsem ze sebe vysoukal odpověď, dokonce jsem se odvážil poznamenat, že pocházím z velmi dobré rodiny. Kromě jiného jsem řekl, že můj otec je kantonálním radou a že jsem od něho utekl z obavy, abych se jeho znamenitostí nezadusil. Představený se opět na chvíli odmlčel. Mé obavy, že budu podveden, vzrostly na nejvyšší míru. Dokonce mě napadlo, že mě tu potají zavraždí anebo mě budou pomalu rdousit. Vtom se mě představený panovačným hlasem zeptal, jestli mám u sebe peníze. Přisvědčil jsem. „Tak sem s nimi. Rychle!“ poručil, a já jsem kupodivu ihned poslechl, přestože jsem v duchu hlasitě bědoval. Vůbec už jsem nepochyboval o tom, že jsem padl do rukou nějakého lupiče a podvodníka, ale přesto jsem mu školné poslušně vydal. Jak směšné mi dnes připadají tehdejší pocity! Představený shrábl peníze a dál mlčel. Sebral jsem veškerou odvahu a zajíkavým hlasem jsem ho požádal o potvrzení, dostalo se mi však následující odpovědi: „Darebové jako ty žádná potvrzení nedostávají.“ Byl jsem blízko mdlobám, když představený zazvonil. Do místnosti okamžitě vpadl hloupý opičák Kraus. Hloupý opičák? Kdepak! Kraus je milý, laskavý člověk. Jenže tehdy jsem to ještě nevěděl. „Tohle je Jakob, náš nový žák. Zaveď ho do třídy.“ – Ještě to ani nedořekl a Kraus už mě držel za rameno a vlekl mě k učitelce. Jak je člověk dětinský, když má strach! Neexistuje žádné tak špatné chování jako chování vyplývající z nedůvěry a nevědomosti. A tak se ze mě stal chovanec.

Můj spolužák Schacht je zvláštní povaha. Sní o tom, že z něho jednou bude muzikant. Říká mi, jak si představuje, že hraje kouzelně na housle, a když se mu podívám na ruce, věřím mu. Rád se směje, ale pak ho zničehonic přepadne jakási roztoužená melancholie, která až neuvěřitelně svědčí jeho výrazu tváře i držení těla. Má úplně bílý obličej a dlouhé štíhlé ruce, jež vyjadřují duševní muka, která nedokážu blíž pojmenovat. Při své vyzáblosti sebou neustále hází a chvíli nevydrží postát nebo posedět v klidu. Je jako neduživá, svéhlavá dívka, také rád trucuje a tím se ještě víc podobá mladé a poněkud rozmazlené ženě. Často se spolu natáhneme u mě v komoře na postel, v šatech a nevyzutí, a kouříme, což je proti předpisům. Schacht si rád hraje na někoho, koho předpisy jen trápí, a já, jak musím přiznat, nejsem o moc lepší. Když tak vedle sebe ležíme, vyprávíme si skutečné příběhy, příběhy ze života, to znamená všechno, co jsme opravdu zažili, ale mnohem častěji si bohapustě vymýšlíme. Pak se zdá, že se zdi i všechno kolem nás jemně rozezní. Úzká, temná komora se doširoka rozevře, před námi vyvstanou ulice, města, zámky, neznámí lidé a krajiny, a my hromujeme i šeptáme, řečníme a pláčeme atd. Je hezké si se zasněným Schachtem takhle popovídat. Jako by rozuměl všemu, co říkám, také on tu a tam přidá něco vážnějšího. Pak si postěžuje, a to mám na celé věci nejraději. Rád poslouchám, když si přede mnou někdo stýská. Člověk se pak může na řečníka podívat a mít s ním hluboký, vřelý soucit, a Schacht právě takový soucit vyvolává, je to v něm, i když zrovna neříká nic, co by někoho muselo nutně zarmoutit. Pokud v nějakém jemnocitném člověku přebývá nespokojená touha, touha po něčem krásném a vznešeném, pak u Schachta se zařídila velmi pohodlně. Schacht má duši. Kdo ví, třeba má uměleckou povahu. Svěřil se mi, že je nemocný, a protože nejde zrovna o nějakou slušnou chorobu, naléhal na mě, abych mlčel, a já, abych ho uklidnil, jsem mu to přirozeně na svou čest slíbil. Požádal jsem ho pak, aby mi předmět svého trápení ukázal, ale to ho trochu rozladilo a odvrátil se ke zdi. „Jsi nestyda,“ řekl mi. Často ležíme vedle sebe a nepromluvíme ani slovo. Jednou jsem se odvážil vzít ho jemně za ruku, ale on ji odtáhl a řekl: „Co to děláš za hlouposti? Nech toho.“ – Schacht dává přednost styku se mnou, ne sice zjevně, ale v takovýchto záležitostech není nápadnost nutná. Mám ho vlastně rád a vidím v něm obohacení své existence. Něco takového mu ovšem neříkám. Mluvíme spolu o hloupostech, mnohdy i o vážných věcech, ale vyhýbáme se velkým slovům. Velká krásná slova jsou nudná. Ano, ano, na schůzkách se Schachtem u mě v komoře to vidím názorně: my chovanci ústavu Benjamenta jsme často odsouzeni k takové podivné, nezřídka až půldenní zahálce. Stále se někde krčíme, posedáváme, postáváme nebo ležíme. Se Schachtem si v komoře občas zapálíme pro vlastní potěšení svíčku, což je přísně zakázáno. Ale právě proto nás to baví. Předpisy sem, předpisy tam: svíčky tak krásně, tak tajuplně hoří. A jak vyhlíží tvář mého kamaráda, když ji ozáří jemný, narudlý plamínek! Když vidím hořet svíčky, zdá se mi, že jsem zámožný. Čekám, že každou chvíli vejde sluha a podá mi kožich. Je to nesmysl, ale tenhle nesmysl má krásná ústa a usmívá se. Schacht má vlastně hrubé rysy, ale bledost jeho tváří je zjemňuje. Nos má příliš velký, uši také. Ústa má sevřená. Někdy, když se na něho podívám, zdá se mi, že mu muselo být občas v životě dost krušno. Jak miluji lidi, kteří ve mně vyvolávají pocit bolestného zármutku! Je to bratrská láska? Snad, ano.

Prvního dne jsem se choval hrozně nedůtklivě, doslova jako maminčin rozmazlený chlapeček. Ukázali mi pokoj, kde jsem měl spát společně s ostatními, to jest s Krausem, Schachtem a Schilinským. Čtvrtý do spolku, abych tak řekl. Přišli všichni, kamarádi, pan představený, který se na mě zuřivě šklebil, slečna. A já jsem té dívce padl k nohám a volal jsem: „Ne, v tomhle pokoji spát nebudu! Nedokážu tam dýchat. To budu raději spát na ulici.“ – A zatímco jsem tak mluvil, svíral jsem pevně slečniny nohy. Vypadala, že se zlobí, a přikázala mi vstát. Řekl jsem: „Nevstanu, dokud mi neslíbíte, že mi na noc vykážete místnost hodnou člověka! Prosím vás, slečno, snažně vás prosím, dejte mě jinam, třeba do nějaké špeluňky, jen ne sem. Tady nemůžu být. Nechci své spolužáky v žádném případě urazit, a pokud jsem to už udělal, tak mě to hrozně mrzí, ale spát se třemi jinými, jako čtvrtý, a k tomu v tak malé místnosti? To nejde. Slečno, prosím!“ – Zahlédl jsem, jak se usmála, a tak jsem se k ní přivinul ještě těsněji a rychle jsem dodal: „Budu hodný, to vám slibuji. Budu ochotně plnit všechny vaše rozkazy. Nikdy, nikdy si nebudete muset na mé chování stěžovat.“ – Slečna Benjamentová se zeptala: „Určitě? Opravdu si nebudu muset nikdy stěžovat?“ – „Ne, určitě ne, milostivá slečno,“ odpověděl jsem. Vyměnila si se svým bratrem, panem představeným, významný pohled, a řekla: „Především vstaň z té podlahy. Styď se. Takové doprošování a vemlouvání se! A pojď za mnou. Pro mě za mě můžeš spát i jinde.“ A odvedla mě do komory, kterou teď obývám, ukázala mi ji a zeptala se: „Líbí se ti?“ – Měl jsem tu smělost říci: „Je dost těsná. Doma máme na oknech záclony. A do pokojů nám svítí slunce. Tady je jen úzká postel a stojací umývadlo. Doma jsme měli pokoje zařízené nábytkem. Ale nemějte mi to za zlé, slečno Benjamentová. Líbí se mi tu a děkuji vám. U nás doma to bylo mnohem hezčí, milejší a elegantněji zařízené, ale tady je to také docela pěkné. Promiňte, že to tu srovnávám se svým domovem a já nevím s čím ještě. Tahle komora se mi zdá opravdu moc roztomilá. Okénku nahoře ve zdi se sice ani nedá říkat okno, všechno mi to tu připomíná spíš psí boudu, kde se prohánějí potkani. Ale líbí se mi tu. Jenže když takhle mluvím, přijde vám to určitě nestydaté a nevděčné, je to tak? Možná by bylo lepší mi tu komoru, které si opravdu velmi vážím, zase vzít a nakázat mi ve vší přísnosti, abych si šel lehnout k ostatním. Moji kamarádi se určitě cítí dotčeni. A vy, slečno, vy se zlobíte. Vidím to na vás a jsem z toho smutný.“ – Řekla mi: „Ty jsi takový hlupáček, viď? Už buď raději zticha.“ Ale usmívala se. Jak hloupé to tehdy bylo, ten první den! Styděl jsem se a stydím se dodnes, když si vzpomenu, jak jsem se choval nepřístojně. První noc jsem spal hodně neklidně. Zdálo se mi o učitelce. A co se týče komory, byl bych dnes rád, kdybych ji mohl sdílet ještě se dvěma nebo třemi kamarády. Člověk s tak ostýchavou povahou se vždycky chová zmateně.