Existuje tu možnost, jež se může civilizovaného člověka zmocnit a on zmírní své postoje, a tak bych rád konstatoval, že tuto stať, byť možná krátkou, malou a útlou, přece však zatoulavší se případně až do oblastí vědění, píšu oblečen takříkajíc v nedělním, či snad ve větším souladu se skutečností ve společenském obleku. Mimochodem jsem se včera v pozdní hodinu ještě na ulici výtečně pobavil s individuem, jež se mi zjevně chystalo v průběhu toho, co mu právě přišlo na mysl, svěřit a seznámit mě s faktem, že svého času, když se ve stejnou chvíli zapletlo do navýsost zdvořilého hovoru s jakousi ženštinou znalou světa, vypouštělo s bezpříkladnou nonšalancí prostřednictvím jemně cizelované pomůcky zvané revolver přes rameno kulku za kulkou do rebelujícího davu. „Jaký jste byl v tom okamžiku vládcem nad životem!“ zvolal jsem unesen a viděl, jak mému projevu nadšení sotva znatelně přikyvuje, načež jsme se pro tu chvíli rozešli. Bezpochyby existuje ve zjemnělém kulturním životě přesvědčení po zásluze nazývané plodným, že je báječné, dokáže-li člověk roztát, a že je víc než stylové, když se stylu zcela a v plné snaze oprostí, nádherné, přestane-li vnímat všechno nádherné kolem, a že je zcela neintelektuální, tváří-li se intelektuálně. Jak já například zíral včera v rozzářeném koncertním sále bez ustání, tj. bez sebemenšího náznaku ledabylosti, na onu osamělou osůbku, jako bych pro ni mohl opravdu hodně, hodně znamenat! V současné chvíli zaměstnává mou mysl myšlenka na stvoření čehosi naprosto úžasného, totiž že bych se mohl vpravdě vzepnout a nechat se ovládnout myšlenkou na zdařilý zázrak. Psychoanalýza by se k tomu vyjádřila asi takhle: „Zdá se, že se chystá společensky postoupit.“ Krom jiného vím naprosto přesně, jak extrémně nedořešený byl případ Hölderlin. Neobdržel jsem snad v oněch dnech, jež patří k těm, které se už nikdy nevrátí, neboť kolem mě takříkajíc právě prošly, dopis, v němž mi osoba vládnoucí mocným darem jazyka napsala, jak si myslí, že se znamenitě hodím k tomu, abych otevřel brány její uzavřenosti, takže mi snad smí prozradit, že mě považuje za člověka vlastnícího klíč k její povaze. Ve skutečnosti se nám od jiných často dostává spíš vysvětlení našich záhad než nás samotných. Ó [jak] neměnně postávají mé váhavosti před okouzleními problémem, jenž mi pravděpodobně nebude nikdy ve všech svých fazetách objasněn a spočívá v tom, že se například vyslovenému tvrdohlavci rozzáří oči a začne své okolí ukolébávat nejvybranějším chováním, jen co zjistí, že není bez jistého půvabu potýkat se dál se životem, ačkoli výhra se zdá být vyloučená. Odhlédnu-li od domněnky, že mi u nohou leží možnost záhy se seznámit s proslulým grafologem, zůstávám stát v úžasu nad okolností, již není možné popřít a která dává podnět k mnohému zamyšlení, jak nápadně jsou lidé oplývající znalostmi závislí na jejich množství a jakou naopak oplývá mnohý nevědoucí bezstarostností, ba nezávislostí, a jen tu a tam připustí, aby mu někdo něco sdělil, což hned s potěšením vyzradí dál. Náš instinkt nám radí, abychom se sebe setřásli všechno, co by mohlo přispívat k zadržení rozletu fantazie, čímž by nás přešla veškerá chuť, přičemž tu přirozeně narážím na celkovou chuť do života, pokud by nebylo zajímavější nadhodit otázku, jak ji zkrotit. Zpravil jsem nedávno jednu dámu, majitelku biče, s nímž si doposud nevěděla rady, že bych byl za určitých okolností ochoten ji zaučit do umění, jak tento předmět její výbavy účelně používat. Jen nemnozí se vyznají v psychologii biče, takže se mohu v tomto ohledu považovat za autoritu. Existují ostatně pánové, kterým může být zhruba čtyřiadvacet a bez jakékoli přípravy si dovolí říct: „Už osm dní jsem teď nebyl ženatý,“ jako by stálo za to se o tak nevýznamně krátké zdrženlivosti vůbec zmiňovat. Dere se mi na rty něco, co by se rtům ani nemělo povolit vyslovit, čímž přiznávám, že patřím k oné rozšířené skupině tlachalů, kteří každého ústně i písemně ujišťují o své diskrétnosti. Skutečná diskrétnost však takové ujištění neumožňuje, nýbrž předepisuje, že se má dopovědět to, o čem se začalo mluvit. Poznámka, že člověk by si přál zůstat diskrétní, je sama o sobě indiskrétní. Rozeným žvanilem se mi zdá být ten, kdo žvaní o tom, jak nemá sklony cokoli vyžvanit. Například sexualisté, kteří jimi ve skutečnosti nejsou, mluví bez ustání o sexualitě, čímž se jen dál vzdalují od uskutečnění toho, čím se snaží být. Každá snaha v sobě obsahuje cosi, co nesouvisí s jejím naplněním, vykazuje celou řadou nemožností vylučujících jednu možnost. Často padl můj pohled na knihu, jejíž titul se mnou půvabně laškoval slovy „Chci“, a já se nad tím musel pokaždé pousmát, neboť to znělo, podobalo se, zvonilo a vonělo jako Nietzschova „vůle po moci“. Jeho případ je možná blízký případu Hölderlinově. Ostatně i Friedrich Nietzsche fabuloval s takřka hravou rychlostí bičů, o nichž vždy uvažoval, že je vezme s sebou, kdykoli se vydával po cestách filozofie k ženě. U Nietzscheho, zdá se mi, převládal především jen záměr něco učinit. Jako by se ztrácel v náznacích rozmrzelosti až bičování, na to byl ale příliš vzdělaný. Nikdy by k němu nebyl schopen opravdu přikročit, stejně jako ona žena, která je pro bič, jejž vlastní a nedávno mi ho ukázala, až příliš jemně uzpůsobená. Jemnost samotná a všechno, co s ní souvisí, nerozhodnost, kolísavost, oduševnělost, jemnocit či ostych se něčeho dotknout, představuje nejlepší bič. Tím tu upozorňuji na moc ženskosti.

Přibližně před dvěma sty tisíci lety
Asi tak před dvěma sty tisíci lety žili podle všeho ve Švýcarsku, jak nám říká věda, medvědi ve své umíněnosti dvojnásob tak velcí a silní ve srovnání s těmi, kteří se u nás vyskytují dnes. Odskočíme-li si do středověku, který nám bude jistě dovoleno nazvat evropskou epochou, panovaly tenkrát ve Švýcarsku v tom či onom ohledu poměry, jež tehdejší období znalo a utvářelo i jinde, vzpomeňme ale i na kulturu a vládu klášterů a rytířských hradů. Postupně byla zakládána rozličná města. Někde ve švýcarské zemi prý přitom existuje jedno údajně egyptského původu. Tenhle mýtus má v sobě cosi podivuhodného, a čímsi podivuhodným bude vždy i postupné budování švýcarské konfederace. Předkové dnešních Švýcarů byli bezesporu udatní, chytří a přičinliví lidé, neboť si dokázali osvojit nemalý svéráz. A to byl výkon, který potomci zmíněných mužů dodnes nikoli bez přiměřené míry vděčnosti oceňují. Abych věnoval pozornost i vodám, vyznačují se švýcarská jezera a řeky hlubokým, jasným zbarvením, a co se přímo umění a literatury týká, o čemž jsem měl promluvit už dávno, zdobí Švýcarsko taková malířská jména jako Hans Holbein či spisovatelský génius Conrad Ferdinand Meyer. Rozumí se samo sebou, že v tomhle ohledu by se dalo poukázat i na leccos jiného. V takové krátké úvaze, kde by měl přijít ke slovu i humor, než aby přišel zkrátka, je třeba se vzdát zmínky o lecčems, co by bylo hodné povšimnutí. Budiž tu alespoň hbitě poznamenáno, že Švýcaři, jak bude asi široko daleko známo, vykazují ve vztahu ke své svobodě velkou ctižádostivost, přičemž se s ní dokážou po právu srovnat. Smíme se domnívat, že se v tom tak trochu podobají žárlivcům? Ještě před nepříliš dávnou dobou existovaly v cizích zemích, totiž tam, kde se to patřilo, švýcarské či cizinecké pluky, jež dosáhly jistého věhlasu, ale jako instituce do dnešních dob nepřetrvaly. Starší básně, které už dnes nezazní, ale je třeba je řadit k literatuře, mají ke zmíněné historické instituci ten vztah, že v jejich půvabných lidových lamentacích zaznívá stesk tehdejších švýcarských vojáků po domově. Kdo miluje Švýcarsko, má ihned představu o jeho hornatosti a dlouhých tónech alpských rohů rozléhajících se nad vysoko položenými sněhovými pláněmi. Co se duší Švýcarů týká, může leckteré povznesené pero dospět k lacinému a pohodlnému názoru, že nejsou od rána do pozdního večera nic než báječně naladěné, plné dobrosrdečnosti a nakloněné žertům. Ve skutečnosti, a rád bych řekl naštěstí, je tomu jinak. Švýcar si takříkajíc nasazuje národní masku, která ho pak nutí k lecjakým nezbytnostem. Kde se zdá být pln veselí, je vážnější, kde ho člověk vidí chovat se naivně, je svědomitější, než jak se běžně zdá. Rozhodně je nikoli bezvýznamnou skutečností, že tahle země a tenhle národ se od jiných zemí a národů odlišují.

Jinak si na sebe pokaždé nejdřív navléknu prozaický plášť, tedy cosi jako spisovatelský kabátec
Jinak si na sebe pokaždé, než si troufnu pustit se do psaní, nejdřív navléknu prozaický plášť, tedy cosi jako spisovatelský kabátec, ale teď mám naspěch a navíc jde jen o krátkou prózičku, hloupoučkou s tácky pod pivní sklenice, které jsou okrouhlé jako talířky. Hrály si s nimi děti a já jim přihlížel. Hra se odvíjela před jednou z našich restaurací a připletl se k ní i pejsek. Jak krásně mu čněl do výšky ten jeho ocásek, když viděl, že ho považují za rovného!

Byl, zdálo se, radostí bez sebe, čehož si všimla i děcka a té hloupé psí radosti se smála. Mě zase rozesmál dětský smích, a i ty hloupé pivní tácky zářily radostí, že jsou užívány ke hře. I jim muselo připadat, že je mají za sobě rovné, když se tak nezávisle kutálely po zemi a děti i se psem za nimi skákaly, aby je chytily, v čemž právě spočívalo ono štěstí. Byly snad ty děti nešťastné? Ale kdepak. Nebo ten pes? Byl to hlupáček a jako takový přešťastný, jeho ocas trčel právě z tohohle pocitu do veliké výšky, a když to všechno má svérázná zvídavost spatřila, rozradostnila se tak, že to ani neumím vypovědět, a jak šťastné byly ty tácky, soupeřící se psíkem o to, kdo je hloupější! Ani to nedokážu slovy vypsat, a teď ta žena v bílé blůzce, pozorně shlížející z malého, pošetilého a šťastného okénka na psíka, na děti a na tu hru s tácky. Jako by se z ní snášela jakási vznešená osamělost. Všechno vznešené musí být přirozeně obklopeno osamělostmi. A teď zas ten pošetile blažený psí ocas plný nezodpovědností. Když jsem viděl tu záplavu bezstarostnosti, ozvaly se ve mně pochyby, jako by všechny pochybnosti byly psími ocásky, tyčícími se ve své hrdosti vítězoslavně do výšky, což nesvědčí o příliš vyvinutém rozumu, ale mohlo by alespoň sloužit jako důkaz nevinnosti. Chňaplo-li psisko po některém z tácků, hned mu byl odebrán, což kvitovalo s povděkem a ulehčením. A já od té hry neodtrhl snad celý rok oči, celý dlouhý rok? Musím teď za tu malou lež prosit celý rok za prominutí, a přesně to teď s radostí dělám bez ohledu na to, jestli mi přitom ubude nějaký ten rok života, mám přece sil, vyhlídek, hlouposti a doufejme i chytrosti na rozdávání. A teď zase ony polobotky na něžných, líbezně bujných nožkách oné, jak jistě smíme říct, vznešené a s neodolatelným vkusem vymóděné mladé dámy, jež tu přede mnou ve svém, člověk by chtěl být tak chytrý a říct, nestřeženém věku rozechvěle a tiše, naprosto tiše a váhavě kráčela. Díval jsem se za tou krásnou ženou, za tím ideálem dámy snad čtyři roky, a musím se za tuhle nepravdu nejméně stejně dlouhou dobu rozplývat ve vybraně krásných prosbách za odpuštění, na kteroužto procházku se už těším, pokud mi ta radost nebude odepřena. Čtyři roky pozorovat jedinou nožku! Jak úctyhodný výkon! A ty nožky jako by se smály, tj. spíš to bylo takhle: botky se usmívaly radostí, že se smějí přivinout k nožkám tak krásného přeludu. Dětská hra se táhla donekonečna, ale ‚nekonečnosti‛, ty lhářko, musím se teď nekonečně dlouho za tuhle lež zajíkat a prosit o laskavé a uznalé porozumění, což činím ze srdce rád, i když už to trvá povážlivě dlouho, ale já jsem trpělivý a rád strpím, když o to, co tu a tam někde pochytím, zase přijdu. Tácky tak půvabně hloupě poskakovaly, když se kutálely do všech stran! Psíci, děcka a vše, co je hodné úcty, a co za to všechno dostanu? Odpovězte mi prosím, bezodkladně. Smím ještě připojit, že zatímco tak seděla a pročítala noviny, musel jí uvést do pořádku pokoje, které příležitostně pronajímala? Strašné bylo, jak pokaždé jen lehce pokynula a on si žádné její stěží znatelné gesto nevyložil špatně, naopak je přesně zaznamenal a porozuměl mu, a ona ho za to ještě nesnášela. Mohl bych vám o tom napsat třináctisetstránkový román, tedy velmi, velmi tlustou knihu, kdybych chtěl, ale přinejmenším teď ještě nechci. Možná později. Těš se na to, co přijde, příteli, a měj se do té doby hezky. Nakonec ještě rychle něco. Bylo by škoda, kdybych tu takřka na poslední chvíli nepřipojil, jak mu pokaždé po vykonané práci podala jen kousek suchého chleba. Jmenovala se Rosalinda. Zato on neměl jméno. Nehodilo se, aby nějaké měl, ale bezejmennost ho činila šťastným, a tak o něho bylo postaráno. Kousek chleba mu pokaždé báječně chutnal, a zatímco ho jedl, zaplavovaly ho amazonské proudy věrnosti. Jaká to musela být oddanost! Vím, příteli, že jsi mi za těchhle pár řádek nevýslovně vděčný. Jaké vyvolává takhle nabídnutý chléb vztahy! Božské!! Připadá mi, že bych mohl v tomhle textu pokračovat donekonečna. V čem jiném spočívá nekonečnost než v nedohlednosti drobných teček? Jak mu podávala chleba, ani na něho nepohlédla, dál nerušeně pokračovala v četbě novin. Podala mu ho úplně mechanicky. To právě bylo báječné a nepřekonatelné, že mu ho podala úplně, úplně mechanicky. To mechanické bylo právě krásné. I já psal tuhle prózu, jak musím přiznat, zcela mechanicky, a doufám, že právě proto se ti líbí. Přál bych si, aby se ti líbila tak, že se z ní celý rozechvěješ. Pro tebe je ovšem v určitém ohledu hrozná. Než jsem se dal do psaní, ani jsem se dostatečně neupravil. Už jen z toho důvodu nemůže být ničím jiným než mistrovským dílem nebo, abychom to řekli přece jen shovívavěji, dílkem. Buďme shovívaví, a tebe těší onen dovětek o kousku chleba, je to tak? Mě tedy nade vší představu. Předpokládám, že ti přinesl převelikou radost, protože to je nejdůležitější a musí se ti to tak zdát nejlepší. Musíš být se mnou bezvýhradně spokojený, slyšíš? Bezvýhradně. A pak ten tácek. Tahle realita. Ten fond všeho, co se skutečně událo. Auto uhánělo a ona i on seděli na zadních sedadlech. Jak se ti líbím s tím „fondem“? Všimni si toho slova! Není ode mě. Jak by taky mohly být tak jemné výrazy ode mě? Někde jsem ho pochytil a používám ho tu. I am fond of it, nezdá se ti to podobné? Jen ať se ti to zdá! Buď srdečně pozdraven a nezapomeň na hrdost hloupého psíka. Byl tak milý.

Pozn.: Slova vytištěná v jiném druhu písma znamenají, že nebyla rozluštěna s naprostou jistotou.