Napadlo mne kdysi nad knihou J. Kincla Deset slavných procesů Marka Tullia Cicerona (C.H.Beck, Praha 1997), že Ciceronovy řeči by mohly být dobrým materiálem pro detektivky. Třeba taková obhajoba Sexta Roscia, který podle mého soudu svého otce skutečně zabil! Cicero, ten darebák, o tom jistě věděl, takže jeho oslnivá obhajoba byla jen politickým trikem... Netušila jsem ovšem, že na to už taky někdo přišel: Steven Saylor, který vystudoval historii v texaském Austinu a je autorem devítidílného televizního seriálu z římských dějin. Jeho první román Římská krev (1991, č. překlad Vl. Lackovič, Baronet, Praha 1998) mu přinesl takový úspěch, že mohl své zaměstnání pověsit na hřebíček. Publikoval pak celou sérii románů, v nichž využil dokonale antické prameny. Přivedl na svět v příběhu vyšetřování otcovraždy nového detektiva. Jmenuje se Gordianus, říkají mu Hledač (Gordianus the Finder) a je to detektiv bez bázně a hany. Není úplně bez prostředků, naopak má dům (dokonce snad větší než Cicero), krásnou africkou otrokyni Bethesdu a ovládá tak dokonale umění dedukce, že dříve narození vzpomenou na Sherlocka Holmese a mladší aspoň na Ecova Viliama z Baskervillu. Nicméně jeho společenské postavení není zrovna dobré: jeho zákazníci se k němu chovají jako kdyby byl malomocný nebo kdyby byl vyznavačem nějakého nečistého orientálního kultu.

Dedukcí mistrně vládne i v dalším románu V rukou bohyně, jen nám mezitím zestárl. Je mu už čtyřiapadesát, má s Bethesdou rozkošnou třináctiletou dceru Gordianu, zvanou Diana, dva adoptivní syny (dvaadvacetiletý Meto slouží v armádě pod Caesarem, třicetiletý Eko - a ten dostal jméno po autorovi, jehož Saylor ctí - následuje svého otčíma jako další soukromé očko) a dva vnuky, malá zlatovlasá dvojčata. Má bolavé nohy a občas se bojí - s břitvou se k němu smí přiblížit jen jeho sluha Belbus, a když jde nočním Římem, pořád se otáčí. Cicero ho má za nejpočestnějšího muže v Římě (a váží si ho!), ale pravda je, že Gordianus nevyslyší svého někdejšího učitele Diona z Alexandrie, když se dožaduje jeho ochrany, nenabídne mu útočiště, protože se bojí o svou rodinu, neudělá si na něj čas, protože se právě vydává na dlouho plánovanou cestu do Ilyrie. Když se vrátí, dozví se, že Dio byl zavražděn. Z pocitu viny začne pátrat po Dionově vrahovi, chce ho pomstít a přitom se zaplete do osidel římské smetánky. Sám - na rozdíl od Clodie, která ho najme - projde příběhem se ctí, ale je otřesen, když zjistí, že skutečným Dionovým vrahem byl... inu, vrahem byl zahradník. Zajímavá je zápletka: Obdivovaný filozof byl sadista, který mučil ženy. To je pochopitelně malý úkrok stranou. O jeho smrti, pokud vím, nejsou hodnověrné zprávy. Je pravděpodobné, že jako vůdce delegace, která si přijela do Říma stěžovat na Ptolemaia, byl zabit nájemnými vrahy v žoldu tohoto nelegitimního krále, ale tak se to hodí!

Příběh je zasazen do konkrétní doby a jeho spjatost s historií je demonstrována výskytem skutečných historických postav. V předcházející knize jsme se seznámili s Ciceronem, kterého vzorně doplňoval jeho věrný otrok Tiro, i se samotným Sullou. Tady před námi defilují další historické postavy - neprávem obviněný Marcus Caecilius Rufus, proradná Clodie a její bratr Clodius, zhrzený básník Catullus, alexandrijský filozof Dion. Ten, kdo zná prameny a sekundární literaturu (a tu nám autor na konci v doslovu dokonce vstřícně odhalí), si jistě přijde na své, protože může sledovat, jak autor šikovně nakládá se známými fakty. Například jistě ocení jemně zlomyslné narážky na Caesarovu literární činnost během válečného tažení (je to právě Meto, kdo jako Caesarův sekretář pracuje na jeho zápiscích a dobře ví, že je Caesar hodlá využít pro svou volební kampaň). A čtenář bude pochopitelně spokojen, když se může s autorovým pohledem ztotožnit. Přiznávám, že je pro mne velmi přijatelný Saylorův portrét Cicerona, méně už sdílím jeho představu Catulla. Jako by se u Cicerona nedal ošálit a stejně tak, jako nelítostně pojednal jeho vzhled, tak nelítostně sleduje jeho politické machinace. V případě Catulla však jeho ostražitost vůči dobovým mýtům jaksi povoluje - bere jeho básně tak doslova, že čekáte, kdy Clodii/ Lesbii pochcípá nějaké domácí ptactvo. A těžko si taky dovedu představit, že by tenhle uštěpačný a drzý posměváček spolupracoval s Ciceronem jen proto, aby mu dal do péra pár pěkných urážek, s nimiž se velký řečník při procesu vytasí. Ale nebyl rozpor mezi Saylorovými a mými představami právě tím, co mne u knihy udrželo?

Nebýt Gordiana Hledače, mohli bychom v Saylorových knihách vidět téměř klasický historický román, v němž je každý detail promýšlen. Někdy snad až příliš, na štěstí nepříliš často. To je případ nesmyslné latinské slovní hříčky (In triclinio Coam, in cubiculo Nolam), kterou musí autor komplikovaně vysvětlovat jak v textu, tak ještě v doslovu. Překladateli asi taky zamotal hlavu tím, že užívá v angličtině několika latinských slov, která je však těžko v české větě skloňovat (v Římské krvi: "dva dny před Triumfem obdržel Sextus pater od Sexta filia zprávu", v této knize zase rád mluví o proslulých Clodiiných zahradách, takže se Gordianus vydává do "jejích horti"). A zbytečný je i římský kalendář (martius je pryč a máme před sebou kalendy aprilia). Ačkoli se mám ve věcech skloňování antických jmen za osobu vcelku netečnou, genitiv Dia od nominativu Dion je mi proti mysli, protože s Diem mám spjaty zcela jiné asociace, které se nebohého filozofa netýkají. Přemýšlím-li, co mi tu chybí, pak musím přiznat, že postrádám trošku humoru. Pro Saylora je historie zatraceně vážná věc.