Rhytm and Poetry Alexandra Delfinova

Alexandr Delfinov (nar.1971, nyní žijící v Berlíně) přijel do Moskvy představit svou poezii a hlavně její podání v projektu s názvem Rythm and Poetry: Gedicht Terapie. Vystoupil na festivalech Pusto (Prázdno) a Udovolstvie (Potěšení), kde téměř hodinu dokázal udržet pozornost značně uvolněného publika. Tajemství úspěchu? – Oživený básnický přednes.
Festival Pusto představoval různé druhy videoartu (promítalo se přímo na stěnu fabriky na cukrovinky Krasnyj Okrťjabr) a Delfinov předstoupil před diváky, kteří nečekali recitaci, ale filmy. Na scéně se objevil jeden mikrofon a básník v pláštěnce. Jen co začal přednášet rytmizovanou poezii, za jeho zády se spustila projekce, kterou řídil VJ (tedy video DJ) Akla, vlastním jménem Oleg Aklas, jeden z vůbec prvních režisérů hudebních klipů v SSSR. Střídání rytmu hlasu a videosekvencí bylo vyvážené tak, aby obraz nepřebíjel figurku básníka na jevišti. Celek působil kompaktně, Delfinov oživoval němý film, dal mu promluvit a spojení obrazu se slovem probíhalo především na úrovni rytmu.
Rytmus se stal centrálním i na druhém vystoupení, na festivalu s názvem Udovolstvie – poměrně komerční akci jedné z cigaretových firem. Delfinovi byla vyhrazena besídka v rohu parku Ermitáž, ve kterém doslova jely naplno ještě další dvě další scény s populárními ruskými hudebními skupinami. Delfinov tam ukázal, jak přilákat bloumající publikum. Vymyslel cosi jako workshop, pozval DJ s mixážním pultem a do centra pozornosti postavil rytmus jako takový. Nejdříve četl několik svých básní, pak však představil tři základní rytmy, které známe z reagge stylu či z rapu a pozval na pódium hosty, mladé básníky a básnířky, kteří zkoušeli přednášet své básně v jednom z daných rytmických celků. Někteří „předepsaný“ rytmus odmítli a představili svůj, s vlastní vnitřní strukturou.
Inspiraci pro tento způsob přednesu poezie našel Delfinov pravděpodobně v hudební skupině Jah-Division, které byl v devadesátých letech členem. Reagge se mu dodnes proplétá básněmi, hlavně rytmicky. Obsahově se básně týkají především ruské reality, jejího přijímání či odmítání. Jsou postaveny na vtipu, čímž se zásadně liší například od rapu, který v textech řeší většinou závažné sociální i osobní problémy. Tady se problémy řeší jinak, pomocí karnevalu, splétání důležitého s nedůležitým, nudného s překvapivým apod. Básně jsou působivé nemilosrdným veselím v karnevalovém převleku.
Obsah ale není to, co posluchače na Delfinově poezii láká nejvíc. V tištěné podobě se jeho básně stávají jakousi směsí dobře rýmovaných výpovědí bez hlubšího smyslu. Překvapivá je jeho poezie právě v přednesu, v živé interakci s publikem. Což je pro současný stav básnického umění docela ojedinělý jev. O podobné oživení poezie již několik let usiluje tzv. Slam poetry, v níž může vystoupit libovolný účastník po dobu pěti minut a jeho jediným úkolem je zaujmout publikum. Takové večery probíhají většinou v neformálním prostředí a o výsledcích rozhoduje pouze publikum – svým potleskem, hlasováním apod. Podobně jako u Delfinova je i Slam poetry často na hranici básnického čtení a performance, verše bývají krátké a výrazné, neznamená to však, že „skutečná“ poezie tím trpí. Je to naopak snaha o její zpřístupnění, o její vytěsnění z učebnic a zaprášených poliček knihoven do života, na ulici, mezi mladé lidi.