Svět angloamerické literární kritiky byl v roce 2000 nadšen. Nakladatelství Harvardovy univerzity vydalo cyklus šesti dosud nepublikovaných textů snad nejslavnějšího argentinského spisovatele. Okolnosti tohoto posmrtného vydání by autora jistě potěšily: nahrávky přednášek, které Borges na Harvardu proslovil v akademickém roce 1967–68, zmizely v útrobách univerzitní knihovny a teprve po více než třiceti letech, čtrnáct let po smrti svého tvůrce, se dostaly na světlo a do rukou čtenářů. Zároveň s knižním vydáním vyšly i zvukové nahrávky Borgesových textů.

Jorge Luis Borges (1899–1986) byl v šedesátých letech ve Spojených státech nesmírně populární. Příznivce si získal fantastickými povídkami ze sbírky Ficciones, která v anglickém překladu vyšla poprvé v roce 1962 (tedy osmnáct let po prvním vydání v Argentině), poté, co za tuto knihu Borges získal francouzskou literární cenu Prix Formentor (v roce 1961 se o ni dělil se Samuelem Beckettem). Tato cena znamenala začátek Borgesovy celosvětové popularity. Překládaly se především jeho knihy povídek, ale zároveň rostl i věhlas Borgesových univerzitních přednášek.

Borges začal veřejně přednášet až v druhé polovině čtyřicátých let, kdy po nástupu argentinského diktátora Peróna ztratil z politických důvodů místo knihovníka v ponuré pobočce Městské knihovny a díky přátelům získal nabídku učit anglickou literaturu v Argentinské společnosti pro anglickou kulturu a klasickou americkou literaturu na Colegio Libre de Estudios Superiores. V životě mimořádně plachého spisovatele, pro něhož mluvit na veřejnosti bylo vždy nepředstavitelné utrpení, znamenala tato nabídka zásadní změnu. Překonal hrůzu z veřejných vystoupení a přednášky na rozmanitá témata na nejrůznějších institucích se postupně staly jednou z jeho hlavních činností až do konce života. „Tak se přede mnou v mých sedmačtyřiceti letech otevřel nový vzrušující život. Cestoval jsem sem a tam po Argentině a Uruguayi a přednášel o Swedenborgovi, Blakeovi, o perských a čínských mysticích, o buddhismu, gaučovské poezii, Martinu Buberovi, kabale, o Tisíci a jedné noci, T. E. Lawrenceovi, středověké germánské poezii, islandských ságách, o Heineovi, Dantovi, expresionismu a Cervantesovi... Nakonec jsem nejen vydělával mnohem víc peněz než v knihovně, ale práce mě bavila a cítil jsem, že mě ospravedlňuje,“ píše Borges ve své autobiografii. Po pádu Peróna v roce 1955 byl Borges jmenován profesorem anglické a americké literatury na buenosaireské univerzitě. Na rozdíl od ostatních kandidátů na toto místo, kteří posílali podrobné profesní životopisy a dlouhé seznamy publikační činnosti, Borges se omezil na prohlášení: „Zcela nevědomky jsem se na toto povolání připravoval po celý svůj život.“

Ve Spojených státech byl Borges poprvé v roce 1961, kdy byl pozván, aby přednášel argentinskou literaturu na univerzitě v Austinu. Druhou cestu podnikl v roce 1967 na pozvání Harvardovy univerzity, která mu nabídla cyklus přednášek v rámci prestižní Katedry poezie Charlese Eliota Nortona, založené v roce 1925 na památku prvního harvardského profesora výtvarných umění. Jedná se o roční stipendium, které je udíleno jedné významné světové osobnosti z oblasti literatury, hudby, výtvarného umění či architektury. Mezi přednášejícími figurují jména jako T. S. Eliot, Robert Frost, Igor Stravinski, Thornton Wilder, Jorge Guillén, Northrop Frye, John Cage či Umberto Eco. Borges nebyl první ani poslední hispanoamerický spisovatel, který toto stipendium získal. V akademickém roce 1940–1941 přednášel na Harvardu literární historik a esejista Pedro Henríquez Ureña, jehož přednášky vydané v roce 1945 pod názvem Literární proudy v Hispánské Americe (Literary Currents in Hispanic America) jsou prvními souhrnnými dějinami latinskoamerické literatury a dodnes představují jednu ze základních studií o této literatuře. Krátce po Borgesovi, v roce 1971–72, získal profesuru Charlese Eliota Nortona mexický básník Octavio Paz, pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu. Cyklus literárněvědných přednášek Děti bahna (Los hijos del limo), věnovaný moderní poezii od romantismu po avantgardu, je jedním z vrcholů Pazovy esejistiky.

Opožděné vydání Borgesových přednášek o poezii připomnělo čtenářům, že tento světoznámý autor zdaleka není pouze povídkářem. Povídky dokonce tvoří v jeho sebraném díle menšinu, převažují zde eseje a poezie. Esejistiku lze považovat za základ Borgesovy tvorby. Během života napsal osm knih esejů, velkou řadu předmluv a časopiseckých studií a pronesl desítky přednášek, z nichž některé vyšly knižně. První Borgesovy esejistické sbírky pocházejí už z dvacátých let – Pátrání (Inquisiciones, 1925), Rozsah mé naděje (El tamaño de mi esperanza, 1926) a Jazyk Argentinců (El idioma de los argentinos, 1928). Všechny tři však Borges později zavrhl a odmítl je znovu vydat. Hlásil se až k dalším třem knihám esejů, které vyšly ve třicátých letech – Evaristo Carriego (1930), Diskuse (Discusión, 1932) a Dějiny věčnosti (Historia de la eternidad, 1936) –, a na rozdíl od předchozích je zařadil i do svých sebraných spisů. Po slavných sbírkách povídek Fikce (Ficciones, 1944) a Alef (El Aleph, 1949) následovala významná esejistická kniha Další pátrání (Otras inquisiciones, 1952). V pozdějších letech se Borges věnoval spíše ústním přednáškám a básnické tvorbě než psaní delších prozaických textů – jednou z rozhodujících okolností zde byla jeho postupující slepota. Teprve ke konci života vydal krátkou sbírku Devět dantovských esejů (Nueve ensayos dantescos, 1982), věnovanou jeho oblíbenému básníkovi. Kromě knih esejů vyšel za Borgesova života knižně také soubor sedmi přednášek z Buenos Aires z roku 1977 Sedm večerů (Siete noches, 1980) a pěti přednášek z Univerzity Belgrano vydaných pod názvem Borges, ústně (Borges, oral, 1979). V českém překladu existuje pouze několik Borgesových esejů vydaných časopisecky ve Světové literatuře (č. 2, 1988 a č. 5, 1991).

Esejistika se však v Borgesově tvorbě neomezuje pouze na eseje v pravém slova smyslu. Pro Borgese je typické, že se hranice mezi žánry prolínají a někdy je těžké rozhodnout, zda stojíme před povídkou či esejem nebo zda spíše než o reflexivní lyriku nejde o veršovaný esej. Navíc Borgesova oblíbená, někdy až obsesivní témata procházejí celým jeho dílem, podle okolností se vynořují vtělena do povídky, eseje či básně, ale zůstávají v podstatě neměnná. Široké téma poezie, jemuž jsou věnovány harvardské přednášky, je jedním z nich.

Borges říkal, že sám sebe rád pokládá za básníka. Poezie stojí na začátku jeho spisovatelské dráhy, kdy se připojil k avantgardnímu ultraismu: jeho první knihou je básnická sbírka inspirovaná rodným městem Vroucnost Buenos Aires (Fervor de Buenos Aires, 1923), po ní následovaly ve dvacátých letech ještě dvě další. Přestože na svoji ranou básnickou tvorbu pohlíží později Borges s určitou shovívavou ironií, nikdy se od ní nedistancoval jako od prvních knih esejů. V autobiografii o své první sbírce básní říká: „A přesto když na ni teď zpětně pohlížím, myslím, že jsem se od ní nikdy nevzdálil. Mám pocit, že všechno, co jsem později napsal, jen rozvíjelo témata, která jsem poprvé zpracoval tam; mám pocit, že celý život přepisuji tuto jedinou knihu.“ K poezii se Borges vrátil po světovém úspěchu svých povídek a poté, co ztratil zrak. Slepota mu znesnadnila práci na dlouhých textech a přivedla ho zpět k poezii. Také kvůli ní postupně opustil volný verš a začal psát v pevných formách: „Vzhledem k tomu, že jsem nemohl psát nanečisto, závisel jsem na své paměti. Je samozřejmě snazší pamatovat si verše než prózu a pravidelný verš si zapamatujete spíše než volný. Dalo by se říci, že pravidelný verš je přenosný. Člověk může jít po ulici nebo jet metrem a přitom skládat a vybrušovat sonet, protože rým a metrum mají mnemotechnické přednosti.“ V roce 1960 vydal pozoruhodnou sbírku Tvůrce (El hacedor, v angličtině vyšla již v roce 1964 pod názvem Dreamtigers), kterou tvoří básně a krátké prózy stojící na pomezí povídky a esejistické úvahy. Podobně je tomu i v některých dalších sbírkách, jichž Borges do konce života vydal ještě deset. Poslední, Spiklenci (Los conjurados, 1985), vyšla rok před jeho smrtí.

V době harvardských přednášek byl Borges už několik let úplně slepý. O zrak přicházel postupně od mládí v důsledku dědičné choroby, jíž trpěl i jeho otec. Přestože o slepotě, která je jinak častým tématem jeho textů (v roce 1977 měl dokonce v Buenos Aires samostatnou přednášku na téma slepota), v těchto přednáškách přímo nemluví, je celý cyklus slepotou autora významně ovlivněn. Borges přednášel spatra, aniž měl k dispozici poznámky, o něž by se opíral. Texty svých přednášek nikdy nezaznamenával, což je také hlavní důvod, proč byly na dlouhá léta ztraceny. Přestože Borges přednášky do jisté míry improvizoval, je v nich patrná určitá kompozice. První předjímá pozdější témata, tvoří jakousi expozici, závěrečná se pak k jednotlivým tématům vrací a shrnuje je. Jednotlivé přednášky sice tvoří uzavřené celky, ale zároveň se vzájemně prostupují, odkazují na sebe a doplňují se. Celý cyklus se tak některými rysy blíží spíše hudební skladbě než vědeckému pojednání. Tato sevřenost a propojenost přednášek je dána možná především tím, že téměř sedmdesátiletý spisovatel se zde vrací k tématům, jimž se věnoval po celý život, mnohokrát o nich psal a hovořil. V rozhovoru, který Borges poskytl časopisu Life en Español v době svého pobytu na Harvardu, říká: „...mám velice málo témat ... Vracím-li se k těmto tématům, pak je to proto, že cítím, že jsou základní, a také proto, že cítím, že s nimi ještě nejsem hotov...“ Myšlenky z harvardských přednášek najdeme roztroušené v Borgesových dílech, některé i opakovaně, a lze bez nadsázky říci, že na mnoha místech cituje sám sebe.

Například jednomu z jeho základních celoživotních témat, metafoře, je věnován samostatný esej už ve sbírce Dějiny věčnosti z roku 1936, kde Borges podobně jako v harvardské přednášce hovoří o omezeném počtu základních metafor a uvádí i obdobné příklady. O několika hlavních metaforách se zmiňuje i na jiných místech. Ostatně metaforu jako podstatu poezie zdůrazňuje již v osobním ultraistickém manifestu Anatomie mého ultra (Anatomía de mi ultra) z roku 1921. Podobně představa několika základních literárních příběhů, která se objevuje v přednášce „Vyprávění příběhu“, se v poněkud pozměněné verzi vrací v krátké črtě „Čtyři cykly“ z básnické sbírky Tygří zlato (El oro de los tigres, 1972).

Dalším z oblíbených Borgesových témat je staroanglická poezie, k níž se stále vrací nejen ve svých přednáškách, ale i v mnoha básních a povídkách. Ke studiu staré angličtiny se dostal v době, kdy začal učit na univerzitě, i když se o staré germánské literatury zajímal již ve třicátých letech, kdy napsal esej o kenninzích, ustálených dvouslovných metaforách v islandských ságách. V roce 1951 vydal stručné dějiny starých germánských literatur, které o patnáct let později přepracoval ve spolupráci s Maríou Esther Vázquezovou. Stará angličtina, kterou se začal zabývat se skupinou studentů ze svého semináře anglické literatury, ho okouzlila a stala se jeho životní láskou. Borgese fascinuje, protože v ní nalézá cosi, co se velice přibližuje jeho představě dokonalé poezie: „Tam jsem konečně našel, co jsem hledal v mládí. Ve staré angličtině jsem objevil drsný jazyk, v jehož drsnosti je však jistá krása a také velice hluboký cit (i když možná ne příliš hluboká myšlenka). V poezii cit stačí, myslím,“ říká v závěrečné z harvardských přednášek. V staroanglických elegiích a hrdinských skladbách spatřuje poezii, která není závislá na přesném významu slov ani na historických okolnostech či na osobě básníka, neboť význam slov, okolnosti vzniku básní i osobnosti autorů jsou zde většinou nejasné či zcela neznámé. Přesto je moderní čtenář schopen tyto podivné texty vnímat jako poezii, což dokládá Borgesovo přesvědčení, že poezii nechápeme „pouhým rozumem, ale hlubší imaginací“, a že nejsou důležité okolnosti krásy, ale krása sama. Jazyk staroanglických básnických skladeb je navíc sám v Borgesových očích poezií, má kvality dávného magického jazyka, v němž slova věci nepojmenovávala, ale byla jimi: „Myslím, že když [Anglosasové] vyslovili či uslyšeli slovo ‚thunder‘, cítili zároveň hřmění na obloze, viděli blesk a pomysleli na boha. Slova byla nabita magií, neměla přesně dané významy.“

Poezie je pro Borgese intimní prožitek, život, nikoli předmět vědeckého zkoumání. V přednáškách se opakovaně distancuje od vědeckého přístupu, jemně ironizuje definice a vyhýbá se odborným pojmům. Jeho tón je osobní, odvolává se na vlastní zkušenost, nikoli na literární teorie. Nejen v závěru harvardských přednášek, ale i na mnoha jiných místech svého díla se Borges prohlašuje především za čtenáře. Jeho nesmírná sečtělost je základem přednášek, které je možné vnímat i jako osobní komentář k oblíbeným citátům. Borges cituje napříč věky i literaturami, poezii i prózu, originály i překlady, jednotlivé verše i celé básně. V jeho očích i v jeho slovech tvoří veškerá literatura jeden celek, všechny knihy jsou dohromady jedinou knihou, v níž se vše vrací a opakuje, vše souvisí se vším. To mu umožňuje s úžasnou lehkostí spojit v jediném odstavci Odyssea, Sindibáda a Námořníka ze staroanglické elegie, aniž se nad tímto spojením pozastaví nebo ho nějak vysvětluje či ospravedlňuje. Staroanglický anonymní básník stojí vedle Góngory a Byrona, starořecké metaforické označení pro Herakla vedle citátu z Joyceových Plaček nad Finneganem, aniž by cokoli z toho působilo nepatřičně či heterogenně. V Borgesově pojetí veškerá poezie představuje „příležitost pro krásu“ a je lhostejné, kdo ji napsal a za jakých okolností, neboť „v kráse je věčnost“.

Většina myšlenek, jimiž se Borges ve svých přednáškách zaobírá, není zdaleka originální, najdeme je v té či oné podobě u nejrůznějších autorů od antiky po současnost. Borges však nechce vytvářet nové teorie. Obrací se naopak k představám starým a mnohokrát zopakovaným. V harvardských přednáškách jsou dávné a základní myšlenky o poezii, které tisícerým opakováním nic neztrácejí, znovu vysloveny.