Na konci druhé světové války, v roce 1945, byl kodifikován spisovný makedonský jazyk a Makedonie rovněž získala poprvé v dějinách autonomii, i když prozatím v rámci Jugoslávie. Po druhé světové válce tedy nastává období zatím největšího rozkvětu makedonské literatury a současně toho, co v dějinách literatur nazýváme jako zrychlený vývoj. Makedonská literatura prošla za několik let tím, co v západoevropských literaturách postupně hledalo živnou půdu několik desetiletí. Tak zde od roku 1945 do konce šedesátých let tzv. intimismus vystřídá socialistický realismus, modernismus a avantgarda nahradila realismus.

Jedním z mála autorů, kteří od začátku praktikovali moderní přístupy k literatuře a neprošli si obdobím realismu, je Vlada Urošević. Debutoval v roce 1959 básnickou sbírkou Jiné město (Eden drug grad), v níž se projevila jeho náklonnost k evropské, zvláště pak francouzské avantgardě. Poezie se surrealistickými rysy byla pro čtenáře zvyklé na "poezii všedních dní" těžko pochopitelná.

 Nesnadným autorem zůstal Urošević i nadále. Další sbírky poezie a také prozaické knihy ukazují autorovu zálibu ve všem nadreálném a fantastickém. Poetická sbírka Tma (Nevidelica, 1962) se inspiruje díly Uroševićových oblíbených malířů Hieronyma Bosche, Marka Chagalla, Reného Magritta, Ordana Petlevského a dalších. Nutno podotknout, že Vlada Urošević se věnuje také vztahu výtvarného umění a literatury, o čemž svědčí dvě knihy z posledních let: Zázraky a příšery (Čuda i čudovišta, 2001) o fantastice v malířství a Vymyšlené světy (Izmisleni svetovi, 2003) o surrealismu v malířství.

Když vydal Urošević první prozaickou knihu, sbírku povídek Znaky (Znaci, 1963), hovořila literární kritika o zvláštní posedlosti mladé generace (Uroševićovi nebylo ani třicet let, Taško Georgievski byl mladší o rok a Živko Čingo o dva roky) vytvářet tzv. lyrickou prózu. Zvláště patrný je tento přístup v prvním románu Chuť broskví (Vkusot na praskite, 1965), který kritika označila za „poslední poetický román“. Základním předpokladem románu je myšlenka, že vše, co se odehrává v současnosti má svůj prototyp a analogie v událostech, které se odehrály v minulosti. Tak dva mladí lidé, kteří se setkali jen letmo na schodišti činžovního domu, prožívají spolu někde v jiné realitě celý život. Oba vědí, že osudově patří k sobě, ač se vůbec neznají. Proto Dragan riskuje život, když se domnívá, že Olga byla zavalena při zemětřesení. Zemře v sutinách pro neznámou dívku, jejíž tvář znají archeologové vykopávající ze země starou minci.

V tomto románu Urošević současně rozvíjí linii, která je společná většině jeho díla, ať už prozaického nebo básnického, a to tzv. urbánní linii. Hlavní město Makedonie Skopje má nešťastné klimatické podmínky, zvláště po tragickém zemětřesení v roce 1963, kdy bylo osmdesát procent města srovnáno se zemí a nahrazeno novými betonovými stavbami. V létě je ve Skopji nesnesitelné horko, v zimě zase třeskutá zima. Fenomén města, v němž se nedá žít a v němž se lidé dezorientovaní dusnem chovají jinak, než je obvyklé, je jedním z podstatných témat celé makedonské literatury. Vlada Urošević dává této urbánní linii ve svých textech často jednu z hlavních rolí.

Urošević bývá pravidelně zastoupen v antologiích fantastické literatury nejen jihoslovanských literatur. Jeho texty jsou překládány do ostatních jihoslovanských jazyků (srbštiny, chorvatštiny, slovinštiny, bulharštiny), do francouzštiny, čestiny, polštiny. Celkové autorovo dílo je objemné. Doposud vydal deset básnických sbírek, tři romány, čtyři sbírky povídek, sedm knih obsahujících kritiky a eseje, dvě knihy o malířství a dvě knihy cestopisů.

Výběrová bibliografie Vlady Uroševiće:
Poezie: Jiné město (Eden drug grad, 1959), Tma (Nevidelica, 1962), Manekýn v krajině (Maneken vo pejzažot, 1966), Letní déšť (Leten dožd, 1967), Hvězdné váhy (Dzvezdena terezija, 1973), Potápěčský zvon (Nurkačko dzvono, 1975), Snílek a prázdnota (Sonuvačot i prazninata, 1979), Hypnopolis (1986), Rizika povolání (Rizicite na zanaetot, 1993), Mane, tekel, fares (2002).
Povídky: Znaky (Znaci), Noční kočár (Nokniot lakton), Lov jednorožců (Lov na ednorozi), Má příbuzná Emílie (Mojata rodnina Emilija), Skopské povídky (Skopski raskazi, 1988), Aldebaran (1991).
Romány: Chuť broskví (Vkusot na praskite, 1965), Dvorní básník v létajícím stroji (Dvorskiot poet vo aparatur za letanje, 1996), Džungle (Diva liga, 2001).