V dějinách makedonské literatury nemáme v posledních letech mnoho tak výrazných nakladatelských počinů, jakým je vydání souborného díla domácího autora. V nakladatelství Tabernakul vyšel soubor (nikoli však kompletní) děl básníka a prozaika, jednoho z nejvýznamnějších poválečných makedonských spisovatelů, Petreho M. Andreevského (1934-2001), totéž nakladatelství vydalo také kompletní básnické dílo kodifikátora spisovné makedonštiny Blažeho Koneského (1921-1993) a sebrané dramatické dílo Gorana Stefanovského (1952).
Ve druhé polovině roku 2004 tedy publikum s napětím očekávalo první svazek sebraného díla spisovatele Vlady Uroševiće (1934), který představilo nakladatelství Magor. Zatím je na světě pět svazků a dalších pět čeká na vydání.

První svazek zahrnuje všechny básnické sbírky, které Urošević doposud vydal, a také básně, které nebyly do žádné z těchto sbírek zařazeny a jež jsou řazeny samostatně pod titulem Mimo sbírky. Od první sbírky Jiné město (Eden drug grad) z roku 1959, přes básně vydané v době, kdy autor hledal a zkoušel nové možnosti poezie, ve sbírkách Tma (Nevidelica, 1962), Hvězdné váhy (Dzvezdena terezija, 1973), Snílek a prázdnota (Sonuvačot i prazninata, 1979), Hypnopolis (1986), až po poslední básnický soubor Mane, tekel, fares z roku 2002 sledujeme proměny autorské řeči, která zachycuje proměny makedonského básnictví v období druhé poloviny dvacátého století. České překlady některých Uroševićových básní najde čtenář v antologiích makedonské poezie Modré nebe nad Ochridem (1995) a Tajemství květu (1996).

Vlada Urošević je rovněž uznávaným překladatelem poezie. Jako milovník francouzské kultury se věnoval převážně překladům francouzské poezie 19. a 20 století. Druhý svazek s názvem Nebezpečné území (Opasen predel) a Mezi dvěma tygry (Megju dva tigra) zahrnuje básnické překlady z francouzštiny, němčiny a ruštiny.

Ve třetím svazku jsou soustředěny tři sbírky povídek z první poloviny autorovy prozaické tvorby: Znaky (Znaci) z roku 1969, Noční kočár (Nokniot pajton, 1972) a Lov jednorožců (Lov na ednorozi, 1983).

Čtvrtý svazek spojuje dvě díla spíše z důvodů technických než estetických. První Uroševićův román Chuť broskví (Vkusot na praskite) z roku 1965 je následován sbírkou povídek Moje příbuzná Emílie (Mojata rodnina Emilija, 1994). Chuť broskví je prvním autorovým románem a současně první jeho prozaickou knihou. Čtenářům se v době vydání zdála spíše nudná a hlavně divná. Uznání se jí dostalo až dvacet let po jejím vydání, v době, kdy se v Makedonii začalo mezi mladými univerzitními studenty čím dál více diskutovat o postmodernismu. Chuť broskví pro ně byla ukázkou jakéhosi postmodernismu avant la lettre a dílem hodným následování.

Zatím poslední vydaný pátý svazek dává čtenářům zbylé dva Uroševićovy romány, Dvorní básník v létajícím stroji (Dvorskiot poet vo aparatot za letanje, 1996) a Džungle (Diva liga, 2000).

V pěti plánovaných svazcích bychom měli najít Uroševićovo kritické a esejistické dílo, které není o nic méně významné a zajímavé jako jeho básně, prózy a překlady.

Na začátek prvního svazku vydavatel zařadil bohužel jen velmi stručný úvod k celkovému dílu Vlady Uroševiće. V projektu takového rozměru chybí studie o jednotlivých sbírkách a románech a často dokonce i data, kdy byla tato díla poprvé knižně vydána, a jména nakladatelství. Čtenář se tedy nachází v jakémsi vzduchoprázdnu a nesáhne-li po slovníku spisovatelů nebo nezabrousí-li na internet, zůstanou pro něj Uroševićovy knihy mimo čas a prostor. Nápad zmapovat dílo jednoho z nejosobitějších poválečných makedonských autorů si však zaslouží uznání. Je navíc možné, že nás redaktor v posledním svazku překvapí tím, co jsme doposud postrádali.