str. 22 – 35
Pracovní den začal redakční poradou. Na ní se vyžadovala účast od všech, ale Lemmettyová často přicházela pozdě, protože uklízela karbanický stůl po noční směně.

Bank v průběhu noci narůstal do takových výší, že hotovost nahradily dlužní úpisy, tedy spíš jakési bankovky domácí výroby. Byly to vytržené listy z poznámkového bloku, na kterých stálo „Za tohle Kössi vyplatí stovku“ nebo jen „Repe 50“. S postupem noci se prohrávající stihli zmátořit a vyhrát, takže Kössiho a Repeho bankovky se jakožto nepotřebné roztrhaly. Do hry vstoupily nové valuty: „Mauri zaplatí 50“ a „Hasse zaplatí 200“. Až do chvíle, kdy zase přišel na řadu Kössi, aby dal do oběhu vlastní měnu.

Po dlouhé noci byla podlaha plná roztrhaných směnek, které redaktoři společenských rubrik po příchodu na ranní směnu uklízeli tak, že gestikulovali a kroutili hlavami.

„To je hroznej chlív. Tady to vypadá, jako by se tu celou noc jen sázelo,“ vzdychla si Lemmettyová.

„Taky že sázelo,“ řekl vedoucí zpravodajství. „Pojď už na poradu. Copak máš doma málo uklízení?“ Hlavní redaktor se jmenoval Juurakko. Usedl do čela konferenčního stolu, předklonil se a toporně položil předloktí na stůl. Někdo mu asi poradil, jak vzbudit dojem. Vždycky měl bílou košili a kravatu a strohý hlas a svůj oblíbený, rádoby světácký výraz.

„Tak,“ pronesl. „Čeká nás nový den a nové číslo. Z čeho to dneska uplácáme?“

„Lemmettyová má žhavej matroš,“ ozval se vedoucí zpravodajství. „Bude to titulek jako vyšitej na zítřejší první stranu.“

„A ten zní jak?“ zeptal se Juurakko.

„Miss Finska je těhotná,“ řekla Lemmettyová.

„No do prdele, to je trefa!“ zaburácel Juurakko tak hromovým hlasem, až se vzduch roztetelil strachy. „Co konkurence, mají to taky?“

„Kdepak. Je to náš sólokapr,“ tvrdil vedoucí zpravodajství

Juurakko mlčky přikývl. Koutky úst se mu roztáhly, lícní kosti vystoupaly vzhůru a objevily se zuby. V mezerách mezi stoličkami mu uvízly zbytky housky od snídaně. Na tmavším pozadí amalgámových plomb vypadaly jako světlé žmolíky. Kdyby se ze všech uhnětla kulička a napíchla na háček, dala by se ulovit i ouklej.

„Maj to i jiný noviny,“ vložil jsem se. „O tý missce jsem už slyšel.“

„A kde?“ zeptal se Juurakko. „Nevím. Říkal mi to jeden slepej věštec.“ „Co to žvaníš za kraviny?“

„Vlastně nevím, jak to s ním je. Nejdřív čapnul hozený prachy za letu a pak najednou, že prej nevidí.“

Juurakko na mě dlouze pohlédl. Potom se podíval na vedoucího zpravodajství a zakroutil hlavou. Vedoucí zpravodajství přikyvoval. Potom se oba podívali na mě a zase na sebe.

„Jestli o tom ví nějaký slepec, tak to nám nevadí,“ řekl Juurakko. „Hned se spojím s výrobou. Zvednem kapku náklad. Dneska na tom projektu mákne víc redaktorů. Musíte vyšťourat všecky rozhovory, veškerou minulost, prostě kdejaký prd. A k tomu sežeňte komentáře šťastných prarodičů. Už mají nakoupený chrastítka? No – a ještě rozhovor s otcem. Kdo je otec?“

„To se zatím neví,“ řekla Lemmettyová.

„Kdo to neví? My nebo miss?“

„Nikdo.“

„Čím dál líp,“ liboval si Juurakko. „Podobných missek bysme potřebovali víc. To je ideální typ holky pro noviny. Tu zbouchne první mrcasník, co jde zrovna kolem a loví bobry.“

„Určitě ji odeberou korunku,“ poznamenal vedoucí zpravodajství.

„Škoda,“ litoval Juurakko. „Taková čupr holka. Udělejte rozhovor s prezidentem miss. Donuťte ho, aby dal průchod svýmu rozhořčení, až se hory budou zelenat. A na zítřek připravte horkou linku. Ať se nám k tomu vyjádří národ.“

„Zkus hádat, jak jsme k celý věci přišli,“ řekl vedoucí zpravodajství.

„Já nechci hádat, já to chci vědět.“

„Miss zavolala Lemettyový a zeptala se, jestli zaplatíme za výhradní práva.“

„A my určitě zaplatili,“ řekl Juurakko. „Kolik?“

„Míň než za ty fotky holejch koziček korunní princezny.“

„Sakra.“ Juurakko se rozesmál, až zvrátil hlavu. Žmolky od snídaně dřepěly bezpečně v úkrytu jako partyzáni.

„To děvče nemá zrovna obchodního ducha,“ poznamenal vedoucí zpravodajství.

„To nám přece nevadí,“ řekl Juurakko. „Nejsme obchodní akademie.“

„Holka nám tu věc chtěla nabídnout ze všech nejdřív. Lemmettyová v ní zanechala dojem na turné missek,“ vysvětloval vedoucí zpravodajství.

Lemmettyová se usmála, ale nikdo si toho nevšiml, protože koukala k sobě do klína. Krční žíly jí začaly pulzovat. Lemmettyové bylo už přes padesát. Spousta mužů ji pustila k vodě a zároveň jí vyryla brázdy v obličeji. Naposledy z jejího kvartýru vzal roha řecký domácí mazlíček, kterému se hodilo úplně všecko: obrazy, šperky, hi-fi věž, toastovač, minutka na vajíčka i plechovka na drobné.

„Číms ty missky okouzlila?“ zajímal se Juurakko.

„Já nevím,“ odpověděla Lemmettyová.

Hlas měla tichý, ze stříbra tence tepaný.

„Něco na tobě musela vidět,“ řekl vedoucí zpravodajství.

„Prý že jsem tak trochu mateřský typ. Že nejsem jako ti jestřábi kolem.“

„Seš prostě klasa,“ řekl Juurakko. „Kdybych měl moc, tak bych ti udělil ke dni nezávislosti rytířský železný kříž první třídy ověnčený všema těma zatracenýma ratolestma a navrch zlatýma kundíma chlupama.“

Po poradě Lemmettyová pokračovala v úklidu papírové řezanky. Když se skláněla k zemi, nikdy neopomněla způsobně podklesnout v kolenou jako noblesní dáma. Matka ji v dětství učila, že při ohýbání se nesluší, aby špulila prcinku. Pak jí zapletli copánky a dali koláček a pochválili za způsobné chování. Příští den šla s otcem na klusácké dostihy a ztratila sponku do vlasů. Otec řekl, že domů nepůjde, dokud sponku nenajde. Dívka ji hledala několik hodin na štěrkovišti a celou dobu plakala.

„Nech to být,“ řekl jsem. „Copak tě tu platí za úklid?“

„Proč chlapi z noční vždycky hrajou na mým stole?“

„Odsud je nejkratší cesta k ledničce. Dávají si tam chladit pepsikoly. Skoro před každým rozdáním si chodí namixovat chlast.“

„To tady vážně pijou každou noc?“

„Doma si netroufnou. Tam na ně čeká namíchnutá stará a rozmazlený fakani. A svatební fotka na polici v knihovně a sváteční hrnky v horní skříňce kuchyňský linky a obraz nad pohovkou. V takovým prostředí se kořalka pít nedá.“

„Jak to ty ženské vydrží?“ zeptala se Lemmettyová.

„Nijak. Kössiho manželka už mockrát pakovala kufry. Pochopitelně Kössiho kufry. Byt patří manželce, uzavřeli předmanželskou smlouvu.“

„A jsou ty kufry vůbec Kössiho?“

„Možná mu žena spakovala igelitky.“

„Pomůžeš mi s tou misskou?“ zeptala se Lemmettyová. „Je nejvyšší čas žhavit telefony. Celá ta věc mě krká.“

„Promiň, nestíhám. Mám domluvený rozhovor s jedním začínajícím automobilovým závodníkem, budoucím jezdcem formule. Hrozně touží protlačit svůj ksicht do novin. Asi ještě nemá podepsanou smlouvu s žádným sponzorem. Volal a říkal, že má pro mě hromadu supernovinek. Přeloženo sečteno to znamená, že nemá vůbec nic.“

Závodník a jeho manažer čekali ve dveřích Bellevue. Draze oblečení, jako by ani na nic jiného nebyli zvyklí. Ošívali se v ramenou a šoupali nohama a popotahovali si okraje rukávů. Když mě viděli, jak scházím parkem z kopce kolem kostela, začali si mnout ruce a otírat si je do nohavic. Tak se připravovali k podání ruky.

„Já jsem Tony Kaakko, zdravím vás,“ představil se závodník a pevně stiskl ruku.

„Antti Suurnäkki,“ řekl jsem.

Manažerovo jméno jsem neslyšel, protože jsem se mu bedlivě zadíval do tváře. Horní ret se mu chvěl a třpytil. Dvoudenní kořalka si hledala cestu ven.

Manažer nám otevřel dveře. Závodník mě vybídl, ať vstoupím první.

„Stůl je už zamluvený,“ řekl.

„Jak to?“ podivil se manažer. „Pro koho?“

„Pro nás,“ odpověděl závodník.

„Jo tak, samozřejmě. Jsem nějakej popletenej,“ řekl manažer a takřka neznatelně se rozklepal, dalo se to postřehnout jen s přimhouřenýma očima. Číšník nás odvedl ke stolu. Při chůzi křivil ramena, takhle chodí jen buzerantští pinglové. Ruce vylamoval v zápěstích od těla.

V jídelním sále seděli samí obchodníci a podnikatelé v tmavých oblecích. Byl jsem jediný, kdo měl sólo sako. Podle toho saka se dalo poznat, že já jsem ten, kdo se nechal pozvat, ale to by muselo někoho zajímat. Jídelna byla malá, působila však prostorně, protože se do ní vcházelo úzkou chodbičkou. Jeden obchodník mluvil se svými hosty anglicky, upachtěně vysvětloval, jak se loví ryby ze zamrzlého jezera. Když jsem se nečekaně otočil a upřeně na něho pohlédl, zajíkl se, několikrát zopakoval e-eé a pak pokračoval v historce tišeji.

„In Finland we have,“ řekl a ještě něco jiného. Jeho hosté čučeli do talířů a krájeli si bifteky.

Obchodník po mně ještě párkrát střelil pohledem, když už jsme seděli u stolu. Možná tak zkoušel odhadnout, kam až ho je slyšet. Mizerná historka ovšem zanese hlas svého vypravěče kamkoliv.

Číšník přinesl jídelní lístky a zeptal se, co si dáme k pití. Závodník a já jsme si objednali minerálku. Manažer se tvářil, jako by přemýšlel, a pak si poručil pivo Laponské zlato.

„Je tu čisto,“ poznamenal závodník.

„Nepochybně se tu uklízí,“ řekl jsem.

Závodník i manažer se předstíraně zasmáli, manažer to dokonce přehnal. Pochechtával se ještě ve chvíli, kdy už se hodilo, aby ztichl.

„No, už máte po dovolený?“ zeptal se závodník.

„Ne,“ odpověděl jsem.

Závodník nevěděl, jak navázat. Vytratily se mu všechny plány a varianty. Otáčel v prstech stopku sklenice a rozhlížel se po jídelně, jako by ho okolní dění bůhvíjak zajímalo.

Manažer se chopil sklenice a dopřál si první doušek. Obrátil oči v sloup a vyšponoval krk jako polykač mečů. Třetinka piva se přestěhovala do nového domova, kde novou spolubydlící rádi uvítali.

Závodník se na mě podíval a zhluboka vzdychl.

„Mám teďka novou přítelkyni,“ řekl. „A taky spoustu dalších zajímavých novinek. Přestěhovali jsme se do nového bytu. Nahoře v Oulunkylä máme tři plus jedna. Klidně to tam můžete přijet nafotit. Docela útulně jsme si to tam zařídili. Na jedné stěně mám ceny. Je tam taky pěkný balkon. Pak ještě máme psa, labradora, černého. Mé přítelkyni publicita nevadí. Mluvili jsme o tom.“

„Aha,“ řekl jsem. „Kdo to vůbec je?“

„Taková jedna Eija. Eija Tervonenová.“

„Co je zač?“

„Dělá pečovatelku v Jorvi.“

„Nějak tomu moc nerozumím. Publicita jí nevadí? Je snad něčím významná?“

„Sama o sobě ne. Je to jen moje nová přítelkyně.“

„Tak to jsem už pochopil,“ řekl jsem.

Číšník se přišel zeptat, co si dáme k jídlu. Závodník si objednal nějakou rybu. Požádal jsem o totéž, protože se mi nechtělo prokousávat jídelním lístkem. Manažer znejistěl. Asi si chtěl objednat něco jiného, ale přišlo mu to trapné.

„Dám si to samý,“ vyhrkl nakonec.

„Neberte si to samý,“ rozmlouval jsem mu. „Dejte si něco podle sebe, ať nezůstanete hladový.“

Zase se nuceně zasmáli. Číšník se už vzdaloval ke kuchyni. Odešel moc rychle, protože manažer si nestačil objednat další pivo. Nezbylo mu než zakřičet přes sál. Snažil se to udělat zvesela, jako novopečená snacha, která svolává z pole chlapy k jídlu.

„Budu mluvit na rovinu,“ řekl závodník. „Potřebuju publicitu, protože mám rozdělaná jednání. Jak víte, jezdím teďka v Evropě formuli Opel. Na příští sezonu potřebuju spolehlivý, konkurenceschopný auťák. Potřebuju angažmá u takový stáje, která mi umožní vyhrávat závody. Jenže špičkový stáje předpokládají, že řidič s sebou přinese velký prachy a dobrý smlouvy. Ty teďka sháním. A k tomu je nezbytná publicita. Moje kariéra dospěla na křižovatku. Pokud se teď hned nezačnu prosazovat v menších formulích, tak je zbytečné snít, že se někdy dostanu do ef-jedniček.“

„Tak teď tomu rozumím,“ pravil jsem.

„Výborně,“ řekl závodník. „Promluvme si jako chlap s chlapem.“

„Jen povídejte sám. Já budu poslouchat.“

„Takže, o co mi jde: nabízím vašim novinám volný přístup do mýho soukromí. Poskytnu vám výhradní právo psát o mých záležitostech a o mý přítelkyni a o dalších věcech. A pochopitelně o mý kariéře. Později, až se prosadím na závodní dráze, ponechám vám přednostní právo na všechny věci, které se mě budou týkat. Budu něco jako váš člověk. A samozřejmě vy osobně dostanete volný vstupenky na závody formule jedna, až ji budu jezdit. Vaše noviny na tom nebudou tratný. Nepotřebuju peníze. Já se potřebuju akorát hodně zviditelnit.“

„Trochu jsme přemýšleli,“ ozval se manažer a vzápětí se rozkašlal.

Kašlal dlouho, než byl s to pokračovat. „Už jsme vymysleli titulky, ve kterých se dá vtipně využít Tonyho jméno. Třeba tohle: Rychlostní páka Tonyho Kaakka.“

Manažer na mě upíral oči a snažil se rozeznat, co se odehrává v mém obličeji. Nevím, jestli to dokázal.

„A nebo i něco jinýho,“ pokračoval. „Třeba: Mistr volantu Tony Kaakko hraje ve formuli první housle. Nebo tak něco. Vy už si poradíte.“

„Jo,“ řekl jsem. „Vážně dobrý titulky.“

„U mě v bytě můžete fotit bez omezení,“ říkal závodník. „A můžete mi klást otázky úplně na cokoliv. Pokud třeba máte nějaký takový dotazník, kde se ptáte celebrit na jejich sexuální život, tak no problem, jdu do toho. Nebo jestli vás zajímá něco choulostivého, klidně odpovím. Třeba mé přítelkyni se onehdy mezi nohama vyrazila mokvající bradavice. Klidně to pustíme do tisku.“

Závodník se na mě díval bez mrknutí oka. Měl překrásný orlí nos a pronikavé oči huskyho. Bylo vidět, že ve škole býval nejlepší sportovec ve své třídě a dívčí idol. Na hodiny tělocviku chodil v tretrách a teplákové soupravě s logem sportovního klubu. S přehledem zvítězil v hodu oštěpem a dívky ho sledovaly z okraje hřiště. Při nepovedeném hodu přešlápl potřásaje hlavou, stejně jako olympijský vítěz. Ve skoku do výšky překonal 160 a zůstal stát na žíněnce s rukama vztyčenýma vzhůru. Už mu rostly chloupky v podpaží. Potom laťku zvedli o pět čísel. Neskočí, jednou ji srazí ramenem a dvakrát zadkem. Jako poslední skáče největší třídní grázl, ukecaný lenoch k pohledání. Na nohou vojenská bagančata, na sobě sametové sako, v kapse cigárka. Přeskočí. Tony Kaakko se rozpláče. Holky se hihňají. Některé ho i tak obdivují a litují.

„Tak co vy na to?“ zeptal se závodník.

„Co bych,“ odpovídám.

Huskyho oči upřeně zírají. Zračí se v nich víc, než on sám jimi vidí. Hrůza rozprostřela křídla a vytlačovala závodníka na okraj, do pustiny, kde vlastní výrazy přestávají být pod kontrolou a drahé oblečení je k ničemu.

„Tak co říkáte na moji nabídku?“ zeptal se a polkl.

„Zní to naprosto rozumně, bráno z vašeho hlediska.“

„Všichni, jak jsme tady, uvažujem z Tonyho hlediska,“ vložil se manažer.

„Všem nám leží na srdci přínos pro stát,“ řekl závodník. „Celému hospodářství prospěje, když proniknu mezi jedničky. Budu vyvážet obraz Finska do světa. Budu manekýn exportního průmyslu. Je to moje povinnost vůči vlasti.“

„Promluvím s kámošema ze sportovní redakce,“ řekl jsem. „Mohli by udělat článek na jeden sloupek, jak vyjednáváte se stájemi. Ale jestli mám být poctivý, tak o vás a vaší přítelkyni a černém psu není moc co psát.“

„Myslíte?“ hlesl jezdec.

„Pravda je, že vás nikdo nezná. Zašel jsem se poptat sporťáků na vaše úspěchy. V poslední době jste v jednom závodě dojel čtvrtý od konce. To byl nejlepší výsledek. Skoro ve všech ostatních závodech jste nedojel vůbec. Někdy jste skončil poslední a někdy předposlední.“

„No to je právě ten problém, špatný auto. To zrovna řeším, jak už jsem říkal.“

„Hned jak vstoupíte do jedniček, milerád o vás napíšu. Tehdy se vás vyptám i na ty pornozáležitosti a můžem rozebrat ten mokvající vřídek. Jestli tedy pak ještě budete souhlasit s tím, aby se o tom psalo. A jestli ještě budete mít tu Eiju Tervonenovou.“

Pohled jezdce formule se vyprazdňoval. Snažil se najít stéblo, jehož by se chytil. Číšník donesl jídlo a ovčím hlasem nám popřál dobrou chuť.

 

Arto Salminen: Sráči. Paskateoria, WSOY, 2001, 150 s.